Srdce bojovnice II - 38. díl

„To nejspíš ano…“ připustil Thranduil neochotně. „Ale ani tak jí to nehodlám ulehčovat!“
„Já chápu, že tě to muselo rozzlobit, ale snaž se přece porozumět i jí,“ postavil se Elrond zcela nečekaně na mou stranu. „Myslela si, že nemůže mít děti… což by vzhledem k tomu, že jsi následník trůnu a zároveň i jediný syn krále Orophera, mohlo způsobit jisté nesnáze. Zřejmě ti pouze nechtěla ztěžovat tvůj již tak nelehký úděl.“
„Jak šlechetné od ní! Když byla tak přesvědčená o tom, že jedná správně, tak proč ty tajnosti?! Počkala, až odjedu na výpravu, a pak se prostě vytratila! Víš, co mě nejdřív napadlo, když jsem se navrátil a ona tam nebyla?!“ zvyšoval Thranduil konstantně svůj hlas a já si přikryla ústa, abych nevzlykala nahlas.
Nepopírám, že mě docela zajímalo, jak asi bral můj odjezd, ale nikdy jsem nepředpokládala, že se to jednou dozvím a navíc z první ruky. Jeho hněvivý tón navíc dával tušit, že ho to opravdu dost sebralo. Pokud jsem se předtím cítila jako prvotřídní mrcha, nyní už jsem měla chuť přetáhnout si přikrývku přes hlavu a udusit se.
„To nevím,“ odvětil Elrond naprosto vyrovnaným hlasem. „Nicméně mám pocit, že mi to zanedlouho povíš…“
„To si buď zatraceně jistý, že ti to povím! Přece bych tě nemohl připravit o tak výtečnou historku k obveselení!“ prohodil Thranduil sarkasticky.
„Když to podáváš takhle, začíná se mě zmocňovat neblahé tušení, že to mělo co do činění s Oropherem…“
Bezděčně jsem sebou trhla. Bála jsem se byť jen domýšlet, co se mohlo mezi Thranduilem a jeho otcem udát, a proto jsem jeho další slova očekávala se zatajeným dechem a přikrývkou téměř křečovitě sevřenou v prstech.
„A ani v nejmenším se nemýlíš. Když jsem ji totiž nemohl nikde najít a strážní, kteří měli to ráno službu u brány, mi sdělili, že odjela krátce po mně se skupinkou dalších vojáků, nevyhnutelně mě napadlo, že ji někam poručil odvézt…“
„Neudělal jsi, doufám, to, co si myslím?“
„Ale ano! A kvůli tomu jsem byl dočasně zbaven titulu kapitána a vyslán na hranice s novou hlídkou. Nakonec se to ukázalo být vcelku prospěšné, neboť když vojáci zadrželi tvého posla a on jim vyjevil, že má pro mne zprávu, přivedli ho neprodleně ke mně a já po přečtení tvého listu vyrazil rovnou sem.“
„Takže Oropher ani netuší, kde jsi?“ odtušil Elrond.
„Velitel hlídky mu to měl po návratu do paláce ihned nahlásit, nechal jsem ho však ve víře, že se jedná o velice diplomatickou záležitost…“ přiznal Thranduil zdráhavě.
„Což o to, diplomatickou záležitostí je v této svízelné době ledascos, ale pověz mi nejprve… Co hodláš provést s Riel, až ji patřičně pokáráš za ten její útěk?“
Sevřela jsem přikrývku ještě pevněji a jestli jsem předtím napětím zadržovala dech, tak teď jsem se neopovážila už ani mrknout.
„Co? To, co jsem zamýšlel už před tím jejím útěkem a co jsem jí také již oznámil! Hodlám ji pojmout za svou choť! Doufám, že nyní, když očekává naše dítě, se konečně začne chovat rozumněji a zodpovědněji!“
„Na to bych příliš nespoléhal, Thranduile…“ povzdechnul si Elrond nešťastně. „Je tu ještě něco, co jsem ve svém listu nezmínil… Týká se to Rielina zdravotního stavu…“
„Mluv tedy, co je s ní?!“ vyhrkl Thranduil a i přes dveře jsem nemohla nezachytit obavy v jeho hlase.
„Nikdo jsme neměli sebemenší tušení, že by mohla být v očekávání, koneckonců to netušila ani ona sama, a tak se po příjezdu sem zrovna příliš nešetřila…“
„To je celá ona… Šla by i hlavou proti zdi, jenom kdyby měla aspoň náznak naděje, že ji pak budou ostatní uznávat. Ale co se mi tím vlastně snažíš říct?“
„Že v důsledku toho, jak se fyzicky přepínala, došlo k menší komplikaci… Doufal jsem, že než se objevíš, tak se to opět srovná, jenže zatím k žádnému zlepšení nedošlo,“ pronesl Elrond lítostivě.
„Jaké komplikace? Tak mluv už přece!“ pobídl ho princ netrpělivě.
„Riel přišla o zrak…“