Srdce bojovnice II - 40. díl

Nejistě jsem se rozhlížela kolem sebe, jako kdybych doufala, že ta tma, která mne obestírala jako hustá mlha po ránu v údolí, se konečně zvedne a já zase uvidím. Jenže se to nestalo. A pokud se lord Elrond nemýlil, pak se to možná ani nikdy nestane…
Ramena se mi roztřásla, jak jsem se zoufale snažila potlačit nový příval pláče, a raději jsem sbalila ruku v pěst a přitiskla si ji na ústa, abych se náhodou neponížila ještě více nějakým nedůstojným zvukem. Neboť jsem vycítila, že Thranduil stojí někde poblíž a pozoruje mne. Muselo ho těšit, že ta, která ho hanebně zradila a prchla od něho, dopadla takto. Slepá a bezmocná... k ničemu... I když copak tomu bylo někdy jinak? Vždycky jsem bloudila svým životem, jako kdybych byla nevidomá.
„Riel...“ pronesl znenadání a ačkoli jsem o něm věděla, polekaně jsem sebou trhla. Neměla jsem ani ponětí, že stojí až tak blízko. Natolik blízko, že mi jeho dech mazlivě pohladil tvář.
Instinktivně jsem si přitáhla přikrývku těsněji k sobě. „Jdi pryč...“ zamumlala jsem a pokoušela se na něho nepřátelsky zírat, což vzhledem k tomu, že jsem byla slepá, muselo působit spíše komicky.
„Na to zapomeň!“
Posadil se poblíž mě a bez váhání sevřel mé ruce ve svých. Byla jsem mu za ten prostý dotyk vděčná... a zároveň jsem ho za něj nenáviděla. Bylo těžké si zvyknout na to, že budu částečně závislá na pomoci ostatních, a on byl ten poslední, od koho bych ji chtěla. Takhle mě přece neměl nikdy vidět. Pokořenou... poníženou... zlomenou...
„Proč jsi přijel?“ hlesla jsem skoro nesrozumitelně.
„Protože ať se ti to zamlouvá nebo ne, jsem stále tvůj velitel! A nehodlám trpět, aby si mí vojáci opouštěli říši, jak se jim zlíbí!“ sdělil mi rázně.
Ruka, která však zároveň něžně hladila mé rameno, ostře kontrastovala s jeho jinak nesmlouvavým tónem. To byl celý on... Plný protikladů, které mě tolik mátly a možná právě proto nesmírně přitahovaly. Ten pocit bezpečné nejistoty... Nádech nebezpečí a hrozby... A přesto jsem si byla naprosto jistá, že by mi nikdy skutečně neublížil. Netušila jsem, z čeho to přesvědčení pramení, nicméně to bylo něco, o čem jsem prostě nepochybovala.
„Už nejsi můj velitel!“ odsekla jsem a odtáhla se z jeho dosahu. „Už nemáš právo mi poroučet!“
„Vskutku? A kdy jsem tě propustil ze svých služeb, Riel? Byla bys tak dobrá a připomněla mi to?!“
„Král Oropher mne uvolnil! A pokud vím, tak tomu podléháš i ty!“ sdělila jsem mu ne bez sarkasmu.
Odmítala jsem se jím nechat zastrašit jen proto, že byl kdysi mým nadřízeným a že já jsem v tento okamžik pouze slepou bezbrannou elleth. Nehodlala jsem se poníženě plazit po zemi a žadonit. Co se mě týkalo, byli jsme si nyní takřka rovni, a podle toho jsem se mínila také chovat.
„Chytré, ale ne dost, Riel! Stačilo by jediné slovo králi o tom, co se tehdy událo ve stájích, a věř mi, že by ses rázem ocitla zpátky v Eryn Galen... akorát že tentokrát rovnou v kobce! Oba dva víme, před čím jsem tě tehdy uchránil... a bylo by dobré, kdybys na to nezapomínala!“
„Vyhrožuješ mi?!“ opáčila jsem lehce šokovaně. Něco podobného bych od něho rozhodně nečekala.
„Vlastně ano!“ odsekl Thranduil bez sebemenšího náznaku zahanbení. „Nehodlám se totiž nechat znovu obalamutit tvými sladkými řečičkami!“
„Dobrá! A co tedy požaduješ za svou mlčenlivost?!“
„Tebe! A nemysli si, že mi zase nějakou lstí vyklouzneš! Dala jsi mi své slovo a já se již postarám o to, abys ho také dodržela!“
„Tys docela přišel o rozum!“ vyjekla jsem podrážděně. „Nemůžeš si mě vzít! A teď ještě méně než kdykoliv předtím!“
„Opravdu?! O tom nic nevím!“ odbyl mne a bez ohledu na to, že jsem se mu snažila vykroutit, mne sevřel ve své náruči. „Patříš ke mně a já doufám, že si to brzy také uvědomíš!“
„Vážně?! A můžeš mi říct, co si od toho vlastně slibuješ?! Jsem slepá, jestli sis toho ještě neráčil povšimnout! Nemám ti vůbec co nabídnout, tak proč naléháš?!“
„Protože máš něco, co patří mně...“ pronesl neochvějně a jeho ruka drze vklouzla pod přikrývku, aby mě pohladila po ňadru a pak se uložila k odpočinku na mém břichu.