Juliin deník - 55. díl

„Tede! Co se děje? Řekni mi pravdu!“ Cítila jsem, jak mi krev ve spáncích pulsovala tak zběsile, jako by měla každou chvíli vytrysknout ven.
„Víš... Nick už se za tebou vydal.“

------------------------------------------------------------

Krve by se ve mně nedořezal.
„Pro-prosím??“ zamrkala jsem nevěřícně – na veškerou telepatickou komunikaci jsem rázem zapomněla.
Ted mi jen v hlavě cosi rozpačitě zamumlal.
„Nechali jste ho jít!“ lapala jsem po dechu, jako bych tomu stále odmítala uvěřit.
„Promiň, nestačili jsme ho zadržet...“ omlouval se tiše Ted.
„Proč jste nešli s ním?“ ptala jsem se zoufale a představovala si, jak mi někde vzadu v hlavě plápolá alespoň malinký plamínek naděje.
„Odešel, aniž by se s námi poradil,“ přiznal Teddy a moje imaginární naděje zmizela stejně jako ta skutečná. „Asi zachytil tvojí vlnu dřív než my, ale je mi záhadou jak, nic nám neřekl.“
Srdce mi i v téhle beznadějné chvilce poskočilo. Možná Nick přece jen slyšel mé volání. Třeba ne zřetelně, ale přesto někde v hloubi duše pocítil můj hlas... Co že se to říká? Že láska hory přenáší? Tak ta naše je možná tak silná, že kromě hor přenáší i ochranná pole nepřejících temných...
No jo, blá bla blá, jsem naivní husa! okřikla jsem se v duchu dřív, než mi mentor, popřípadě Ted mohli cpát svoje rozumy.
Tak jako tak, i kdyby se moje domněnky potvrdily, nebylo to vůbec fajn. Teprve teď mě zamrzelo, že jsem Nicka tak neuváženě volala. Vždyť ho akorát víc a víc vystavuji nebezpečí!
„Proč se se mnou ještě nespojil?“ zašeptala jsem úzkostlivě.
„Pravděpodobně se snaží, jenže to není lehké...“
„Ozve se, viď, Tede?“ fňukala jsem jak malá.
„Jasně,“ přitakal tak pohotově, až mě jeho slova přesvědčovala spíš o opaku.
„A je v pořádku, že jo?“
„Určitě.“
Tentokrát zněl jeho hlas upřímněji. Zdál se být klidný, nebyl tedy důvod panikařit, opakovala jsem si. Kdyby se něco dělo, určitě by mi o tom řekl.
„Řekl bys mi to, viď?“ zeptala jsem se „oficiálně“. Pravděpodobně si moje myšlenky četl, i když nebyly adresované přímo jemu.
„Spolehni se.“
„Teddy?“ udělala jsem do tmy psí oči.
„Hm?“
„Slib mi něco. Ať Hayle najde Nicka a pomůže mu, až to bude třeba. Je silný dost na to, aby ochránil jeho i sám sebe. Prosím! Nenechávejte ho jednat na vlastní pěst! Nedopadne to dobře... Viděla jsem to.“
„Snažíme se ho vyhledat všichni. Samozřejmě že ho v tom nenecháme.“
„Všichni?“ zaúpěla jsem. „Ne, Tede, prosím, ne. Nemůžu vám dovolit, abyste kvůli mně všichni riskovali život.“
„Zvládneme to,“ prohlásil sebejistě. „Od toho jsme Spojenectví, pamatuješ? Zavázali jsme se, že ti pomůžeme, ať se děje, co se děje.“
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou, když jsem si vybavila jeho hubené nohy a ruce tenké jako párátka a snažila se představit si, jak se brání statnému Juliovi, odpovědí mi ovšem byl jen zvonivý smích.
„Jdi k čertu,“ zabručela jsem. Urazila jsem se, že mě nebere vážně.
„No tak, Julčo,“ povzdechl si. „Nemusíš mít o nás strach. Doufám, že se nám podaří zůstat ve spojení a najdeme brzo jak tebe, tak Nicka.“
Pohrdlivě jsem si odfrkla, abych mu dala patřičně najevo svojí uraženost, ale nakonec mi to nedalo a dodala jsem: „Buďte opatrní.“
„Hlavně ty buď opatrná,“ opáčil. „Teď se s tebou už musím rozloučit, ale kdyby se cokoliv stalo, dej nám ihned vědět.“
„Hm.“
A pak se rozhostilo ticho.
Minuty se vlekly. Dokonce ještě mnohem více, než když sedíte v pátek ve škole poslední hodinu a máte pocit, že se toho víkendu nikdy nedočkáte, protože učitel je tááák nudnej...
Seděla jsem bezmocně opřená o zeď a civěla před sebe. Po několika nekonečných minutách jsem změnila polohu, svalila jsem se na nepohodlnou zem. Zavřela jsem oči a pokusila se zabrat, jenže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, spánek mi odmítal přijít na pomoc. Nejradši bych to všechno zaspala – přiznávám, byla to ode mě dost sobecká myšlenka. Ale co mám sakra v téhle díře dělat?
Nemohla jsem jen tak sedět na zadku a čekat, až mě někdo zpraví o tom, co se děje. Teď, když jsem věděla, kolik lidí kvůli mě riskuje... Nebylo by jednodušší se na mě prostě vykašlat? Ušetřila bych si nervy.
Samozřejmě že nejvíc ze všeho mě trápilo, co podnikl Nick. Přesně to, čeho jsem se nejvíc obávala. Proč to komplikuje? Kdyby to aspoň nechal na Spojenectví...
Začala jsem nervózně přecházet sem a tam. Sem a tam. Tam a sem. Sem a tam. Abych se nějak zabavila, zkoušela jsem dokonce počítat, kolik mých kroků se vejde do šířky chodby nebo z kolika zrnek hlíny se skládá stěna.
Nakonec jsem všechny ty nesmysly vzdala, protože mi připadalo, že jsem si tím čas vůbec neukrátila. Nezbývalo než si opět dřepnout na zem. Jelikož jsem už vážně nevěděla coby, začala jsem si kousat nehty – to jsem nikdy v životě neudělala!, ale byly tak špinavé, že mě chuť hlíny brzy odradila, takže jsem se pro jistotu zase uchýlila k tupému zírání do prázdna.
A najednou, po hodinách a hodinách beznaděje jsem konečně zaslechla ten sametový hlas.
Mozkové buňky jsem už měla tak otupělé, že mi zprvu dalo práci uvést své myšlenkové pochody zase do pohybu a přinutit se uvědomit si, co se děje.
„Julie! Julie!“ volal na mě Nick udýchaně.
Ještě nějakou dobu jsem líně přemýšlela o tom, že se mi to určitě jenom zdá...
„Ach!“ Konečně jsem se probrala. „Nicku?“ pomyslela jsem si nejistě.
Ihned jsem uslyšela úlevné vydechnutí. „Uff. Už jsem se bál, že-“
Nenechala jsem ho domluvit. Konečně ho zase slyším a musím dostat odpovědi na otázky, jenž mě nepřestávaly užírat uplynulých nevím kolik hodin. „Není ti nic??“
„Ne, jsem v pořádku, ale-“
„Díkybohu. Nicku, ty pitomče, co tě to napadlo?!“
„Eh, co... cože?“ Tohle zřejmě nečekal.
„Chci vědět, proč se mě snažíš zachránit,“ vysvětlila jsem netrpělivě. Copak neví, že na tenhle rozhovor možná máme jen několik málo minut? Dala jsem si už dohromady dvě a dvě a je mi jasné, že Juliovi jen tak něco neunikne. Divila bych se, kdyby si Nicka neohlídal.
„Co je to za otázku? Proboha Julie, co s tebou ten parchant provedl?“
„Nic. Ale ty vůbec nepřemýšlíš! Nemůžeš se jen tak sebrat a jít se postavit temnému, jako by se nechumelilo. Od toho je tu Spojenectví!“
„Ty ses asi doopravdy pomátla. Copak to nechápeš? Miluju tě, nemůžu se na tebe jen tak vykašlat!“
„Musíš! Nicku, prosím tě, chovej se aspoň trochu sobecky!“
„Ty jsi to, na čem momentálně v mém životě záleží nejvíc, nevím, co bych bez tebe dělal... Zachraňuju svůj život, copak to není sobeckost??“
„Ach Nicku... Jsi možná ještě ve větším nebezpečí než já! Nesnaž se mě zachránit, to je přesně to, po čem Julius touží! Nesmíš mu to tolik usnadňovat...“
„Zlato, ale my nemáme jinou možnost.“
„Ale ano,“ hlesla jsem. Pomalu mi docházelo, že ho nepřesvědčím. „Prosím tě, když už ti dělá takovou radost riskovat kvůli mně život, tak se aspoň nepřeceňuj a vezmi si s sebou na pomoc Hayla. Sám na Julia nestačíš.“
„Dobře, jenže nevím-“
Strnula jsem. Z chodby po mé pravé ruce jsem zaslechla jakýsi velmi tichý zvuk. Měla jsem zato, že se mi to pouze zdálo, a užuž jsem se chtěla dál věnovat rozhovoru s Nickem, když vtom jsem si všimla, jak sebou plamínek pochodně na protější stěně nepřirozeně zamával. Nedalo se to vysvětlit ničím jiným než náhlým závanem větru...
„Okamžitě mi zmiz z hlavy!“ zakřičela jsem v duchu úzkostlivě na Nicka, jakmile jsem si uvědomila, do jakého průšvihu by se mohl dostat. Tady v blízkosti temných si nemůžu být ničím jistá.
„Cože?“ ptal se zmateně Nick, ale já už neměla šanci mu odpovědět, neboť slabou pochodňovou záři zastínila mohutná postava a rázem se do mě vpíjel pár černých, zlostných očích.
Okamžitě jsem v duchu začala vyjmenovávat všechny státy USA...