Srdce bojovnice II - 36. díl

Když jsem se znovu probudila, byla jsem docela sama. Ne, že by se mi zrak mezitím vrátil, to se naneštěstí nestalo, ale když jsem tlumeně zavolala, nikdo se neozval ani ke mně nepřišel, pouze z vedlejší místnosti, kde měli léčitelé uskladněné veškeré své potřeby, ke mně doléhaly nejasné zvuky hovoru. To mi vnuklo značně bláznivý nápad.
Potichounku jsem se zvedla z lůžka, na které mne musel kdosi odnést, když jsem spala, a po špičkách jsem se vydala ke dveřím vedoucím na chodbu. Nyní se mi poměrně hodilo, že jsem byla v minulosti nucena do těchto prostor několikrát zavítat kvůli ošetření, protože jsem se tu díky tomu dokázala celkem dobře orientovat i poslepu. A nejspíš mi i Valar pro změnu chvilku přáli, jelikož jsem při své cestě ven na nikoho nenarazila a pokud ano, pak se mě nesnažil zadržet. Bez větších obtíží jsem se tak nakonec zdárně dostala až do stájí.
Jakmile jsem byla uvnitř, najít Celebra bylo už jen dílem okamžiku. Stačilo k tomu pouze vyslovit jeho jméno a pak se nechat vést jeho potěšeným frkáním. Aniž bych si všímala slámy, která mě bolestivě bodala do bosých chodidel, vlezla jsem si k němu do stání a on mi dal hned na uvítanou několik mokrých polibků do vlasů a na tvář. Bylo v tom tolik nezištné lásky, že mi z toho do očí vstoupily slzy. Pevně jsem ho objala kolem krku a skryla tvář v jeho voňavé srsti, což bylo jediné útočiště, kde jsem se vždy mohla schovat před nepřízní okolního světa.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam vlastně stála, ale Celebros mi ani jedenkrát nedal najevo svou netrpělivost nad tím, že se k němu neustále tak tisknu. Bylo patrné, že si také užívá mou blízkost a že mi ani nezazlívá to, jak jsem ho poslední dobou zanedbávala. Ne, že bych za ním skoro každý den nechodila, tedy aspoň předtím, než jsem měla tu smůlu, že jsem se složila kapitánovi u nohou, ale na nějakou delší projížďku mi nezbýval čas ani síla.
A i když jsem z celého svého srdce toužila mu to hned vynahradit, cítila jsem, že bych to nezvládla. Vždyť už teď mi mé nohy dávaly velice nevybíravě najevo, že pro tento den mají splněno a déle mne nést nebudou.
„Promiň mi to... Vyrazíme si spolu co nejdříve, slibuji,“ ubezpečovala jsem Celebra a lehla jsem si do rohu jeho stání, abych nasbírala dostatek sil pro návrat do domu.
A někdy během toho čekání na zázračný příliv energie jsem musela opět usnout. Nijak zvlášť mi to nevadilo, protože sen, který se mi zdál, byl o dost krásnější než ten, v němž jsem bloudila sama temnotou. Ani teď v něm nebylo žádné světlo, na tom však nezáleželo. Neboť v něm byl on.
Neviděla jsem ho, ale když mě vzal do svých silných paží a začal mě hladově líbat, neměla jsem sebemenší pochybnosti o tom, že je to on. Protože nikdo jiný mne nedovedl tak rychle zbavit dechu a zapříčinit, že jsem okamžitě pustila veškeré myšlenky z hlavy, kromě těch, které se týkaly jeho a milování s ním. Když se znovu a znovu zmocňoval mých úst a jeho ruce nestoudně laskaly mé tělo, zmohla jsem se pouze na to, že jsem jeho polibky a dotyky téměř zoufale vracela.
S tlumeným zamručením divoké šelmy, které není radno odporovat, roztrhnul živůtek mých šatů a dychtivě se vrhnul na má ňadra, aby svými rty a zuby zpustošil jejich bezbranné vrcholky. Hlasitě jsem zasténala a vzepjala se proti němu. Krev mi prudce tepala ve spáncích a já cítila, jak pod jeho smyslným útokem vlhnu. Byl jako slunce, které svými žhavými paprsky rozpouští sníh a led, a stejně tak jsem pod jeho zkušenými dotyky tála já.
Aniž bych pořádně vnímala, co dělám, zaťala jsem mu nehty do zad, naštěstí pro něho dosud chráněných těžkou tunikou, a nohama jsem obemkla jeho silná stehna a tiskla ho k sobě, jako kdyby na tom závisel můj život. Když se jeho ztvrdlé přirození krutě uvězněné v nohavicích otřelo o můj rozkrok, celá jsem se rozechvěla touhou.
Zaslechla jsem jeho vědoucný a lehce posměšný smích, ale než jsem se proti tomu stačila ohradit, vklouznul mi rukou pod sukni a dotknul se přímo mého rozpáleného středu. Naléhavě jsem vykřikla jeho jméno a snažila se natočit tak, aby mi jeho prsty mohly poskytnout ještě větší rozkoš, on toho však schválně nevyužil a zůstával pouze u škádlivého hlazení, ačkoli jsem se pod ním svíjela jako smyslů zbavená. A pak, když už jsem to téměř vzdala, neboť mé vyčerpané svaly odmítaly dál bojovat o jeho pozornost, se konečně smiloval. Zatímco mě nepřestával laskat palcem, jeho ukazovák si našel cestu do mého horkého a touhou zmáčeného nitra, a to se ukázalo být mou zkázou. Mé tělo se prohnulo a roztřáslo v nekontrolovatelné křeči a tím ten úžasný sen skončil.