Forsaken - 178. díl

*Cože?!* vyjekla jsem v duchu a připadala si akorát tak zralá do blázince. *To byl přece jenom sen, nemohla jsi mě vidět!* protestovala jsem, protože tohle bylo už i na mě fakt příliš.
*Stála jsi u dveří a brečela. Nebo se snad pletu?* trvala Erika na svém.
*To ale přece není možný!*
*Je to možná dost neskutečné, ale věř mi, že možné to je. Nemůžeš to popřít jen proto, že to nemá logické vysvětlení. Stačí přece, že to mělo logický důvod, ne? A já musím říct, že jsem ráda, že jsi tam tenkrát byla. Když jsem tě spatřila, myslela jsem si nejprve, že jsi anděl. A to vědomí mne uklidnilo. Zářila jsi takovým zvláštním světlem a byla jsi celá stříbřitá a průhledná…*
*Eriko… pověz mi jedno… Kdo tě tehdy zabil? Že to nebyl Riel?*
Obě jsme se na něj podívaly. Dosud mě pevně svíral v náruči a tiše plakal.
*Ty přece v hloubi svého srdce víš, že to nebyl on. A opět potřebuješ logické zdůvodnění? Důkazy? Někdy je zapotřebí akorát nezvratná víra, Izabelo.*
*Já… měla jsem stejně živej sen i o mámě… Myslíš, že se dokážu spojit i s ní?* napadlo mne náhle, zatímco jsem dumala o Eričiných slovech.
*Pokud se nachází na zemi, pak by se to mohlo podařit,* přisvědčila Erika. *Ale nyní si už musím pospíšit… tvůj společník se zanedlouho vrátí a nebylo by zrovna dobré, kdyby mne tu přistihl. Navíc… mít znovu fyzickou formu je dosti únavné. A já chci ještě něco probrat s ním…*
Znovu přitiskla moje ústa na jeho a ačkoli jsem ten polibek nemohla cítit, už jen z toho pohledu na tu vášeň v něm mě jímal smutek.
*Eriko… připadám si tu děsně… navíc…* zaprotestovala jsem, protože jsem ani nemohla zavřít oči.
*Nejsi tu navíc, Izabelo. Nyní patříš k němu, on tě moc potřebuje. A ty zase potřebuješ jeho. Všechno bude dobré, uvidíš…* ujišťovala mne, zatímco se dál hladově líbala s Rielem.
*A nevíš náhodou, jaký je vlastně mý poslání?* zkusila jsem se jí zeptat. *Proč mám ty divný schopnosti?*
*To opravdu netuším, Izabelo. Ale jistě to má svůj důvod. A jednou se ho nepochybně dozvíš.*
Pomalu se odtáhla od Riela, i když ho dál objímala kolem krku.
„Miluji tě, strašně moc…“ vydechla a její vyznání mu vehnalo nový slzy do očí. „Ale ty víš, že s tebou nemůžu zůstat, i když bych to chtěla víc než cokoli jiného na světě. Musíš být silný… a šťastný… kvůli mně…“
„Nechci, abys odešla, Erie!“ zavyl jako raněný zvíře a v tu chvíli jsem pochybovala, jestli tenhle Eričin nápad s rozloučením byl zrovna dobrej nápad. Pohled na jeho utrpení mi fakt trhal srdce.
„Vždyť budeme navždy spolu, lásko, jenom každý jinde. A já ničeho nelituji, protože s tebou jsem byla nesmírně šťastná. Ale nyní je čas, abys na mne zapomněl a byl šťastný beze mě, rozumíš? Protože je tu někdo, komu na tobě skutečně hodně záleží. Tak tu šanci nepromarni…“
Riel chtěl něco namítnout, avšak ona ho pohotově umlčela dalším dlouhým polibkem. A pak bez jedinýho varování opustila mý tělo a náhle jsem to byla já, kdo se s ním líbal. Musím ale říct, že moc dlouho jsem to nevydržela. Sice jsem se snažila, nicméně skutečnost, že si Riel nejspíš dost dlouhou dobu nečistil zuby, se nedala tak snadno ignorovat.
Jemně jsem odlepila svý rty od jeho a mlčky jsem čekala, co se bude dít teď. Jenom jsem doufala, že mi zas neskočí po krku, ještě teď jsem měla pocit, že nemůžu pořádně dejchat.
„Izabel…“ vypravil ze sebe a v jeho hlase zaznívalo nezměrný zklamání.
„Jo, už jsem tu zase jenom já,“ přikývla jsem s trochu provinilým pocitem.
„Ona byla mým andělem… už tenkrát…“ vydechl, stále dost v šoku z toho nečekanýho shledání se svou láskou.
„Já vím,“ přisvědčila jsem rozpačitě, neboť mi připadalo, jako kdybych se jim vtírala do jejich soukromí.
„Řekla mi, že jsem ji nezabil…“ pronesl s jistou dávkou úlevy, spíš sám pro sebe než ke mně.
„Ano.“
Riel natáhnul ruku a já podvědomě ztuhla. Vzápětí jsem se cítila jako hlupák, protože on si pouze promnul zatuhlej zátylek. A pak tak nějak zmateně koukal, co vlastně dělá skoro nahej ve vaně.
„Marcell tě sem přivezl… našel tě v Berlíně…“ napověděla jsem mu a když mu oči potemněly a radost z nich se vytratila, poznala jsem, že si vzpomněl.
„Rieli, na tom přece nezáleží,“ ujišťovala jsem ho kvapně. „Jenom už se o nic takovýho nepokoušej, prosím!“
„Já to ale nedělal kvůli tobě,“ oznámil mi odtažitě. „A teď… jestli už ses dostatečně pobavila, tak bych byl rád sám!“