Forsaken - 179. díl

Zamračila jsem se na něho. „Pobavila?! Myslíš si snad, že mě baví vidět tě v takovýmhle stavu?! Za koho mě máš?!“
„Izabelo, teď ne! Vážně nemám náladu na to se s tebou hádat!“ ohradil se Riel a jednou rukou si trochu povytáhnul boxerky. Věčná škoda.
„Ale já…“ chtěla jsem ještě něco namítnout, ale nakonec jsem rezignovaně potřásla hlavou. „Fajn, nechám tě tu samotnýho. Dáš si aspoň kafe? Mně by teda rozhodně jedno bodlo!“ dodala jsem rychle, aby si snad nemyslel, že bych ho vařila speciálně jenom pro něho.
V duchu jsem si nešťastně povzdechla. Nejen že mu nikdo neřekl, jak se chová gentleman, ale očividně ani to, jak se má chovat správný pacient. Já se ho tu pomalu s nasazením vlastního života snažím umejt a tohle mám za odměnu. Na druhou stranu jsem ovšem chápala, že ho ten rozhovor s Erikou musel dost sebrat. Jo, když se náhodou snažím, tak dokážu bejt děsně empatická bytost.
„Jo, kafe by bylo fajn,“ hlesl Riel teď už o poznání klidněji.
Přikývla jsem a otočila jsem se k odchodu.
„Izabel?“ zavolal za mnou ještě a zarazilo mě, že to znělo dost nesměle.
„Hm?“ Ani jsem se radši neotáčela, protože pohled na něho mě vyloženě bolel. A protože jsem dobře věděla, že na můj soucit zvysoka kašle.
„Ten tvůj krk… Je mi to fakt moc líto… nechtěl jsem…“ vypravil ze sebe váhavě.
„Myslím, že to přežiju,“ ujistila jsem ho. „Dáš si i něco k jídlu? Třeba sendvič? Marcell jel pro zásoby, tak ti pak můžu uvařit něco výživnějšího, třeba nudlovou polívku.“
Uvědomovala jsem si, že melu kraviny, který ho nejspíš právě teď vůbec nezajímaj, ale nemohla jsem si pomoct. Byl to takovej můj obrannej mechanismus. Když budu mluvit o podobně povrchních věcech, tak nepřijde řeč na nás dva a tím pádem nebudu muset poslouchat další důvody proč my dva nemůžeme bejt spolu.
„To zní moc dobře. Vypadám jako kus hovna, co?“ ohodnotil se sebekriticky a já se k němu přece jen obrátila.
„To jo. Ale teď už voníš o dost líp,“ odvětila jsem a nemohla se nepousmát.
I on se trochu nuceně zasmál. „Uvidíme se potom dole…?“ spíše se zeptal než konstatoval.
„A zvládneš to ze schodů?“ dělala jsem si starosti.
„Dolů ze schodů určitě, nahoru by to bylo horší,“ ušklíbnul se na mě s náznakem toho starýho dobrýho protivnýho Riela a já mu byla za ten jeho blbej plk neskutečně vděčná.
„Bezva, já si tě tam kdyžtak posbírám,“ ubezpečila jsem ho ještě mezi futry a pak už jsem ho tam zanechala o samotě.
Ten nůž jsem si ale pro jistotu odnesla, aby ho náhodou nenapadlo udělat nějakou volovinu. Už takhle jsem měla dost tísnivej pocit z toho, že ho opouštím. Co kdyby potřeboval pomoct? Nebyl přece jen v nejlepším stavu. Jenže zase to byl dospělej chlap a já ho nemohla neustále hlídat jako malý děcko. I když dospělej… za ten kousek, co vyvedl v Německu, by zasloužil pořádně seřezat!
Plná rozporuplnejch pocitů jsem došla do kuchyně a připravila tři hrnky kafe, jeden taky pro Marcella. Netušila jsem, jestli si dá, ale připadalo by mi neslušný ho docela opominout. Všechny jsem pak přenesla do jídelny a usadila se s tím svým hned poblíž okna, abych se mohla dívat ven.
Dlouho jsem si tam ale nehověla, protože sotva jsem dvakrát usrkla mlíkem vylepšenou kávu, zaslechla jsem zvenku motor auta. Položila jsem hrnek na stůl a vyrazila jsem ke dveřím, abych pomohla Marcellovi s taškama, kdyby to bylo zapotřebí.
„Tak jak se má tvůj pacient, Izabelo?“ otázal se mě, sotva mě v hale zahlídnul.
„V rámci možností dobře,“ přikývla jsem a sledovala ho, jak z kufru auta vynáší několik napěchovanejch tašek.
„Sehnal jsi všechno?“ zajímala jsem se a hned jsem dvě igelitky popadla a odnesla do kuchyně.
„Ovšem. Ale příště už na mě tuhle větu nezkoušej, ano?“ požádal mě, zatímco jsem se kolem něho mihla, abych se zmocnila další části jeho úlovku.
„Co je na tý otázce tak hroznýho?“ nechápala jsem.
Marcell však neodpověděl. Stál uprostřed haly a vypadalo to, jako kdyby větřil. V tu chvíli docela připomínal nějakou divokou šelmu.
„Marcelli?“ zavolala jsem na něho, protože se mi pranic nezamlouval výraz na jeho tváři. „Děje se něco?“