Srdce bojovnice II - 33. díl

Během doby, co mě ten ellon vyšetřoval, se mi konečně povedlo rozvzpomenout si na jeho jméno. A to dokonce aniž bych se o to nějak snažila.
Elrond... lord Imladris... Teď, když jsem to věděla, nechápala jsem, jak jsem to vůbec kdy mohla, byť jen na chvíli, zapomenout. To se mi přece nestává. Nic z toho, co mi poslední dny děje, se mi nikdy nestávalo!
Trpělivě jsem snášela jeho zkoumavé, leč jemné dotyky na svém nahém těle a zničehonic mě napadlo, jaké to asi musí být, když se někoho dotýká ze zcela jiných důvodů než jako léčitel. Je něžný? Nebo spíše vášnivý? Netrpělivý? A proč nad tím vůbec dumám? Copak to snad toužím zjistit?
Pokud jen potřebuji nějaké pevné mužské tělo, ke kterému bych se mohla v noci tisknout, tak přece můžu zcela klidně přijmout Saerosovu nabídku. Bude to jednodušší a když nemohu být s Thranduilem, pak je přece úplně jedno, koho si vyberu. Beztak nikdo nebude jako on, všechny je s ním budu bezděčně srovnávat a akorát se budu cítit hůř a hůř. Protože jsem zradila jeho a protože jsem zradila sebe. Jenže copak mám být už napořád jenom sama?
„Riel? Teď to bude asi trochu nepříjemné, ale nebude to trvat dlouho,“ varoval mě Elrond laskavě a já víceméně mechanicky přikývla.
Vnímala jsem, jak mi roztáhnul nohy a pomalu do mě vsunul své prsty, zatímco druhou rukou mi opatrně prohmatával břicho. Nebylo to zase tak hrozné, protože si při tom počínal citlivě. Když mě podobně prohlíželi léčitelé po tom útoku Orka, zacházeli se mnou, jako kdyby se mě štítili a chtěli mít to vyšetření co nejdříve za sebou, a neúmyslně mi jen působili novou bolest.
„Tak hotovo, Riel,“ probral mě Elrondův hlas z mých neveselých vzpomínek. „Teď si budeš moci odpočinout.“
Slyšela jsem, jak si oplachuje ruce, a pak mě přikryl nějakou měkkou tkaninou. A konečně jsem se mohla i napít. Sice mi musel pomoct se nadzvednout, protože jsem nebyla schopná to udělat sama, ale ten pocit úlevy, když jsem polkla první doušky vody, byl nepopsatelný.
„Zkus ještě otevřít oči, ano?“ vybídnul mne Elrond, když mi po chvilce nemilosrdně sebral pohár, proti čemuž jsem okamžitě zaprotestovala.
Jenže on byl neúprosný. „Vím, že máš ještě žízeň, ale nebylo by dobré, abys vypila příliš velké množství tekutin najednou. Budeš dostávat pravidelné dávky. A teď se na mne zkus podívat.“
Uposlechla jsem, ale pořád byla všude kolem mě jenom černá nicota. To už mi připadalo divné, protože jsem pochybovala, že by mne vyšetřoval potmě.
„Proč nic nevidím?“ zeptala jsem se a hlas se mi chvěl, jak jsem se pokoušela potlačit záchvat paniky.
„Klid, Riel, nemáš zatím důvod se znepokojovat. Předpokládám, že by to mělo během pár dní odeznít. Je to jenom reakce tvého těla na to, že ho přepínáš v době, kdy potřebuje, abys ho aspoň trochu šetřila. Ještě si to s Glorfindelem vyříkám, že tě takhle přetěžoval!“
„On přece za nic nemůže...“ přiznala jsem tiše. „Sama jsem si přidala hodiny tréninku navíc, abych ten výcvik absolvovala co nejdříve. A také... jsem se potřebovala nějak zaměstnat.“
„To chápu...“ přisvědčil Elrond a zlehka uchopil mou ruku do své, palcem mi přitom skoro mazlivě přejížděl po mých jizvách. „Hádám, že to bylo i proto, abys nemusela dělat tohle, nebo se mýlím?“
„Nemýlíte,“ hlesla jsem zahanbeně.
„Brzy si o tom promluvíme, Riel, ale ne teď. Potřebuješ se pořádně prospat. Zatím zůstaneš tady, než se ti zrak upraví. Neboj, dohlédneme na tebe, aby ses z toho brzy dostala. Řádný odpočinek a pravidelné přísuny tekutin a vydatné stravy dělají zázraky.“
„Já tomu ale pořád nerozumím,“ zaprotestovala jsem. „Proč nevidím? A proč ty nevolnosti? To všechno jenom kvůli tomu, že jsem se přepínala?“
„Jen kvůli tomu ne, Riel, i když to k tvému nynějšímu stavu velkou měrou přispělo. Ale hlavní důvod je tady.“ A Elrond se zlehka dotkl mého břicha. „Je tam nová fea, Riel... Jsi nade vší pochybnosti v očekávání.“