REbel

1.KAPITOLA – eskér

„*Eskér Vás teď příjme.“ oznámila mladá dívka s úsměvem na rtech a mávla rukou „Prosím, následujte mne.“
Mladý muž se bez jakýchkoli námitek vydal za ní, jejich kroky hlídali dva ozbrojení vojáci v černých uniformách, které byly zdobeny stříbrným znakem ve tvaru stužky, jejíž dolní část byla zakončena hroty. I onen mladík, kráčející za sekretářkou měl tento znak na svém kabátu.
Chodba, kterou se vydali, byla dlouhá a i přes světla, která ji činila průchodnou se zdála být temná. Netrvalo dlouho a objevily se před nimi dveře, za nimiž stála čtyřčlenná skupinka vojáků. Oba oddíly se zarazily. Jeden zamířil na druhého.
„Je mi líto pánové, ale dovnitř nemůžete jít ozbrojeni.“ usmívala se dál černovlasá slečna. „Prosím, abyste tu počkali. Vašemu kapitánovi nic nehrozí.“
„Jak..“ rozkřikl se jeden z mužů, ale jeho velitel ho zarazil.
„Dobře tedy.“ usmál se a jeho oči neztrácely lesk opatrnosti. „Počkejte tu!“ rozkázal.
Dívka otevřela další dveře. Místnost, jenž tu byla, sloužila jako kancelář. Jediné co ji zdobilo bylo veliké okno s posezením, které vrhalo dovnitř překrásné světlo.
„Počkejte prosím tu.“ usmála se a otevřela dveře další místnosti, které se za ni zavřely. Po chvilce již stála na prahu a uváděla mladého muže na smluvenou schůzku.
Vešel. Místnost byla veliká, plně vybavená a jedna zeď byla nahrazena sklem.
„Vaše jméno?“ ozval se tlumený hlas zpoza slotu jehož křeslo bylo otočeno k oknu.
„Erik Valentine.“ odpověděl muž bez námitek. „Smím vědět s kým mám tu čest jednat o tak důležitém tématu?“ ušklíbl se a pozoroval stín, který se zvedl z pohodlného křesla. Podle prvních dojmů se jednalo o mladého muže neboť silueta, kterou okrajovalo sluneční světlo byla štíhlá, držení těla však bylo pevné a vznešené. Jeho oči a výraz se však v okamžiku změnil. Nedokázal skrýt překvapení.
„Posadíme se?“ otázala se mladá dívka v košili a kalhotách s pevnou obuví do terénu, jenž naznačovala, že před chvílí dorazila. „Děje se něco?“ zarazila se, když viděla, že muž nereaguje.
„Ne, nic se neděje.“ vzpamatoval se Erik a znovu se objevil jeho flegmatický, však ostražitý výraz.
„Nemáte důvod cokoli podezírat, jste tu, abyste vyjednával. A já jsem tu, abych vyslechla Vaše požadavky.“ Přikývla dívka a ladnou však hrdou chůzí se přemístila ke stolku, jenž byl obklopen pohodlným divanem a několika křesli.
„Smím Vám něco nabídnout?“ mávla rukou směrem k baru.
„Ne. Rád bych se dostal hned k věci, kvůli které tu jsem.“
„Dobře tedy. Začněte.“ pobídla ho mladá žena a on se s jakýmsi lehce agresivním tónem postupně prodíral problémy, které mohly za nynější stav v království.
„Dobře tedy. Doufám, že Vám bude stačit odpověď zítra ráno. Do té doby budete hosti v mém domě a to všichni! Pokud nesouhlasíte. Bohužel! Jiné možnosti se nenabízí. Nemohu si dovolit, aby se Vám něco stalo.“ oznámila mladá žena a zvedla se s křesla.
„Bude chvíli trvat než podniknu jistá opatření. Jsem Vám však ochotná vyjít do určité míry vstříc.“ mladý muž poslouchal její slova a doufal v to, i když moc tomu nevěřil, že to nejsou jen hloupé fráze. Dívka přistoupila ke svému stolu.
„Pochopte. Nemohu v tomto království vydržovat povstalce jako jste vy.“ mladý muž se zarazil a otočil k ženě, která k němu stála zády. „Je to příliš riskantní.“ dodala polohlasně „Proto tolik ochoty.“ otočila se. „Nashledanou zítra.“ kývla hlavou a sesula se znovu do svého křesla.
Mladý muž vyšel. Nevypadal spokojeně, ale ani nespokojenost mu nekrášlila výraz. Je to těžké vyjádřit, na jeho tváři se mísilo překvapení a jakési nepochopení.
„Pane, vůz již čeká. Pane?“ mladá sekretářka se dotkla jeho ramene, aby ho vytrhla z jakéhosi transu.
„Ano?“ otázal se.
„Vůz již čeká před budovou.“ oznámila znovu. On však nevypadal, že chápe. „Slečna říkala, že budete do zítřejšího rána v jejím domě.“ To už si vzpomněl a rozloučil se.
Venku na dvoře je kromě auta přivítalo překrásné slunečné počasí. Hlavní město bylo opravdu královské. Vše vypadalo tak čistě. Budovy ve světlých odstínech dodávaly onomu místu jakýsi lesk.
Auto jelo bohatými ulicemi. Erik stále přemýšlel nad tím, co mu mladá žena řekla. Co tím chtěla naznačit?
Najednou vozidlo zatočilo. Čtvrť vypadala chudě. Už to nebyl ten kouzelný střed. Může eskér bydlet na takovém místě? Erik uvažoval zda to není jen past. Něco se mu na tom nezdálo.
„Kapitáne, kam míříme?“ začal se ptát jeden z vojáků, jenž mu byli doprovodem.
„Není se proč obávat.“ uklidnil je, sám se však strachoval. Co když zemřou? Co bude s lidmi, které se snažili chránit? Z jeho úvah ho vytrhlo zastavení auta.. Šofér vystoupil a s neklidem otevřel dveře, aby mohli hosti vystoupit.
Tmavovlasému muži to přišlo podezřelé, na druhou stranu se však nedivil. Vždyť vezl vůdce dakorských rebelů a k tomu všemu ještě se dvěma hromotluky, kteří byli navíc ozbrojeni. Pokoušel se to přehlédnout a vystoupil.
Přímo před nimi se honosila starobylá vila. Kdysi bývaly její zdi bílé, teď však byly zašedlé, i když zahrada byla barevná a velmi udržovaná. Před domem stál mladý muž s dívkou, na první pohled si každý domyslel, že se jedná o personál. Žádný z nich nedokázal zakrýt své překvapení. Pravá ruka krále a tolik skromnosti? Nešlo jim to k sobě, ale Erik si v duchu říkal, že ho již nic po jeho jednání nepřekvapí.
Domovník, postarší muž je přátelsky přivítal a přijal do domu. Jejich pokoje byly jednoduše vybaveny, vše však ladilo do jakéhosi elegantního stylu.
„Eriku. Řekneš nám konečně co tu děláme?!?“ začal jeden z vojáků, bylo vidět, že jsou oba netrpělivý a nevědí co čekat.
„Nevím, zda to mám říct. To co jsem si vyslechl…“ uchechtl se „..přijde mi to tak nepravděpodobné. Na druhou stranu?“ zamyslel se „Je to tak zvláštní, že jsem to ochotně přijal.“
Ani jeden z jeho doprovodu nevěděl co si má myslet, či co říct.
„Zítra ráno nás buď všechny zavřou, zemřeme nebo se stane něco neuvěřitelného.“ řekl s jakýmsi klidem a i přes to, že to jeho společníky vyděsilo. Rozloučil se s nimi a zavřel se ve svém pokoji. Ian a Martin zůstali sedět ve společenské místnosti. Jejich výrazy byly vyděšené. Jak to myslel? Jak zemřeme? Stejně jako Erikovi i jim se honilo hlavou hodně myšlenek.
Již se však blížil večer a potemnělý dům začal nabízet nedůvěřivý stín. Martin s Ianem nemohli dlouho usnout, ale únava z dlouhé cesty nakonec udělala své.
Erik seděl v křesle viktoriánského stylu, jeho pokoj nebyl osvětlen žádnou lampou, a tak z temné místnosti pozoroval venkovní stíny a levé křídlo stavby, jenž bylo ponořeno do tmy. Vše se zdálo být tiché a ospalé. Chodbou se však ozývaly jakési zvláštní tlumené kroky. Erik slyšel vždy jen jedno klapnutí podpatků.Jeho zvědavost a nedůvěra k cizímu prostředí ho přiměla vstát. Plížil se neosvětlenou chodbou, až ke vstupní hale, kde se hluk ztratil.
Drobné světlo, jenž pohlcovala tma prozrazovalo zdroj těch zvláštních kroků. Na posledním schodě seděla dívka, se kterou dnes vyjednával a snažil se z podrážky vylovit drobný kamínek. Jediné co jí dělalo společnost byla malá hřbitovní svíčka a klíče, kterými ryla ve vzorkách obuvi.
„Měla byste si jít lehnout.“ ozval se mužský hlas. Ona však zůstala dál sedět dokud se po schodech neozval onen střípek horniny, jenž si razil cestu dolů.
„Čekal jste na mě?“ usmála se a sfoukla svíčku. Oba pohltila tma.
„Nemohu spát. Možná jsem na Vás opravdu čekal. Nevím co si mám myslet o tom, co jsem dnes vyslechl.“
„S tím Vám neporadím. Jediné co mohu říct je, že nás od ráda dělí pouhé tři hodiny.“ protáhla se „Měl byste si odpočinout, potřebuji abyste mě ráno snímal.“
Rozloučili se a každý odešel do svého pokoje.
Erikův pokoj zalilo štiplavé světlo z protějšího křídla, mladá dívka, s kterou před chvílí mluvil, si sundala sako a svalila se do křesla.
Jeho rozum ho však nakonec do postele dostal. Netrvalo dlouho a štiplavé ranní paprsky doprovodil zvuk sirény. Mohlo být tak pět hodin a celým městem se linul nepříjemný skřek poplachu, jenž svolával vojsko do akce.
Mladý muž se ve mžiku probudil, vlasy měl rozcuchané do všech stran a rozhlížel se po pokoji, ozvalo se zaklepání. Ani nevěděl jak rychle vstal a chytl za kliku dveří. Mladá dívka ucouvla.
„Doufám, že Vás to nevyděsilo. Za půl hodiny vyrážíme.“ kývla hlavou a odešla.
Mladý muž za sebou zavřel a vešel do umývárny, aby se mu podařilo probrat. Do pokoje vběhl hnědovlasý vyšší muž, který Erika doprovázel.
„Eriku, co to má znamenat?“
„Hmm. To nic, Martine. Také jsem málem umřel.“ zasténal tiše mladý diplomat. „Za půl hodiny v hlavním sále. Odjíždíme.“ dodal.
„Kam?“ vyzvídal Martin.
„Domů.“ usmál se Erik.

....................................................
*eskér – pravá ruka monarchy. Zastupuje krále v diplomatických misích a má plnou moc nad královským vojskem.
*Dakor - území, které si podmanilo arenské království už v dávné historii. Tento stát má své vlastní náboženství, které se snažili areňané potlačit. Jako odpověď na to se objevili dakorští rebelanti, kteří začali proti tomuto rozhodnutí dřívějšího krále bojovat.
- kdysi překrásný a prosperující stát je nyní v troskách a chudobě.