Srdce bojovnice II - 37. díl

První, co jsem si uvědomila, když jsem se probrala, byla měkká pohodlná postel, na které jsem ležela. Což mne překvapilo, neboť jsem si naprosto jasně vybavovala, že jsem usnula ve stájích u Celebra. Dlouho jsem se tím však nezaobírala, mou pozornost totiž brzy upoutala zcela jiná a daleko zásadnější věc. A tou bylo jakési nahé tělo, k němuž jsem byla zády přitisknutá. Mužské nahé tělo, jak jsem zjistila hned vzápětí, a nedalo mi to ani příliš potíží.
Ztěžka jsem polkla a říkala si, jestli tohle není také jenom sen. Protože i když jsem byla dosud uvězněná v té protivné temnotě, podle jeho osobité vůně jsem toho ellona okamžitě rozpoznala. Bylo by obtížné ji popsat, nejvíce asi připomínala les po dešti… avšak tentokrát se mísila i s pachem koně a ta kombinace mě podivně uklidňovala. Možná proto, že díky tomu se zdálo vše o dost reálnější, a nebo je snad běžné snít o někom, kdo je cítit, jako kdyby strávil minimálně týden v těsné blízkosti koně? Navíc ruka, jež zálibně laskala moje ňadro, byla také rozhodně víc než jen výplod mé fantazie. Chtěla jsem na ni položit tu svou, abych se přece jen ujistila, že se nemýlím, když v tom jsem zaslechla, jak se dveře potichounku pootevřely, a já znepokojeně ztuhla.
„Tak tady jsi!“ pronesl lord Elrond a z jeho hlasu bylo patrné, že se mu notně ulevilo. „Už jsem si začínal dělat starosti. Nejdřív zmizí Riel, pak mi strážní nahlásí, že jsi přijel, ale kromě tvého hřebce po tobě není ani stopy, a nakonec vás oba najdu tady, v tvých komnatách! A jak se tak dívám, tak jdu zřejmě dost nevhod!“
„Také tě opět rád vidím, Elronde,“ ozval se ten ellon, který mě tak majetnicky svíral ve svých pažích, a nyní už nebylo žádných pochyb o tom, že je to opravdu Thranduil.
Můj Thranduil… Což ovšem znamenalo, že vše, co se na té slámě událo, bylo skutečné… Všechny ty dotyky… polibky… To celé…
„Snad mi promineš to hrubé porušení etikety, ale když jsem ve stájích našel tohle okouzlující stvoření, nemohl jsem odolat,“ pronesl princ ne bez jisté dávky samolibosti.
„To chápu, Thranduile, a co se týče mě, tak není co odpouštět, jenom doufej, že se o tom nedozví Erestor, sic ti udělí lekci o slušném chování.“
„Já se přece chovám jenom slušně,“ poznamenal Thranduil nevinně.
„Nu, já bych ti to celkem rád věřil, ale když se podívám na vaše oblečení poházené všude po místnosti, tak si nejsem zas až tak jistý…“
„Jen se klidně tvař pohoršeně, Elronde, ale až potkáš tu pravou, tak se také nebudeš moct dočkat, až ji zase budeš moci sevřít nahou ve své náruči. Obzvláště po dlouhém odloučení.“
Pevně jsem stiskla rty, abych se náhodou neprozradila nějakým dojatým zvukem, a doufala jsem, že ani jeden z přítomných ellyn si nepovšimne slz, které mi proradně zmáčely řasy. Jenže jsem si nemohla pomoct, tohle Thranduilovo prohlášení bylo víc, než jsem dokázala ve svém nynějším přecitlivělém stavu snést.
„A co hodláš udělat teď, když už ji držíš?“ vyptával se Elrond zvědavě.
„Nehodlám ji už nikdy pustit,“ odpověděl Thranduil prostě a mně se svíralo srdce, když jsem jeho vyznání naslouchala.
„To zní jako velice dobrý plán,“ zhodnotil to lord věcně. „Musím říct, že jsi mne celkem překvapil, když jsi tak spěšně přijel. Očekával jsem, že nejprve odepíšeš a budeš chtít znát podrobnosti…“
„Nač se zdržovat? Podrobnosti se přece můžu dozvědět i tady.“
„Takže už jste si všechno vyříkali? Obával jsem se, jestli jí ten její odjezd dokážeš vůbec prominout.“
„Odjezd?“ opáčil Thranduil nečekaně zlostně. „To nebyl žádný odjezd ale prachsprostý útěk! Neměla ani dost odvahy k tomu, aby mi oznámila, že hodlá opustit Eryn Galen!“
„Takže se na ni stále zlobíš…“ povšimnul si Elrond a ve mně byla v tu chvíli docela malá dušička.
Ovšem, nepředpokládala jsem, že můj úprk Thranduila kdovíjak potěšil, ale podle toho, co tu ještě před okamžikem tvrdil, jsem usoudila, že to pustil z hlavy. Jenže takové štěstí jsem zřejmě neměla.
„Radši si o tom promluvíme venku, ano? Nejsem si jistý, že o tom dokážu hovořit zcela klidně, a nerad bych Riel vzbudil, vyhlíží, že svůj odpočinek skutečně potřebuje,“ navrhnul Thranduil a aniž by čekal na odpověď, opatrně se vymanil z našeho těsného objetí, podle všeho i s jednou z přikrývek, nejspíš aby nemusel čelit Elrondovi docela nahý.
Opět jsem zachytila zvuk dveří, tentokrát jak se zavírají, a pak tlumenou konverzaci, kterou jsem však, když jsem se hodně soustředila, neměla zas tak velké obtíže sledovat.
„Samozřejmě, že se zlobím!“ zareagoval princ konečně na Elrondova poslední slova a nutno říct, že se mu opravdu příliš nedařilo krotit svůj hněv. „A kdo by se nezlobil?! Tvářila se, jako kdyby se nic mimořádného nedělo, a pak se klidně vytratí! Od někoho, jako je ona, bych prostě čekal něco víc!“ sdělil mu hořce a já si nemohla nepředstavit, jaké to pro něho muselo být, když se vrátil z výpravy do paláce a odhalil, že tam nejsem. Věděla jsem, že tím už vůbec nic nenapravím, ale hluboce jsem se za své podlé chování styděla. Neboť to, co se mi prve zdálo jako jediná možnost, se nyní jevilo ubohé a zbabělé.
„Přesto jsi však přijel…“ odtušil Elrond mírně. „A dokonce dříve, než se vůbec stačil vrátit můj posel… To už přece něco znamená…“