Srdce bojovnice II - 41. díl

Ostře jsem se nadechla.
No ovšem, naše dítě! To jen kvůli němu sem přijel! Jen proto je tak odhodlaný si mne vzít! Cítila jsem, jak se ve mně zdvihá vlna hněvu, až se dostala na povrch a já se již nedokázala déle ovládat. Rázně jsem smetla Thranduilovu ruku a raději jsem se spěšně přesunula na druhou stranu postele, než mi v tom stihne zabránit. Naštěstí pro mě to nebylo úzké lůžko, na jakém jsem ležela v léčitelském křídle, ale prostorné manželské lože, jinak bych díky tomu svému prudkému manévru skončila nepochybně až na podlaze.
„Nevím, o čem to mluvíš! Nic ti nedlužím! Ani své slovo ani poslušnost!“ křikla jsem na něho důrazně a rychle jsem se zamotala do přikrývky, abych aspoň částečně skryla svou nahotu. Ale i tak jsem se cítila strašlivě zranitelná.
Thranduil naštěstí neučinil další pokus se mě dotknout, nicméně se ani nezdálo, že by to vzdal.
„Byl jsem tvým velitelem a stále jím jsem, Riel, protože tvých povinností tě můžu zprostit pouze já sám! A pokud jsi to dosud nepochopila, pak zatím nemám něco podobného v úmyslu!“ sdělil mi panovačně.
„Považujete mne dosud za svého vojáka, kapitáne?!“ opáčila jsem kousavě. „Pak bych Vás ale měla varovat, že to příště nemusí být jenom Vaše rameno, kam Vás trefím, vzhledem k tomu, že nic nevidím!“
„Toho jsem si vědom. A neboj se, však já už pro tebe najdu nějaké uplatnění!“
„Já Vám ale odmítám sloužit v posteli!“ vyjekla jsem nenávistně a vědět o něčem ve svém dosahu, hodila bych mu to s chutí na hlavu.
„To po tobě přece ani nechci! Pokud si dobře vzpomínám, tak v té posteli jsme si to užívali oba dva. A nebo to hodláš popřít, Riel?“
„A proč mi to připomínáš?!“ hlesla jsem roztřeseným hlasem. Tohle nebylo vůbec fér!
„Protože se chováš naprosto iracionálně. Je tak těžké přijmout fakt, že si tě chci vzít a postarat se o tebe i o naše dítě?“
„To je! Protože tobě jde především o to dítě a mě bys bral jenom jako nutné břemeno! A já nehodlám být někomu na obtíž! Navíc… proč si myslíš, že je to dítě tvoje? Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi nebyl jediným ellonem, se kterým jsem něco měla!“
„Dobře víš, že tohle není pravda, Riel,“ reagoval na můj vzteklý výbuch Thranduil klidně. „O tvou ruku jsem stál ještě předtím, než jsem se dozvěděl, že jsi v očekávání. A nesnaž se mi namluvit, že nejsem otcem, protože kdyby tomu tak nebylo, tak ani nevedeme tuhle pošetilou diskusi. Jediná potíž je v tobě… Copak v tom svém nesmyslném boji o nezávislost musíš docela všechno pošlapat?“
„Já to ale nedělám kvůli své nezávislosti, Thranduile,“ oznámila jsem mu tiše. „Z Eryn Galen jsem odjela jen proto, že jsem se domnívala, že bych ti nikdy nebyla schopná dát potomky… A nyní…“ Žalostně jsem popotáhla. „Nyní si tě nemůžu vzít, protože jsem slepá. Jak by na to nahlíželi ostatní? Potřebuješ vedle sebe elleth, která ti bude oporou, kdežto já bych tě akorát srážela dolů.“
„Riel, copak tě ani jednou nenapadlo se mi se svými obavami svěřit? Řekl bych ti rovnou, že jsi blázínek a mohli jsme si všechno to cestování sem a tam ušetřit. Já chápu, že tě jisté věci trápí, ale takový je přece život… málokdy je všechno tak, jak si představujeme. Proto se Eldar berou, aby na to nebyli docela sami…“
„Jenže jejich potíže většinou nastávají až v průběhu manželství, ne už přes svatbou!“ prohodila jsem hořce.
„Nu, vidíš! Tak si to odbudeme hned a pak nás čekají už jenom samé příjemné věci!“ odvětil na to princ s nádechem veselí v hlase.
„Ty jsi hrozně tvrdohlavý Elda!“ povzdechla jsem si zčásti rezignovaně.
„To je pravda, ale ve vyšších kruzích se tomu říká cílevědomý!“ zalaškoval a já se proti své vůli musela pousmát.
„Pojď ke mně, ty moje bojovnice,“ pronesl smířlivým tónem a ve stejnou chvíli, kdy jsem zaregistrovala, jak se matrace prohnula, jsem se ocitla v jeho náručí.
„To je rozkaz?“ opáčila jsem s pochybovačně nadzvednutým obočím.
„Ovšem. Stejně jako tohle…“
A Thranduil s naprostou samozřejmostí zabořil svou ruku do mých vlasů a ještě rozhodněji se zmocnil mých úst.