Savoy Place - 11. díl

Ve skutečnosti jsem vůbec nikam nespěchala, proto jsem se místo do práce vydala k nedalekému parku. Ležel mezi dvěma řadami rodinných domků, takže nebyl nijak velký. Celému parku dominovalo malé jezírko s dřevěným altánkem. Dřevo bylo nalakováno na bílou barvou a stejná barva byla použita i na okolních lavičkách. Po sloupcích i po zábradlí se plazily popínavé růže. Pravidelně se střídaly červené a žluté květy. Byl to neskutečný pohled, přírodní umělecké dílo obklopené nespočtem zeleně a zářivou hladinou stříbrného jezírka.
Tady jsem se konečně dokázala uvolnit a hodit všechny špatné vzpomínky i nevyřešené otázky za hlavu. Potřebovala jsem se odreagovat a tady to nebyl žádný problém. Stále tu bylo něco, co jsem mohla obdivovat.
Šla jsem přímo k altánku a posadila se na schody. Slunce se stále schovávalo za bílé obláčky, ale i přesto byl dnes nádherný den. Zavřela jsem oči a nechala se unášet melodií okolní přírody. Ze začátku jsem slyšela jen zpěv ptáků v korunách stromů, ale začaly se přidávat i hlasy ostatních zvířat. Cvrkajícími cvrčky v trávě počínaje, přes kvákání žab na okraji jezírka až po bzučení včel na pestrobarevných květech. Šumění listů ve větvích nad hlavou stále zesilovalo, jakoby přicházela silná bouřka. Otevřela jsem oči a podívala se vzhůru. Koruny byly naprosto klidné. Zatřepala jsem hlavou, ale nic se nezměnilo. Všechny zvuky se pořád stupňovaly a přidávaly se další a další.
Zatmělo se mi před očima a ucítila jsem, jak má hlava narazila na okraj dřevěných schůdků. Staré dřevo zapraskalo a zasténala celá podlaha. Nedokázala jsem se pohnout ani otevřít oči. Tělo odmítalo reagovat na vysílané signály. Jako bych omdlela, ale duchem zůstala při vědomí. Všude kolem mě byla tma a já se cítila, jako bych se vznášela v prázdnotě. Ta volnost. Temné nekonečno. Najednou se ta svoboda ztratila a já se cítila, jakoby mě někdo přišpendlil k dřevěné podlaze. Tlak na mé tělo se stále zvyšoval. Zhluboka jsem se nadechla, abych ten pocit stísněnosti zahnala, ale nebylo to tak snadné, jak jsem si představovala. Vzduch byl ostrý a nepříjemně mě škrábal v krku.
Jediné, co fungovalo správně, byl můj sluch. I když ani ten ne. Slyšela jsem naprosté maličkosti…prohánějící se vítr v rákosí, přitékající vodu do jezírka. Vypadalo to, že všechny moje smysly přestaly vykonávat svou funkci na úkor jediného…sluchu.
Nevěřila jsem, co se to zase děje. A to jsem si myslela, že mě dnes už nic nepřekvapí.
Ne, já už nechci! Prosím, ať ta noční můra už skončí.
Snažila jsem se křičet, ale nevyšla jediná hláska.
Vybavila se mi část dopisu…“ Začíná poznávat své nové já…“
Ale já nechci nic měnit, nechci nové já.
Šumění stále zesilovalo a najednou se změnilo ve slova. „Megan, nebraň se tomu a užívej si tu chvíli. Ne každý dostane takovou šanci jako ty. O tvém daru sní nespočet lidí. Tak ho přijmi a užívej ho s čistým srdcem.“
S trhnutím jsem se posadila. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale vše bylo naprosto normální.
Byl to jen sen! Jen sen! Oddechla jsem si.
Automatickým pohybem jsem si odhodila své vlnité vlasy z obličeje a sehnula jsem se ke své tašce. Ucítila jsem ostrou bolest pulzující v mém krku. Zakroutila jsem hlavou, ale tím jsem to jen zhoršila. Reflexivně jsem si skousla ret a v puse jsem pocítila chuť krve.
Nevěřila jsem, že mě po takové chvíli může bolet za krkem. Podívala jsem se na hodinky a s hrůzou jsem zjistila, že jsem tam ležela více než hodinu. Ale vždyť jsem teď přišla a hned…
„Ahoj. Můžu se podívat?“ zeptala se mě se smíchem malá holčička klečící vedle mě na schodech a tím přerušila tok mých myšlenek.
„Cože?“ zeptala jsem se zmateně, protože jsem byla stále mimo.
„Jestli se můžu podívat na tvůj obrázek. Já taky kreslím, víš. A tak mě to zajímá.“ Nechápala jsem, jaký obrázek myslí, vždyť jsem tady nic nekreslila. Podívala jsem se na holčičku, jak nedočkavě sleduje blok ležící u mé ruky.
Vzala jsem ho do ruky a otočila kresbou nahoru. Obě jsme na něj nevěřícně zírali. Byla tam holčička stavící na pískovišti hrad. Zrovna držela kyblíček vody a lila ji do prohlubně táhnoucí se okolo celého hradu. Na tváři měla obrovský úsměv a její tvář vypadala andělsky.
Podívala jsem se na osobu vedle mě. Nemohlo být pochyb, jednoznačně to byla ona.
„Pááni!“ schválně to slovo natáhla, aby mu dodala ještě větší důraz. „Tos vážně kreslila ty?“
„No už to tak vypadá,“ odpověděla jsem s úsměvem na rtech. Posadila se vedle mě a omámeně zírala na svou podobiznu.
„Jane!! Kde zase jsi? Kolikrát ti mám říkat, abys mi neutíkala. Jane!“ zakřičel někdo.
Dívka vedle mě jen zvedla hlavu, ušklíbla se a znovu si prohlížela obrázek.
„Jane!“ zavolal přicházející mladý muž.
„Asi bys měla jít, aby se bratříček nezlobil,“ pošeptala jsem. Ale to už dotyčný stál u nás.
„Rodina?“ „Nikdy.“ Řekli oba zároveň a já se neubránila a rozesmála jsem se.
„Pardon,“ smála jsem se.
„Podívej,“ tahala Jane neznámého za ruku, „to jsem já. Vidíš? Že je to nádherný? Taky budu jednou takhle umět kreslit.“
„Teda. Vážně krásný. A pochybuju, ty kreslíš jen hrozný slátaniny,“ usmál se na holčičku, která okamžitě odběhla se slovy, že to není pravda, a že mu to dokáže.
„Já jsem Nicolas, rád vás zase vidím Šarloto,“ představil se mi a podal mi ruku. Jen jsem se na něj nechápavě podívala a on pokračoval. „Viděli jsme s u vás v práci, nepamatujete si mě?“ ptal se s úsměvem na rtech.
„Já…omlouvám se, ale já teď vážně nevím.“
„Vážně? To jste tedy velice ranila mé city!“
„Promiňte, ale víte, co…“
„Propána, neomlouvejte se. To byl jen vtip. Chápu, že si nemůžete všechny pamatovat,“ smál se a já se ráda přidala. „Nebudeme si tykat?“ se samozřejmostí jsem přikývla a stiskla nabízenou ruku.
„Těší mě.“
„Ne, to pro mě je to potěšení. Páni, vy máte…teda, máš příšerně ledovou ruku,“ sáhla jsem si na ruku a byla vážně studená. Vždyť byl dnes tak teplý den a před chvílí vykouklo i sluníčko.
„No jo, už není nejtepleji.“
„Ještě se chci omluvit za Jane. Ona je moc…“
„Přátelská a milá?“ skočila jsem mu do řeči.
„To jsem zrovna na mysli neměl. Chtěl jsem říct spíš dotěrná, vlezlá nebo otravná. Ale můžeš tomu říkat, jak sama chceš.“
„No moc kreativní nejsi. Vždyť všechna ta slova mají jeden a ten samý výraz.“
„To máš asi pravdu. Budu ti věřit, na tohle jsem nikdy nebyl,“ zasmáli jsme se. Tahle konverzace byla celá uvolněná, příjemná a přišlo mi tak snadné se smát. Nevěřila jsem, že je to vůbec možné. Po takové době. Jen jsem se předem děsila okamžiku, kdy zase budu sama a budu mít moře času na své myšlenky.