Melien Edhel - LX. kapitola - část 2/2

Elrond neochotně pozvedl oči od rozepsaného dopisu a vrhnul nepříliš přívětivý pohled směrem ke dveřím, na jejichž druhé straně se právě kdosi dožadoval vstupu. Krátce zvažoval, jestli toho vetřelce pozvat dál nebo ne, a byl za své váhání odměněn dalším zabušením.
„Heru (Lorde)?“ ozvalo se zároveň nesměle. „Vy návštěvy tu máte.“
Zamračil se. Proč jen se naivně domníval, že když většina Eldar již opustila Imladris, bude mít konečně příležitost napsal své neteři pár řádků? To po něm musí neustále někdo něco chtít?!
S trpkostí zavzpomínal na poklidnou dobu, která v jejich světě panovala, než se objevila ta lidská dívka a obrátila jejich bezpečné životy vzhůru nohama. Pravda, její příchod nebyl sám o sobě až tak významný, měl však podobný efekt jako kámen vržený do jezera. Vlnky, které vyvolal, se dávno rozběhly ke břehům a jen Valar snad věděli, koho zasáhnou, než se tam dostanou.
„Heru?“ vytrhnul ho ten ellon za dveřmi z rozjímání a tím ho nevědomky ještě více nahněval.
„Já nyní zaneprázdněn jsem a návštěv nepřijímám!“ odbyl ho břitce a tím to považoval za vyřízené. Smočil brk v inkoustu a znovu se sklonil nad listem. Jenže to ještě netušil, s kým má tu čest.
„Tak nepřijímáš?!“ zvolal král Eryn Lasgalen popuzeně ve stejnou chvíli, kdy odstrčil neschopného strážného z cesty a rázně rozrazil dveře do knihovny. „Pak se tedy sám dále pozvu, neb nálady čekati právě nemám!“
Jeho hlučný vstup překvapil Elronda natolik, že škubnul rukou a vykouzlil na psaní pro Elanor značně abstraktní kresbu. Znechuceně odhodil brk a pomalu povstal, ruce sbalené v pěsti opřené o hranu stolu.
„A čehožpak naléhavého na srdci máš, že toho odkladu nesnese?!“ opáčil zlostně, dokud Thranduil nepopošel blíž a jeho zloba nepřerostla v údiv. „Čehožpak tobě se přihodilo?“ vydechl překvapeně a očima léčitele ihned obhlížel rozsah a závažnost jeho zranění.
„Mně zhola ničeho není, Elronde! Však odpovědí pár od tebe potřebuji!“
„Možná sednouti by sis nejprve měl…“ navrhnul lord smířlivě, když zaznamenal kolik námahy ho těch pár kroků stálo. Přece jen nebyl docela bez srdce, aby ho pohled na toho očividně trpícího ellona neobměkčil.
Avšak Thranduil o jeho soucit nestál. „Kvůli tomuto jsem já za tebou nezavítal!“ zavrčel na něho nevrle a zdálo se, že se na něho každým okamžikem vrhne. A nejspíš by to i udělal, kdyby nebylo Legolase, jenž odmítl déle poslušně čekat na chodbě a namísto toho se přidružil k nim, aby mohl včas zamezit jejich roztržce, než přeroste v něco horšího.
„Mae govannen, heru Elrond (Pozdraven buďte, lorde Elronde),“ sklonil uctivě hlavu a když ten jeho pozdrav opětoval, ihned pokračoval. „Odpusťte, že takto bez pozvání k Vám vtrhli jsme, však otec můj ještě s lordem Glorfindelem před odjezdem jeho promluviti si chtěl a já ostatně též. Kdybyste nám jen poraditi mohl, kde jeho naleznouti, pak Vás již více o čas váš drahocenný okrádati nebudeme.“
„Já obávám se, že zpráv špatných pro vás dva mám, neb Glorfindel již zrána Imladris opustil a rovnou do Mithlondu zamířil. Cožpak vám toho strážní nesdělili?“ podivil se Elrond, kterého princova přítomnost nesmírně potěšila. Vždyť čím dříve bude mít možnost ho do jeho poslání zasvětit, tím delší dobu na přípravu získají. A ta byla v tomto případě nezbytná.
„Sdělili!“ zapojil se Thranduil znovu do hovoru a jeho nabroušený tón ostře kontrastoval s Legolasovým mírným. „Však já jist si býti chtěl, že zde dosud neskrývá se! Navíc strážní ohledně odjezdu jeho poněkud zmateni byli, neb někteří tvrdili, že snad již dne včerejšího na cestu se dal!“
Elrond se zatvářil kysele. „Tohoto čistě o Glorfindelovi není, že?! Neb důvodu nevidím, proč strážní by vás o odjezdu kapitána mého zpraviti měli, leda že by se někdo z vás na lady Nimloth vyptával!“
„Tohoto já nepopírám!“ vyjel na něho král nevlídně, neboť se dosud nezbavil podezření, že tento tmavovlasý lord, jenž si ho tu tak povýšeně přeměřuje, má nějak prsty v jeho neshodě s Nimloth. On se však nehodlal nechat snadno odbýt.
„Bych zvědavosti tvé ukojil, Thranduile,“ procedil Elrond ledově. „Pak věz, že ona s Gildorem naprosto dobrovolně odjela, čehož jí Glorfindel bez námitek dovolil! Zřejmě se on důvěře jeho na rozdíl od tebe těší! Tak proč jim štěstí jejich nepřeješ a raději zpátky do říše své se opět nenavrátíš?“
„Neb na elleth této mi výjimečně záleží!“
„Nu, ovšem…“ přikývl téměř chápavě. „Však možná právě proto, bys ji odejíti nechati měl. Cožpak již pozapomněl jsi, kterak ta poslední, pro niž srdce tvé vzplanulo, skončila?!“
Thranduilovi hlavou probleskla vzpomínka na tmavovlasou dívku s očima jako dvě chrpy a rty barvy zralých malin, na její něžné ostýchavé dotyky, které ho tehdy téměř připravily o rozum, a sladké polibky, při nichž se vždy jemně rděla. Byla tak nevinná… okouzlující… a on pro ni ztratil hlavu i srdce zároveň…
„Adar?“ hlesl Legolas a jemně se dotkl otcovy paže. „Vy nikdy jste o tomto nehovořil…“
„Nejspíš proto, že on odvahy k tomu nemá!“ ušklíbnul se Elrond jízlivě. „Neb on přiznati nejprve by musel, že pokrytcem jest, když tebe za provinění stejného, jakého on se dopustil, trestal!“
„Pokrytcem?! Já ho pouze před osudem podobným uchrániti chtěl!“
„Vskutku?! A kterak mu osudu podobného hrozilo?! Jediný, kdož ohrožoval je, jsi byl ty!“ obvinil ho někdejší imladriský lord opovržlivě. „Ostatně tajemstvím není, že rodem Edain hluboce opovrhuješ, tedy mě toho ni překvapiti nemohlo!“
„Já vědom si jsem, že druhých se vždy nejlépe kritizuje, však již zapomněl jsi, kterak tobě svazek dcery tvé a Aragorna trnem v oku byl?! Skutečnost, že nesmrtelnosti své pro něho obětovala, tebe k nepříčetnosti dováděla! A přitom jsi štěstí měl, že on jedním z Dúnedainů byl, neb jinak by soužití jejich trvání dlouhého nemělo!“
„Já pochybností nemám, že otec tvůj toho stejně cítil, když jsi slovem svým se k dívce oné lidské připoutal!“
„Cítil?! On citů schopný nebyl, pouze zloby a nenávisti! Beztak mne neustále do ženitby tlačil, tedy spokojen býti mohl, že jsem přání jeho bez odmlouvání vyplnil!“
„Nejspíše však nepočítal s tím, že nastávající tvá z rodu Edain bude a ty kvůli ní téměř války započneš!“
„K ničemu takovému nedošlo a důvodů nevidím, proč se nyní minulostí zaobírati, když naspěch mám!“ ukončil Thranduil jejich debatu rázně a namířil si to ke dveřím.
„Kampak takto vyrazil jsi?! Vždyť zraněn jsi a Nimloth již beztak dohoniti nemůžeš!“ pokoušel se ho Elrond zastavit.
„Že ne?! Ona sic již včera do přístavů se vydala, však Glorfindel ji teprve zrána následoval, tudíž zřejmé jest, že někde příjezdu jeho vyčkati musí!“
„Však i tak náskoku značného mají, jenž ni na Morelenovi pokořiti nedokážeš! Nanejvýš hřebce svého schvátíš!“ upozornil ho lord a útrpně se zadíval na jeho poraněnou nohu. „Ty v klidu bys odpočívati měl, pokud nechceš, by tobě kulhání tohoto zůstalo!“
„Do Mordoru s kulháním, já toho přec zkusím!“ odmítal se Thranduil vzdát.
„Možná způsobu jednoho by tu bylo!“ vmísil se do hovoru Legolas, když viděl, že je jeho otec v tomhle ohledu stále stejně zarputilý. Toužil se zeptat na dívku, o níž tu s Elrondem hovořili, avšak vycítil, že právě teď není ten nejvhodnější čas. Snad se ještě vyskytne příležitost později, až bude trochu klidněji. „Zkratky jisté z Imladris vede, jež později se na cestu hlavní napojuje, a třebaže terén její dosti obtížný jest, přesto času značného ušetří!“
„Výborně, nin-ion (synu můj)!“ poplácal ho Thranduil pochvalně po rameni a jeho tvář se rozzářila novou nadějí. „A pak že jich dostihnouti nelze!“ prohodil posměšně směrem k Elrondovi. Ten ho však nevnímal.
„Kterak o zkratce této víš, Legolasi?“ zeptal se podezíravě. Ostatně ne bez příčiny, protože tuhle cestu objevil kdysi on a pověděl o ní pouze svým synům, kteří ji měli použít v případě nouze. Jenže podcenil tehdy jejich divokou náturu, neboť ti od té doby odmítali jezdit po hlavní cestě, jež byla více než o třetinu delší.
„Párkrát jsem tudy s Elladanem a Elrohirem jel,“ řekl princ prostě. Nač to také tajit, vždyť o nic zásadního nešlo.
„Tys o ní ještě komus jinému řekl?“ vyptával se lord dál a Thranduil netrpělivě mlasknul.
„Čehožpak na tomto záleží, Elronde?! Hlavní jest, že cesty té zná!“
„Pokud ji vskutku zná, pak též dobře vědom si jest, že naprosto bezpečnou není! Jestli ty života svého všanc dáti chceš, zbraňovati tobě v tom nebudu, však Legolas zde zůstane, neb úkolu závažného mu přiděleno bylo!“
„Jakého úkolu?“ zeptali se otec i syn zároveň.
„Lord Manwë vůle Ilúvatarovy konečně vyjevil. A Legolas jako ten, jenž do světa lidí vydati se má, by kamenu nového našel, určen byl.“
Thranduil se opět zachmuřil. „A toho se tobě nebezpečným nezdá?! Proč zrovna jeho si vybrali?! Ne… tohoto já nepřipustím!“ prohlásil kategoricky.
„Já?“ vydechl princ překvapeně. „Předpokládal jsem, že Glorfindel…“ odmlčel se a zmateně potřásl hlavou. „A kdy bych tam…?“
„Co nejdříve, Legolasi. Proč odpočinouti si nyní nejdeš a pak spolu o všem pohovoříme,“ usmál se na něho Elrond, potěšený, že aspoň někdo z Thranduilovy rodiny se dovede chovat rozumně.
Ovšem Thranduil se s tím tak lehce smířit nehodlal. „Sdělil tobě lord Manwë též důvodů, jež Ilúvatara k rozhodnutí tomuto vedly? Neb věř mi, že my dva jsme si již zájmu Valar, konkrétně Námy, do sytosti užili!“
„On ničeho nevyjevil, však nám nepřísluší rozhodnutí jeho zpochybňovati!“
„Možná jinak bys na to nahlížel, pokud by se toho syna tvého týkalo! Vždyť nikdo tušení nemáme, kterak to ve světě Edain vyhlíží! Tedy krom…“
„Lidianny,“ doplnil ho Elrond pohotově. „Však ona na cestě do přístavů též jest!“
Legolas se po těchto slovech zdrceně zahleděl k zemi. Jistě, tohle mu vyjevila už lady Nienna, nicméně on do této chvíle stále doufal v nemožné. Nyní mu nezbývalo nic jiného než konečně čelit následkům svého neuváženého chování. To on byl tím, kdo ji k tomu dohnal… kdo pokazil vše krásné, co mezi nimi bylo. Ne ona svým důvěrným chováním k jeho otci, pouze on svou tvrdohlavostí a nejistotou. A teď již bylo příliš pozdě…
„Nu, pokud tomu tak jest, pak my o důvod více máme, proč se jich dostihnouti pokusiti, že, Legolasi?“ obrátil se Thranduil ke svému synovi a byl zaskočen bolestí, jež se mu zračila ve tváři. Když k němu zdráhavě pozvedl oči, přísahal by, že se v nich zaleskly slzy.
„Pokud Lidianna do Amanu odplouti touží, pak já jí v tom zbraňovati práva nemám. A též nebudu,“ prohlásil neochvějně. „Však toho neznamená, že Vás do přístavů nedoprovodím, Adar. Ostatně… aniž bych se holedbati chtěl, pak bez průvodce byste cestou tou nejen hromadu času ztratil, však i o život navíc přijíti mohl.“
Elrond se zamračil, nespokojený s tím, jak se situace vyvíjí. „Legolasi, ty bys rizika takovéhoto podstupovati neměl! Vždyť v rukou tvých osud světa našeho spočívá! Pokud zbytí nebude, pak Thranduila sám doprovodím!“ pokoušel se ho přivést k rozumu. Copak nechápe, jak je pro ně teď důležitý?
„Ty že mne doprovodíš?!“ opáčil král nedůvěřivě. „To si téměř jist býti mohu, že se na cestu hlavní již živ nedostanu!“
„Raději nepokoušej mne, Oropherione (synu Oropherův)!“
„Lord Elronde…“ zasáhl jemně do jejich počínajícího sporu Legolas. „Já odpovědnosti té si zcela vědom jsem, však rozumějte, že krom otce mého pro mne zde nikoho důležitějšího není. A pokud jemu se něčeho přihodí, což vzhledem k nenávisti lorda Námy vůči nám dvěma zcela vyloučeno není, pak bych si toho nikdy neodpustil, že s rukama složenýma jsem tu seděl, zatímco on mne potřeboval. Říkáte, že vyvolen jsem byl, bych světa tohoto zachránil, však právě proto mi dovoliti musíte, bych otci svému nejprve pomohl, neb jinak cti podobné bych hoden nebyl.“
Proti tomuhle už nemohl ani Elrond nic namítat.

Nimloth se dychtivě napila z potůčku, u kterého si dopřáli krátkou přestávku, a zatímco si hřbetem ruky otírala přebytečné kapky vody ze svých rtů, otočila se, aby se podívala, co mezitím dělá Gildor. Jaké však bylo její překvapení, když ho nalezla stát přímo za sebou. Polekaně vyjekla a nebýt toho, že ji pohotově sevřel ve svých pažích, nepochybně by skončila v ledovém proudu horské bystřiny.
„Ty štěstí máš, že tebe s oblibou zachraňuji, Nimloth,“ prohodil samolibě a poklekl vedle ní, aby mohl znovu ochutnat opojný nektar jejích úst.
„Kdyby tebe nebylo, pak zachraňovati bys mne nemusel,“ připomněla mu mírně, když se od ní po chvilce odtrhnul.
„To bych si však pak odměny vybrati nemohl,“ poznamenal s náznakem úsměvu, než smočil své prsty v potoku a přejel s nimi po jejích rtech, zanechávaje na nich mokrou stopu.
Váhavě vysunula špičku růžového jazýčku, aby si je opět osušila, a on toho využil a vklouznul svým ukazovákem směle dovnitř. Tlumeně vzdychla.
„Ústa tvá natolik svůdnými jsou, že jen stěží jim odolati lze… A já sotva dočkati se mohu, až v nich cos jiného svírati budeš…“ zašeptal jí chraplavě do ucha.
Lehce se zachvěla při té představě a možná proto, že na ni nenaléhal, začala jeho prst jemně sát. Zaslechla jeho souhlasné zamručení a pocítila pošetilou radost z toho, že je s ní spokojený. Její největší obavou totiž bylo, že se jí kvůli jejímu nedostatku zkušenosti vysměje. Když se však nic takového nestalo, posléze se osmělila a zapojila do svého laskání i jazyk.
„Hm… Kdybys jen tušila, kterak velkého pokušení právě teď představuješ…“ zamumlal Gildor, jenž se zájmem sledoval, jak ho Nimloth téměř dychtivě olizuje. „Já přiznati musím, že myšlenky mé cokoliv než ctnostné v okamžik tento jsou…“
Pomalu odtáhnul svou ruku a zkoumavě se zahleděl do doširoka rozevřených fialkových očí své snoubenky, které si ho s takovou nevinností a důvěrou prohlížely. „Kdybych se rozhodnul tebe hned tady svou učiniti, ty by ses tomu nebránila, není-liž pravda?“ dotazoval se a její drobné přikývnutí mu v jeho úsilí se ovládnout nijak nepomohlo.
„Nestoudnice!“ pokáral ji naoko ostře, než se rychle zvednul ze země. „My opět vyraziti bychom měli… Neb pokud se na mne takto dívati hodláš, pak se mnou o samotě v bezpečí nejsi…“
„Skutečně?“ Nimloth se pomalu postavila a jakoby náhodou se o něho přitom otřela. „A čehožpak jen si počnu, až chotí tvou se stanu a v ložnici sami nacházeti se budeme?“ prohodila laškovně.
„Pak ti, má drahá Nimloth, již pomoci nebude…“ odvětil Gildor a tvářil se přitom smrtelně vážně. „Neb mou budeš a já toho patřičně využíti v úmyslu mám!“