Savoy Place - 12. díl

„Můžu se na něco zeptat?“ prolomila jsem ticho a Nicolas mlčky přikývl, takže jsem pokračovala. „V jakém jste vztahu s Jane? Když nejsi ani bratr, nebo otec, tak mě nic jiného nenapadá. Taková dvojice se často nevidí.“
„Jak můžeš vědět, že nejsem její táta? Nepodceňuj mě.“ Smál se.
„No to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Ale přece jen jsi moc mladý, abys byl její otec. A pak jste řekli, že rodina nejste a na kamaráda ze školky taky nevypadáš, takže vážně nevím.“
Mezitím už přiběhla Jane a bez jediného slova si sedla vedle nás na schody a začala si kreslit, asi aby Nicolasovi dokázala, že umí kreslit pěkné obrázky.
„Máš pravdu. Vzdávám se. Jane je sestra kámoše.“
„Ono mu odpoledne nebylo dobře, a tak musí ležet v postýlce.“ Informovala mě Jane a dále se věnovala svému dílu.
„Tak jsem se rozhodl udělat dobrej skutek a nabídl se, že vyvenčím tuhle příšerku.“ Posmíval se Nicolas a rozcuchal Jane její vlásky, takže místo dvou úhledných copánků zakončených žlutými mašlemi, tam měla doslova vrabčí hnízdo.
„Hej, víš, co to dalo práce. Já to řeknu mamince a…“ To už jsem nevydržela a i já se rozesmála nahlas.
„Pojď sem, spravím ti to.“ Nabídla jsem Jane.
Zatímco jsem Jane pletla copánky, ona pokračovala v kreslení a já s Nicolase jsem si neustále povídali. Byly to úžasné chvíle…takové normální. Přesně tohle jsem po tom strašném víkendu potřebovala. Vše mi připadalo tak obyčejné, běžné. Pomalu jsem začínala uvažovat, jestli se mi to všechno jenom nezdálo…Samuel, mé pomatené smysly, ten dopis, prostě všechno.
Jane domalovala obrázek a podávala mi ho. Byl tam nakreslený obrovský dům, před kterým stála malá holčička s poníkem. Jane mi vysvětlila, že to je Bonie, její poník.
Řekla mi, ať si obrázek nechám. S úsměvem jsem jí poděkovala a pohladila ji po vláskách.
Na oplátku jsem se zeptala, jestli chce můj obrázek, na kterém je nakreslená ona. Nadšeně přikývla. Na volné místo v rohu jsem napsala její jméno a podala jí ho.
Chytila mě za ruku a chvíli si ji prohlížela.
„Ty budeš mít svatbu.“ Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování. Teď jsem si nadávala, že ten prsten stále nosím. „Můžu ti jít za družičku? Prosím. Prosím.“ Najednou se rozzářila a žadonila mě o nemožné.
„Promiň broučku, ale já se nebudu vdávat.“ Odpověděla jsem negativně na její prosbu, a když jsem viděla, jak světýlka v jejích očích pohasla, pohladila jsem ji po hlavě.
Posmutněla jsem a špatné myšlenky se vracely zpět. Nicolas si toho všiml, ale jen mě mlčky pozoroval. Chtěl mi dopřát chvíli na uklidnění a za to jsem mu byla vážně vděčná. Zároveň jsem to brala jako znamení. Všechno hezké jednou musí skončit a abych už šla do té práce.
S povzdechem jsem se zvedla. A omluvila se, že už musím jít.
Nicolas mě zastavil.
„Šarloto, moc se omlouvám, neměla to asi vytahovat. Ale nezlob se na ni, je ještě malá a na všechno se dívá jinak. Prosím, ještě tu s námi chvíli zůstaň.“
„Ale já se na ni nezlobím. Ani v nejmenším. Jak tě to mohlo vůbec napadnout? Já ale vážně musím do práce.“
„Tak my tě doprovodíme. Jane, skoč pro naše věci, prosím tě. Doprovodíme tady Šarlotu do práce.“
„Ne to je dobrý. Nepoletíte tam přece zbytečně, jenom abyste mě doprovodili. Já už jsem velká holka, neztratím se.“ Odporovala jsem s úsměvem.
„No já ti to věřím, ale nikdy nevíš, co na tebe někde číhá. Jane, nedala by sis horkou čokoládu?“ odpověděl mi se smíchem a poté se otočil na Jane.
„Joo.“ Křičela Jane a rozeběhla se k Nicolasovi, který na ni čekal s otevřenou náručí. Chytil ji a zatočil se s ní. Byl to vážně nádherný pohled.
„Vidíš, my nikam zbytečně nejdem. Že jo, prcku?“ Jane jen přikývla a dál se smála.
„Tak dobře.“ Rezignovala jsem.
Jane se vymanila s Nicolasovy náruče a pobíhala před námi.
„Nechci se v tom rýpat, ale co se stalo?“ zeptal se mě a kývl k mé ruce. Prsten se ve slunci neuvěřitelně třpytil. Byl to jednoduchý prsten z bílého zlata. Dominoval mu jeden oválný diamant a po bocích byly usazeny další dva. Nebyl nijak velký ani nápaditý. Proto se mi tak líbil.
„Minulý týden jsme se rozešli.“ Odpověděla jsem a po chvíli ticha jsem pokračovala. „Podváděl mě… s mojí nejlepší kamarádkou. Lhal mi do očí a spal s ní několik týdnů…u mě v bytě.… Víc jak dva měsíce jsem spolu bydleli.…Přesně za čtyři měsíce a dvanáct dní měla být svatba.“ Odmlčela jsem se. Ani jednou mě nepřerušil. Chápal mě a dával mi čas. Věděla jsem, že je to blbý, proboha, vždyť ho vůbec neznám. Ale potřebovala jsem to ze sebe dostat.
Zamrkala jsem ve snaze zabránit dotěrným slzám stéct na mou tvář. Ale ne všechny mě poslechly. Rychle jsem je setřela hřbetem ruky, ale Nicolas si jich stejně všiml.
Přitáhl si mě blíž a objal mě kolem ramen. Za chůze mě hladil po zádech a já se pomalu uvolňovala.
„Proč pořád nosíš ten prsten? Je tu šance, že byste se k sobě vrátili?“
„Rozhodně ne.…Já vlastně ani nevím. Bylo mi líto, ho jen tak vyhodit. A už jsem si na něj zvykla a líbí se mi, tak proč si ho nenechat?“
„Nevyvolává v tobě špatný vzpomínky?“
„Samozřejmě, že vyvolává.“
„Tak to pak nechápu, proč ho stále nosíš.“
„Ale tomu nemůžu utéct. Musela bych se odstěhovat minimálně do jiné země, abych si nemohla říct, tohle je to místo, kde jsme se poprvé viděli. Nemohla bych poslouchat hudbu, nebo se dívat na televizi, protože bych si u určitých kousků vzpomněla, jak jsme byli spolu. Nemohla bych normálně vařit a jíst, protože by se mi vždy vybavily ty vzpomínky. Nemohla bych nic. A já od toho nechci utéct. Ten prsten mi alespoň připomíná chvíle, kdy jsem byla šťastná. Já nechci přít o ty roky s ním, ani o ty krásné chvíle. Prostě to skončilo a já se s tím smířím.“
Chvíli nikdo nepromluvil a byl slyšet jen smích Jane před námi. Každý jsme se věnovali svým myšlenkám.
Najednou jsem se začala usmívat. Nicolas to hned zaregistroval a ptal se na důvod.
„Vzpomněla jsem si, jak mě Viktor požádal o ruku.“ Vysvětlila jsem a on mlčky vyčkával s pohledem upřeným přímo na mě.
„Nebyla u toho žádná romantika. Žádná dokonalá večeře v drahé restauraci, spousta svíček a růží, pokleknutí na koleno a ta otázka. Na to si on moc nepotrpěl. Bylo to u snídaně. Byla neděle, takže ani jeden z nás nikam nespěchal. Vik si četl noviny a já vařila snídani. Najednou se mě mezi řečí zeptal ,Co bys řekla tomu, kdybychom se vzali?‘. řekl to takovým tónem, jakoby se ptal, jestli bych neudělala radši vajíčka než palačinky. No a já souhlasila.
Vysnili jsme si svatbu na pláži, jen my a pár nejbližších přátel.“ Zase se mi draly slzy do očí, ale jejich snaha byla tentokrát zmařena. Pár minut jsme šli zase v tichosti.
„Já se moc omlouvám. Tohle u mě není normální, teda ty slzy už skoro jo.“ Snažila jsem se mu omluvit se smutným úsměvem.
„Ale prosím tě. To já se musím omluvit, neměl jsem se v tom vrtat. Vážně promiň.“
„To je dobrý. Já jsem to asi jen potřebovala někomu říct.“ Mezitím už jsme došli k čajovně, kde na nás nedočkavě čekala Jane. „Tak jdeme dovnitř.“