Melien Edhel - LX. kapitola - část 1/2

LX. KAPITOLA
Finrod zpod přimhouřených víček sledoval, jak se k němu Erestor blíží, a v duchu přemýšlel, co má asi za lubem. Ne, že by ho pár věcí nenapadlo, ovšem ani jedna k němu příliš neseděla. Naštěstí nemusel hádat dlouho, neboť sotva mu jeho tmavovlasý společník zavázal oči, uchopil jeho zápěstí a nečekaně zručně mu je připoutal k pelesti.
„Jsi si jist, žes v minulosti bojovníkem nebyl?“ poznamenal kapitán dobrosrdečně a zkusmo trhnul rukama, aby zjistil, jak pevný uzel Erestor uvázal. Příliš velké zázraky nečekal, o to větší bylo jeho překvapení, když se ten nepohnul ani o píď.
„Bojovníkem nikoliv, však nejspíše již pozapomněl jsi, že knihomolem jsem a uzlů již dávno v knihách popsáno bylo…“
„Tys pln překvapení, korkoamin…“ uznal kapitán pochvalně. „Pověz mi… čehož jiného jsi ještě z knih vyčetl?“
Erestor se zatvářil značně útrpně, což naštěstí pro něho nemohl Finrod vidět. „Kterak zbraní nejrůznějších vyrobiti?“ navrhnul nesměle, protože si byl až příliš dobře vědom toho, že žádná jeho znalost získaná z knih mu nyní nemůže pomoci.
„Pozoruhodné…“ přisvědčil Finrod. „A nepochybně užitečné. Však nikoliv v okamžik tento… Čehož dalšího jsi vyčetl?“
„Kterak jedů a protijedů připraviti?“
„Ty vskutku znepokojovati mne začínáš, korkoamin… Vždyť já již spoután a tobě na milost a nemilost vydán jsem, tak proč bys mne ještě mučiti chtěl?“
„Cožpak vy bojovníci v bolesti si nelibujete?“ prohodil Erestor a mučivě pomalu mu stáhnul nohavice, tentokrát už docela, a hodil je kamsi do kouta.
„Já netuším, kterak rozsáhlými zkušenosti tvé v ohledu tomto jsou, však rovnou bych tebe upozorniti chtěl, že jisté partie mé zacházení jemného vyžadují…“ varoval ho kapitán pro jistotu.
„Vskutku?“ opáčil Erestor a konečně si dopřál to potěšení, aby si Finroda důkladně prohlédl.
A že bylo opravdu na co se dívat! Když pominul tvář, kterou už mezitím tak dobře znal a na níž vždy obdivoval silnou čelist, vysoké lícní kosti a ty tajuplné zlatavé oči, které právě teď byly skryté pod vrstvou saténu, pyšnil se kapitán mohutnou hrudí a plochým břichem s lákavě vyrýsovanými svaly, jež téměř žadonily o to, aby po nich zálibně přejel prsty. Dál se Erestor zatím raději nedíval, i když měl dojem, že než tato noc skončí, bude znát jeho tělo možná stejně dobře jako to svoje. Aspoň v to doufal…
„A kterépak to jsou?“ vyzvídal, zatímco se sklonil nad svou bezmocnou obětí. „Tyhle snad?“ pronesl zadumaně a než se mohl Finrod zeptat, co má na mysli, vášnivě se přisál k jeho rtům.
Chvíli je trýznil v hladovém polibku, při kterém neváhal občas jemně použít i své zuby, jen aby je nakonec s předstíraným zklamáním opět propustil.
„Zřejmě nikoliv…“ zamumlal jakoby sám pro sebe a přesunul se k Finrodovu levému uchu, které bez jakéhokoli spěchu polaskal podobným způsobem.
Na tomto místě už musel přejít k čistému experimentování, ale podle tlumeného zasténání, které se kapitánovi vydralo mezi rty, usoudil, že si zatím vede celkem dobře. Sklouznul tedy níže, až na krk, kde se nechal poněkud unést a neváhal tu jemnou kůži označkovat svými zuby, což však bylo oceněno dalším smyslným zvukem. A Erestor ke svému překvapení zjišťoval, že ani jeho tyto hrátky nezanechávají docela chladným. Ačkoli od jeho vyvrcholení uběhl teprve krátký čas, cítil, jak opět tuhne, a způsob, jakým se vrcholek jeho přirození otíral o hedvábné nohavice, tento stav ještě zhoršoval. Na okamžik zvažoval, že by si je sundal, nicméně vzápětí to rezolutně zavrhnul jako zcela nevhodné a raději pokračoval ve svém průzkumu.
Tentokrát si za studijní materiál vybral Finrodovy bradavky, které dráždil ústy a na něho nezvykle nešikovnými prsty, dokud neztvrdly do malých tmavých korálků. Ale ačkoli po nich opakovaně přejel i zuby, ani tady proti tomu kapitán zhola nic nenamítal.
„Já domnívati se začínám, že jsi spíše přeháněl, meldir…“ prohodil, než sjel jazykem od bradavky, se kterou si jeho ústa jako s poslední hrála, až na jeho břicho. Tady víceméně netušil, co by mohl udělat, a tak jen obkroužil pupík, zanechávaje za sebou mokrou stopu, aby do něho posléze měkce vklouznul špičkou jazyka.
Zaznamenal, jak se Finrod prudce nadechl, a vědomí toho, že je to on a jeho dotyky, které na něho mají takový vliv, na něho zapůsobilo spolehlivěji než lecjaké afrodisiakum. Povzbuzen mocí, kterou nad ním bezpochyby měl, a omámen jeho osobitou vůní, která zaplňovala veškeré jeho smysly jako to nejsladší opium, se konečně odvážil k něčemu, co až do té doby považoval za takřka nemyslitelné…
Finrod hlasitě zasténal, když ucítil první váhavé dotyky prstů na svém přirození a vzápětí Erestorův vlhký jazyk, který jemně obkroužil jeho špičku a pak ho téměř hladově ochutnal po celé jeho délce. Ten pocit byl prostě nepopsatelný.
Jistě, měl již v minulosti ellyn, kteří se nerozpakovali vzít ho hluboko do krku, aby mu poskytli co největší rozkoš, a to byla jen jedna z mnoha praktik, které mohl využít, avšak on nyní zjišťoval, že ačkoli za nimi Erestor co se týkalo zkušeností značně zaostával, přesto bylo na jeho neohrabanosti cosi neuvěřitelně vzrušujícího. Už jen ta představa, že je prvním ellonem, kterého se takhle dotýká, na něho měla velice silný účinek.
Když ho Erestor pevně sevřel u kořene a jeho ústa ho bez dlouhých okolků začala pohlcovat, zatajil dech v očekávání… a o chvilku později za to byl vděčný, protože pochyboval, že by jinak dokázal zcela potlačit bolestivé zaúpění, když Erestorovy zuby nechtěně zachytily o jeho předkožku. Pevně stiskl čelisti k sobě, ale to, jak jeho tělo nečekaně strnulo, ho stejně prozradilo.
„Děje se něčeho?“ otázal se Erestor starostlivě, když ho na chvíli propustil ze svého vlhkého vězení.
„Jenom toho, že k oněm partiím, o nichž prve jsem hovořil, jsi právě dospěl…“ ozřejmil mu Finrod a jeho hlas ještě nesl stopy po právě prožitém utrpení. Doufal jen, že jistá část jeho anatomie zůstala bez úhony.
„Toho si plně vědom jsem, vždyť opatrně jsem si počínal!“ namítl Erestor lehce uraženě.
„Pak prosím ještě opatrnějším buď, neb zuby tvé značně ostré jsou,“ požádal ho kapitán mírně.
„Copak jsem tebe snad kousnul?!“ ohradil se Erestor okamžitě.
Finrod si povzdechl. „Trochu,“ přiznal. „Jsem si jist, že toho přežiji, jen toho již neopakuj, ano?“
„O tom já ničeho nevím!“
„Korkoamin… já tobě přec ničeho nevyčítám. Pouze upozorniti jsem tebe chtěl, že –“
„Že tak dobrým jako ostatní milenci tví nejsem?! Tohoto já si plně uvědomuji!“ zareagoval Erestor prudce a Finrod v duchu zanadával. Bylo zřejmé, že i když si počínal obezřetně, stejně se mu podařilo svého přítele zranit.
„Avšak tys též na vině!“ osopil se na něho Erestor vzápětí. „Cožpak možné jest toho všeho do úst vměstnati?!“
„Pokud toho tobě vadí, pak toho přec nečiň. A nebo do úst jen toliko si vezmi, kolik tobě pohodlným bude,“ radil mu Finrod a cítil se v té situaci poněkud absurdně. O sblížení s Erestorem snil už kolikrát, avšak v těch představách nikdy neprobíhalo takto!
„Pouze část?“
„Proč ne? Zbytek zatím rukou masírovati můžeš, pokud chceš,“ nabídnul mu smířlivě.
„Ale ti ostatní toho činiti nemuseli, že?! Oni potíží tebe řádně uspokojiti neměli!“
Finrod z jeho tónu rozpoznal, že si vyčítá, že on to na rozdíl od nich nedovede, a zalitoval, že ho nemůže vzít do náruče, aby ho přiměl pustit takovéto nesmysly z hlavy. Pokusil se mu to tedy aspoň rozmluvit.
„Záleží na tom? Já přec nyní s tebou jsem a nikoliv s nimi! Jakkoli se mne dotýkati budeš, pro mne příjemným bude,“ ujistil ho upřímně, jenže toho tvrdohlavého ellona stejně nepřesvědčil.
„Příjemným možná… však dotyky těch druhých tebe nepochybně k extázi přiváděly!“
„Erestore!“ okřiknul ho důrazně. „Já popírati nebudu, že s nimi uspokojení jsem nalezl, však pouze fyzického! S tebou však čehosi hlubšího prožívám… I když v okamžik tento mne spíše zarputilostí svou irituješ! Já tobě sice přiznal, že ellyn jiných před tebou jsem měl, však toho neznamená, že tu na loži s námi se nachází! A pokud toho pro tebe něčeho znamená, pak věz, že prvním jsi, od koho jsem se spoutati nechal.“
„Vskutku?“ Tohle už znělo téměř potěšeně.
„Nu ovšem! A pokud jsi již starostí pošetilých svých zahnal, pak bych tobě ještě čehos jiného nabídnouti chtěl, a věř, že nikdy předtím jsem nabídky této neučinil.“
„Ano?“
Erestorovy prsty něžně polaskaly Finrodovu hedvábnou kůži, jež skrývala jeho ocelově tvrdý nástroj, a jeho rty se mazlivě obemkly kolem jeho vrcholku, aby pohotový jazýček mohl trýznivě pomalu přejíždět po malé skulince v něm.
„Aiya, korkoamin (Oh, havrane můj)…“ vydechl kapitán slastně. „Karnela a´ amin (Miluj mne)…“

„Již tam vbrzku budeme,“ oznámil Rúmil Lidianně, aniž by se ho musela tázat, a pomohl jí opět na koně.
Tentokrát se neocitla dole kvůli tomu, že by ji shodil, ale proto, že si konečně vymínila malou přestávku na to, aby si mohla odskočit. K jejímu podivu ani příliš neprotestoval a dokonce ohleduplně poslal zbytek skupiny napřed, čímž jí zaručil i relativní soukromí.
„Na té cestě?“ ujišťovala se, zatímco se uvelebovala na hřbetě Anorona. Rovnou se i opřela o Rúmilu širokou hruď, neboť už byla celkem smířená s tím, že jakmile vyjedou, tak se na ní beztak ocitne.
Automaticky ji objal levou paží, přičemž se jakoby náhodou otřel o její hrudník. Nezdálo se, že by si toho přes ty vrstvy oblečení vůbec povšimla, ale Rúmilovi to stačilo k tomu, aby se mu zrychlil tep a znovu pocítil to nepříjemné hučení v uších. Věděl, co to znamená… a obával se, jestli bude natolik silný, aby tomu vábení nepodlehl.
„Ano, tam,“ zamumlal a pobídl Anorona do klusu, což byla největší rychlost, kterou okolní terén povoloval. Chtěl se co nejrychleji připojit k ostatním, kdyby nad sebou náhodou ztratil kontrolu. Nerad by se zodpovídal Legolasovi z toho, že ublížil jeho choti.
„Myslíte si, že je tu aspoň malá naděje, že to Glorfindel dokáže Legolasovi vysvětlit?“ otázala se ho Lidianna spontánně a trochu si poposedla, aby zmírnila tupou bolest v kříži, která ji už nějakou dobu sužovala.
„Ne,“ odvětil stroze. Co naštěstí nemohla vidět, bylo, jak si zálibně přičichl k jejím vlasům a dokonce si hladově olízl své bledé rty.
„Proč ne?“ zajímala se neodbytně.
„Neb kdyby argumentům přístupen byl, pak byste ho nepochybně již Vy sama dávno přesvědčila.“
Zadíval se na kus jejího krku, který nebyl jeho pohledu zakrytý vlasy, a zaznamenal, jak jeho touha ještě o něco vzrostla. Nejspíš by měl v dohledné době vyhledat někoho, s kým by ji mohl ukojit, jenže od chvíle, co tu žili takto izolováni, to nebylo vůbec jednoduché.
„A co byste na mém místě dělal Vy?“
Díval se na to růžové místečko a jen stěží se udržel, aby do něho nezabořil své zuby. Vypadalo tak svěže… tak plné sladké krve… Neubránil se tomu, aby žádostivě nezamručel.
„Cože? Nerozuměla jsem Vám.“
Nervózně si pročistil hrdlo. „Že být Vámi, vyčkal bych,“ přinutil se ke krátké odpovědi, která ho i tak stála značné úsilí.
Zpropadený Saeros, jak jen ho mohlo napadnout nabídnout ho této dívce jako nápadníka?! Jenže on si až moc dobře uvědomoval, co ho k tomu vedlo. Snažil se mu pomoct. Snažil se ho přimět, aby s tím démonem v sobě bojoval… až do vítězného konce. A nebo své smrti…
Jenže má na to? Dokáže ten svůj hlad potlačit? Může zkrotit ty divoké pudy, které se ho nekontrolovatelně zmocňovaly? Kdyby mu aspoň Saeros poslal kohokoli jiného… Jenže lady Lidianna se svou drobnou postavou a lidskou vůní představovala až příliš velké pokušení i pro někoho s jeho ocelově pevnou vůlí. Měl pocit, jako kdyby už byl tím jejím pachem docela omámen, prostoupen skrz naskrz, jako kdyby mu proudila v žilách… Toužil se jí zmocnit… toužil ji zranit… a věděl, že tomuhle nezvládne odolávat dlouho. Musí ji co nejrychleji dostat pryč… co nejdále ze svého dosahu… než bude příliš pozdě…
„Vyčkal?“ opáčila Lidianna a bylo zřejmé, že ji tento návrh příliš nenadchl. „To jsem dělala zprvu, ale nikam to nevedlo! Lord Erestor mi zase radil, abych na něho zapomněla a naučila se prostě žít bez něho! A co mi poradil Saeros to už dobře víte…“
„Pak se obojím říditi zkuste!“ snažil se Rúmil ukončit tuto nesmyslnou debatu.
Potřeboval se soustředit, aby upokojil tu šelmu v sobě, jenže za neustálého princeznina štěbetání to šlo jen velice obtížně. Když se náhle odmlčela, ulevilo se mu, že nyní se snad bude moci konečně věnovat svému vnitřnímu boji, jenže to ještě netušil, co provede vzápětí.
Neboť Lidianna se nečekaně rozhodně obrátila čelem k němu a začala ho líbat.