Srdce bojovnice II - 32. díl

Všude kolem byla strašlivá tma. Bloudila jsem v ní, tápala, běžela, klopýtala a celou tu dobu jsem úzkostlivě volala o pomoc. Jenže se zdálo, že jsem tu docela sama. Sil mi kvapem ubývalo a když jsem znovu zakopla, nedokázala jsem to již vyrovnat a tvrdě jsem se zřítila k zemi.
Zcela bez hnutí jsem zůstala ležet, příliš otřesená tím pádem, než abych se hned zvedla a pokračovala ve svém marném hledání. Protože jsem podvědomě cítila, že to, co se tak zoufale snažím nalézt, tu vůbec není. Byla jsem vyčerpaná a prochladlá a přitom ne blíže cíli své poutě než na začátku.
Z lítosti nad tím vším jsem se rozbrečela. Docela jako malé dítě. A ani jsem se tomu nijak zvlášť nebránila. Vždyť jsem tu stejně sama, tak proč bych se měla za své slzy stydět? Nikdo je přece nespatří. Nikomu na nich nezáleží. Jsem neviditelná... zapomenutá... mrtvá...
„Bude v pořádku?“ ozval se doprostřed vší té nicoty, která hrozila, že mě co nevidět pohltí, nějaký ustaraný mužský hlas.
Znala jsem ho... znala... jenom jsem si nedokázala vzpomenout... zařadit ho... To jméno poletovalo kolem mě jako nějaký polekaný motýl a já ho nemohla polapit.
„Ale jistě... Jenom potřebuje odpočívat,“ odvětil jiný hlas, který také patřil ellonovi. I tenhle mi byl povědomý, avšak krom toho, že byl o něco hrubší než ten předchozí, jsem o něm více říct nemohla.
„To se mi ulevilo. Vylekala mne, když se mi tak zničehonic poroučela k nohám.“
„Nepraštila se přitom o něco do hlavy?“ vyptával se ten druhý a já náhle ucítila, jak se mi někdo jemně probírá vlasy. Bylo to neskutečně příjemné.
„Ne, stihnul jsem ji zachytit. A pak jsem s ní hned pospíšil sem.“
Tlumený smích. „To věřím. A jsem rád, že ses ji nepokoušel probrat sám. Jen si dávej pozor, aby se ti to teď nestávalo častěji. Povšimnul jsem si, jak některé ellith docela závistivě hleděly, když jsi ji sem nesl v náruči.“
Na to ten první reagoval podrážděným zavrčením.
„Ještě provedu celkové vyšetření, snad mi to pomůže odhalit příčinu těch jejích mdlob. Počkej zatím venku, ano?“ požádal ho jeho druh a já vzápětí zaslechla vzdalující se kročeje.
Na okamžik jsem se začínala obávat, že jsem v té černočerné prázdnotě opět osiřela, než mne ten ellon něžně pohladil po tváři.
„Riel? Riel, vnímáš mne?“ promluvil ke mně a já zlehka přikývla.
„Podívej se na mne,“ požádal mě a já se zmateně rozhlédla kolem sebe. V té tmě jsem ho však nedokázala najít.
„Ty mě nevidíš?“ otázal se znepokojeně, zatímco jsem se stále pokoušela něco rozpoznat.
„Je tu moc velká tma...“ zamumlala jsem s obtížemi, protože jsem měla ústa strašlivě vyprahlá a jazyk přilepený na patro.
„To máš pravdu. Raději zase zavři oči, ať je příliš nenamáháš. Chystám se tě teď prohlédnout, ano? Nejdřív od tebe ale potřebuji vědět pár věcí.“
„Mám strašnou žízeň...“ postěžovala jsem si mírně, protože na víc mi síly nestačily.
„Já vím, ale nechci ti dávat pít, dokud se neujistím, že nemáš nějaká zranění,“ skoro se mi omlouval ten ellon. „Pověz... bolí tě něco?“
„Ne... no... ano... Hlava...“ přiznala jsem po krátké úvaze.
„A bolí tě už delší dobu?“
„Občas... ale ne tak jako dnes.“ Ztěžka jsem polkla a připadalo mi, jako kdybych měla ústa plná písku.
„A ty mdloby tě trápí často? Nebo třeba nevolnosti?“
„Nevolnosti. Ale není to tak, jak se zdá, nejsem v očekávání,“ upozorňovala jsem ho hned.
„Víš to zcela jistě? Pokud jsi byla s ellonem, pak se to nedá vyloučit a to ani tehdy, jestli užíváš byliny.“
„Nic neužívám, není to potřeba... Já... nemůžu mít děti...“ hlesla jsem zahanbeně a oči se mi zalily slzami.
„Nech mne nejprve, abych tě prohlédnul, a potom si o tom popovídáme, ano?“ navrhnul vlídně, aniž by mé prohlášení nějak komentoval.
Mlčky jsem přisvědčila a ještě pevněji jsem stiskla víčka.