Forsaken - 177. díl

„Erikoooo!“ zařval znenadání Riel strašlivě zmučeným hlasem a stáhnul svou ruku dřív, než jsem mu do ní stihla zabodnout nůž. „Ach, můj bože… Myslel jsem si, že jsem tě zabil!“
Užasle jsem na něho hleděla a dokonce jsem letmo mrkla i vedle sebe, abych se ujistila, že tam nikdo nestojí. Protože Riel zíral přímo na mě a ve tváři měl výraz, jako kdyby právě spatřil nějaké zjevení.
Že by mu už totálně hráblo? blesklo mi hlavou, než se přihodilo něco, co mě přinutilo pochybovat i o mém zdravém rozumu.
„Ovšem že ne, ty můj blázínku,“ ozval se totiž v odpověď melodický ženský hlas a nejdivnější na tom všem bylo, že vycházel přímo z mejch úst! „Nikdy bys mi přece neublížil a oba dva to víme.“
Co to má znamenat! chtěla jsem vykřiknout, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Namísto toho jsem sledovala, jak s odporem pokládám nůž zpátky na podlahu a pak láskyplně hladím Rielovu tvář. A to vše bez mého vědomí!
Pokoušela jsem se pohnout, ale bez úspěchu. Byla jsem zajatcem ve svým vlastním těle! Roztřásla bych se možná i hrůzou, kdybych ovšem ovládala svý svaly, takhle jsem mohla jen přihlížet, jak se ta vetřelkyně natahuje a něžně líbá Riela na rty.
Zvedla se ve mně vlna hněvu. Tohle bylo přece tak nefér! Vždyť i já jsem toužila po jeho polibcích a teď jsem tu akorát jako nezúčastněnej divák! Jako někdo, kdo šmíruje zamilovanou dvojici! V návalu vzteku jsem se soustředila na nůž poblíž sebe, jenže sotva jsem ucítila, jak se poslušně pohnul, vynořily se mi v mysli nějaký nový myšlenky, který mou koncentraci narušily. A který rozhodně nepatřily mně! Bylo to skoro jako kdybych mluvila se svým druhým já!
*Co chceš dělat s tím nožem, Izabelo? Přece bys mu neublížila!* pronesla ta cizí holka v mý hlavě prosebně.
*Vypadni z mýho těla a to hned! Nebo to vážně udělám!* blafovala jsem a doufala, že to zabere.
*Chápu, že musíš být nyní dost vystrašená, ale tohle vážně není nutné. Omlouvám se, že jsem si bez dovolení zabrala tvé tělo, ale byla to jediná možnost….*
Zaklela jsem. A hodně sprostě. Protože mě okamžitě napadlo, co ta mrcha chce s mým tělem dělat. Ona zemřela, ale její duše tu zůstala a potřebuje nový útočiště. A ona si ze všech lidí vybrala zrovna mě! Jestli tohle není parádní výhra! Můžu se teď v přímým přenosu koukat, jak si to rozdává s Rielem a je s ním šťastná a já… já budu akorát jako malej nádor v její hlavě!
*Tohle od tebe nebylo moc hezké, Izabelo,* napomenula mne Erika. *A ujišťuji tě, že to není ani pravda. Nechci tvé tělo a ani tu nemůžu příliš dlouho zůstat. Jsem anděl světla a nepřísluší mi, abych zasahovala do práce strážným andělům, ovšem v tomto případě jsem musela… Protože ani ty ani on svého strážného anděla nemáte. On už se až příliš dlouho trápí mou smrtí… nemohla jsem ho nechat trpět dál.*
*Takže ho celou tu dobu sleduješ?! A klidně si lezeš do cizích těl, jak se ti zamane?!* vyhrkla jsem podrážděně, i když mě přece jen trochu upokojilo vědomí, že tohle uspořádání není natrvalo. Teda pokud se jí dá ovšem věřit!
*Ovšem, že mi můžeš věřit, Izabelo. Nemám důvod ti lhát. A ne, nesleduji ani jeho ani tebe. Sama jsi mne přivolala…*
*Já?! A jak?!*
*Před chvílí jsi na mne myslela. A to mne sem zavedlo,* vysvětlovala Erika ochotně. A já, ačkoli jsem si strašně moc přála, abych ji mohla považovat za prvotřídní potvoru, protože pak bych se necejtila tak provinile, že pasu po jejím příteli, jsem pomalu propadala jejímu kouzlu.
*Nevadí mi, že ho miluješ, Izabelo. Jsem tomu naopak ráda, nikdy jsem nechtěla, aby zůstal docela sám.*
*No… ehm… to mě těší, ale tohle je pro anděly normální? Myslím jako okupovat něčí tělo a promlouvat s ním?*
*Ne. A ani si nejsem vědoma, že by to bylo možné. Ovšem ty jsi jiná… Připadá mi, jako kdybys byla mou součástí… nebo já tvojí… Vím, zní to dost hloupě… ale opravdu mám dojem, jako kdybychom byly nějak propojeny.*
*My dvě?!* podivila jsem se. *To je přece naprostej nesmysl, vždyť jsme se ani nikdy nepotkaly!*
*To není tak docela pravda, Izabelo,* sdělila mi Erika váhavě. *Já už jsem tě viděla… Tehdy v noci, když jsem umřela…*