Melien Edhel - LXI. kapitola - část 1/2

LXI. KAPITOLA
Erestor se trochu odtáhnul a vrhnul na svého společníka značně šokovaný pohled.
„Mani ume lle quena (Čehož jsi to pravil)?“ otázal se, neboť se domníval, že ho pouze šálil sluch.
Ovšem když mu to kapitán vzápětí ochotně zopakoval a tentokrát pro to použil více než výstižné lidské výrazy, nemohl už o jeho přání déle pochybovat. Přesto pro něho bylo obtížné tomu uvěřit.
„Mankoi lle merna amin um ta (Pročpak toho po mně chceš)?“
„Lle uuma sinta sal´, korkoamin (Cožpak toho stále nevíš, havrane můj)? Amin mela lle… ar´ amin irma lle sai (Já tebe miluji… a velmi po tobě toužím)…“
Erestor po tomto vyznání ztěžka polknul. Znělo to tak upřímně… neochvějně… že to pomalu ale jistě pronikalo i tou ledovou hradbou, kterou si kdysi dávno vztyčil okolo svého srdce.
Váhavě natáhnul ruku a přitiskl ji na Finrodovo pevné břicho, svaly se pod jeho dlaní ihned lehce stáhly. Byl tak dokonalý… hotové ztělesnění síly a krásy… a co byl on? Obyčejný nudný knihomol! To nebylo správné… Vždyť Finrod by teď měl být s někým docela jiným… s někým, kdo by ho byl skutečně hoden… ne jako on! Vždyť co mu může nabídnout?
„Korkoamin?“ ozval se kapitán, když jeho druh dlouho nic neříkal. „Já pocitu se zbaviti nemohu, že opět přespříliš přemýšlíš…“
„Vskutku?“
„Ano. A jakkoli mysl tvou bystrou obdivuji, já raději bych byl, kdybys jí pro okamžik tento odpočinku dopřál.“
„Finrode, cožpak nevidíš –“ začal Erestor protestovat, ale daleko se nedostal.
„Zatím nikoliv, však změniti toho brzy v úmyslu mám,“ oznámil mu kapitán a než se zmohl na otázku, co tím míní, ocitnul se zcela nečekaně přimáčknutý mezi matrací a solidním nahým tělem, které krátce předtím obdivoval.
„Kterak ses…“ zamumlal nechápavě, neboť mu nešlo na rozum, jak se mohl osvobodit. Nový vývoj událostí ho dokonce zaskočil natolik, že se ani příliš nevzpouzel, když mu Finrod zručně připoutal ruce k pelesti, u níž byl předtím sám vězněn.
„Ty nejspíše již pozapomněl jsi, že bojovníkem jsem, korkoamin… Pokud víš, kterak na to, pak většina uzlů pro tebe překážkou není…“ prohodil kapitán samolibě a přitom si pohrával s páskem, jímž měl ještě před chvílí zavázané oči.
„A čehož nyní učiniti hodláš?“ zeptal se Erestor a nervózně si olízl spodní ret.
I když si to zdráhal přiznat, cosi na jeho nynější pozici ho příjemně vzrušovalo. A také uklidňovalo. Neboť teď nezáleželo na tom, jak se rozhodne, tu možnost za něho převzal někdo jiný a on, i když byl v této situaci zcela poprvé, pociťoval pouze lehkou nervozitu. Neboť byl vydán na milost Finrodovi… svému dlouholetému příteli s očima jako divoká kočka…
„Morambath (Panter)…“ hlesl tiše, ovšem tomu to stejně neuniklo.
„Takto na mne nahlížíš?“ Finrod se nad ním nahnul a mučivě pomalu mu přejel jazykem po rtech. „Pak by ses mi raději zcela poddati měl, neb jistě zažíti bys nechtěl, kterak nebezpečnými kočky tyto jsou, když cosi je podráždí…“ pronesl smyslně hlubokým hlasem, který Erestora spolehlivě rozechvěl.
„Hm… ty tušení nemáš, kterak lákavou kořist právě teď představuješ…“ poznamenal ještě, než se přesunul níže, aby svým zvědavým jazykem a hladovými rty prozkoumal jeho hrudník.
Nemít Erestor svázané ruce, pak by jistě hleděl, aby se něčím spěšně zakryl, neboť si uvědomoval, že jeho tělo v porovnání s tím Finrodovým vyhlíží spíše uboze, ale takto mu nezbývalo nic jiného než bezmocně přihlížet, jak jeho přítel dychtivě ochutnává jeho bradavky a kreslí na jeho kůži abstraktní obrazce svým jazykem. Bezmocně přihlížel a ještě bezmocněji se chvěl pod tímto smyslným útokem na jeho smysly, který předčil vše, co do té doby zažil.
„Jako mramor…“ vydechl Finrod uchváceně a zálibně přejel po jeho hrudníku až na ploché břicho.
Líbilo se mu štíhlé bledé tělo, které tak citlivě reagovalo na jeho dotyky, působilo nesmírně elegantně… a tak nedostupně… a neposkvrněně jako první padlý sníh… Ta skrytá nevinnost v něm probouzela vášeň, které ani netušil, že je schopen. Nezměrný hlad, jenž pouze tento ellon mohl ukojit…
„Nejspíše bych častěji s mečem trénovati měl…“ zamumlal Erestor ostýchavě a ačkoli kapitána v této souvislosti ihned napadla docela jiná činnost, bylo mu jasné, co měl jeho druh na mysli.
„Pročpak? Ty útoku Goblinů se toliko obáváš? Uklidniti tebe mohu, že hlídek zesíleno bylo a zároveň se pravidelně lesů kontroluje, zda se opět někde neobjevili. A dosud ničeho nového zjištěno nebylo.“
„Nejenom kvůli Goblinům, Finrode!“ zamračil se na něho Erestor. „Cožpak ty snad slepý jsi? Kterak tvářiti se můžeš, že nevidíš, kterak oproti tobě…“
„Oproti mně co, korkoamin? Mluv přece!“ vybídl ho kapitán, když se zdrceně odmlčel.
„Oproti tobě nedokonalým jsem,“ dokončil to Erestor šeptem.
Finrod potlačil unavené povzdechnutí, které se mu užuž dralo mezi rty. „A kterak posouditi můžeš, že já dokonalým jsem?“
„Stačí na tebe jenom pohlédnouti!“
„Vskutku? Pak tedy souhlasíš, že dokonalost v očích toho druhého jest.“
Erestor zdráhavě přikývnul.
„Kterak tebe tedy přesvědčiti mám, že v očích mých jsi to ty, kdož dokonalým jest?“
„Kterak by sis toho mysliti mohl? Vždyť svalů jako ty nemám!“
Tentokrát už si kapitán povzdechl doopravdy. „Kdybych kohosi se svaly pouze chtěl, pak bych si partnera svého mezi vojáky vybral. Nad chápání mé jest, kterak někdo, jehož znalosti nezměrnými jsou a těch mých dalece převyšují, o sobě mínění takového nízkého míti může!“
„Však jsem již tobě o otci svém vyprávěl…“ připomněl mu Erestor zahanbeně. Ne, že by se mu kdy svěřil s nějakými detaily, pouze v jedné slabé chvilce se zmínil o tom, jak jako jediný z potomků selhal.
Ovšem netušil, že i tak málo tehdy stačilo bystrému Finrodovi k tomu, aby si o tom vytvořil svůj vlastní obrázek. A ten se až nebezpečně blížil pravdě.
„Do Mordoru s otcem tvým, cožpak necháš ho, by stále života tvého otravoval?!“ rozvášnil se, neboť už měl dost toho jeho naříkání. „Vždyť dávno mrtev jest, proč tedy necháváš ho, by tobě stále vládl?! Cožpak nečinil jsi povětšinou toho, čeho tobě zamlouvalo se a čím jsi užitečný byl? Proč tedy stále sebe s kýmsi jiným poměřuješ?“
„Není toho snad způsobu, kterak lepším se státi a schopností svých neustále zdokonalovati?“ namítl Erestor chabě.
„Tomuto vskutku věříš?! Pověz mi tedy, kterak lepším jsi se díky tomu stal!“ vyzval ho Finrod natolik důrazně, že sebou polekaně trhnul a zůstal na něho bez dechu zírat.
Kapitán potřásl hlavou a jemně přejel po jeho tváři. „Já před sebou akorát ellona nejistého vidím, jenž odvahy pouze tehdy má, když v síni jednací sedí. Tehdy argumentů logických používá a postrachem ostatních bývá, neb vědomosti jeho nepřekonatelnými jsou,“ pronesl mírně. „Však když róby své sundá, pak sebejistoty veškeré jeho tatam jest, a on ni kuráže nemá, by sám sobě v zrcadle čelil. Pročpak tohoto sobě činíš, korkoamin? Proč přijmouti konečně nemůžeš, že ses rádcem stal? Ačkoli představ otcových jsi tím nenaplnil, přesto na sebe hrdý býti můžeš, neb cesty nevyšlapané sis zvolil a i přes protivenství veškerá jsi až na konec její dospěl.“
Erestor mu tiše naslouchal a když zmlknul, lítostivě se pousmál. „Pročpak tváříš se jako kdybys tím, že vojákem jsi, rozumu zdravého pozbyl? Vždyť slov tvých právě pronesených v sobě více moudra, než-li to, čeho já jsem předtím pravil, mělo.“
Finrod jeho úsměv opětoval. „Však víš, že jako kapitán talentu všestranného projevovati musím. A pokud toho znamená, že rádci nejvyššímu v království tomto říci mám, že hlupákem naprostým jest, pak toho ochotně učiním,“ sdělil mu pobaveným tónem.
„Hlupák pravíš?“ opáčil Erestor naoko nahněvaně.
„Ovšem! Neb nechápu, kterak pochybovati můžeš, že nesmírně mne přitahuješ, když důkaz toho o tebe již dobu delší opírám!“ odvětil kapitán s předstíraným rozhořčením.
„Toho jsem si povšimnul… Však… já přesto obav zbaviti se nemohu, že tebe zklamu… Neb já nikdy předtím jsem…“
„Raději mlč již, korkoamin, sic způsobu naleznu, kterak toho sám učiniti!“ napomenul ho Finrod okamžitě. „Cožpak tohoto snad pro každého jednou poprvé nebylo? A mne neskutečně těší, že právě mne sis pro toto vybral.“
„Jako kdybych toliko nabídek dostal!“ ušklíbl se Erestor sebekriticky.
„Naznačuješ tímto, že kdyby nabídky jiné tu bylo, pak bys mne ihned vyměnil?“ dobíral si ho Finrod, který naštěstí chápal, jak pracuje jeho komplikovaná mysl, a tudíž tuto poznámku nebral nijak osobně. „Tedy bych se více snažiti měl, bych si přízně tvé získal…“ konstatoval, zatímco se s pružností pantera přemístil do nohou postele, a několika hbitými pohyby zbavil Erestora jeho nohavic.
„A kterak toho učiniti hodláš?“ polknul ten těžce a napjatě sledoval, jak mu jemně roztahuje nohy.
„Toho vbrzku uhlídáš…“

Sotva Rúmil ucítil princezniny rty na svých, okamžitě strnul a Anoron na to zareagoval tím, že postupně zmírnil běh, až se nakonec zastavil docela. Ne, že by si toho vůbec povšimnul. Plně se soustředil na zkrocení té strašlivé šelmy v sobě, jež si zarputile a nelítostně drala cestu na povrch. Věděl, co chce a čeho všeho je schopná, jenom si nebyl jistý, jestli ji dovede zastavit. Kdyby se ho aspoň Lidianna přestala na chvíli dotýkat, aby nad sebou mohl opět získat kontrolu, avšak ona ho líbala se vším tím zoufalstvím, které se v ní během posledních dní nashromáždilo, a nezdálo se, že s tím hodlá dostatečně brzy přestat.
Pokusil se odtáhnout, ovšem sotva se pohnul, polevil ve své koncentraci a hned ucítil, jak toho ta bestie v jeho nitru využila. Proti své vůli si přitáhnul tu nic netušící dívku blíž k sobě a druhou rukou zároveň směle vniknul pod její kabát, aby dychtivě sevřel její měkké ňadro. Očekával, že po tomto se již jistě odtáhne a možná mu i vlepí políček za jeho dotěrnost, avšak ona k jeho překvapení pouze tlumeně vzdychla a sama ho objala kolem krku.
Slyšel vítězoslavné zavytí a uvědomoval si, co to znamená, ještě dříve, než mrštně sklouznul z koně a majetnicky popadnul tu dívku do náruče, aby ji vzápětí opatrně složil do vysoké trávy, jež tu kolem rostla. Nechtěl jí ublížit, aspoň zatím ne… potřeboval ukojit víc než svůj hlad…
Naklonil se nad ní a i když ji v duchu vzýval, aby před ním utekla, ona tam jen povolně ležela s očima zavřenýma a rty mírně pootevřenými jakoby v pozvání. Bez váhání se jich zmocnil, avšak ona ani tehdy nezaprotestovala, jenom ho pevně objala kolem zad a nechala ho, aby vášnivě prozkoumal každé zákoutí jejích sladkých úst. A nebránila se ani tehdy, když polibek ukončil a začal nemilosrdně sát jemnou kůži na jejím krku.
Její opojná vůně ho docela obklopila… byl jejím zajatcem… zcela zotročený a bez kontroly nad vlastním tělem… Byla jako čistá lesní tůňka, která přímo žadoní o to, aby v ní smočil své rty… aby se do ní ponořil dočista celý… A on v sobě nenašel dost síly, aby tomu volání déle vzdoroval.
Oběma rukama uchopil šněrování na jejím živůtku a chystal se ho rozervat na kousky, když v tom zaslechl něčí volání. Ihned ten hlas rozpoznal. Saeros! Byl ještě dosti daleko, tudíž měl dosud čas dokončit to, co započal, jenže to krátké zaváhání stačilo Rúmilovi k tomu, aby zase získal aspoň trochu navrch.
Spěšně se odkulil stranou a jako o život se rozběhl k opodál stojícímu Anoronovi. Chtěl se dostat do bezpečné vzdálenosti, než nad tím to monstrum uvnitř získá opět nadvládu. Vnímal, jak zuří, kouše kolem sebe a trhá ho drápy, avšak i přes téměř ochromující bolest, kterou mu působilo, se mu podařilo vyhoupnout se na koně a zamířit tím směrem, odkud se předtím ozval Saeros.
Jenže ten netvor se odmítl tak snadno vzdát. Zmítal sebou a kroutil se, škrábal a rval vše, co měl v dosahu, až měl Rúmil pocit, že co nevidět ztratí vědomí. Zaťal zuby a ještě pevněji obemknul Anorona nohama, aby se udržel na jeho hřbetě. Neboť případný pád by jenom nahrál jeho nepříteli, jakmile by byl dole, již by ho nedokázal zastavit.
Ucítil něco vlhkého na svém obličeji a věděl, že to se mu opět otevřely jeho hluboké rány a z nich se nyní řine krev, stejně jako z jeho nosu. A o to té bestii šlo. Oslabit ho… vyhladovět… Aby i on byl schopen myslet jenom na to jediné… rudou životodárnou tekutinu… tak sladkou a přitom palčivou… lahodnou i odpornou zároveň…
Objal Anorona kolem krku a zabořil tvář do jeho rezavé srsti. Snažil se upnout své myšlenky na cokoliv jiného… pokoušel se vybavit si všechny ty krásné okamžiky, které prožil se svou rodinou… všechny chvíle strávené se svým milovaným bratrem… modlil se i k Valar, aby ho buď spasili a nebo zahubili, avšak nic z toho mu nemohlo pomoci nadlouho. Čím více jeho síly umdlévaly, tím radostnější byl skřek šelmy v něm. Věděl, že by ho nikdy nezahubila, vždyť to by znamenalo i její konec, avšak s oblibou mu dávala najevo, že nad ní nemá pražádnou moc. Líbilo se jí prolévat krev, ať už jeho a nebo kohokoli jiného, a nenáviděla ho za to, že jí nedopřává nic lepšího než zvířecí. Tolikrát ho vábila, aby je aspoň jednou nasytil něčím lahodnějším, ovšem to zatvrzele odmítal. Tušil, že po jediném doušku by byl již navěky ztracen...
„Rúmil? Mani marte (Rúmile? Čehožpak se přihodilo)?“ ozval se vedle něho znenadání Saeros. Znepokojilo ho, že ho ani neslyšel přijíždět, ale nikdy nebyl tak rád, že ho vidí.
„Kwara amin (Drž mne)!“ zařval zoufale a poté se v bezvědomí zřítil k zemi.