Forsaken - 180. díl

„Zdá se, že tu byl někdo od nich!“ podrážděně syknul Marcell ne nepodobně kočce, který jste šlápli na ocas.
„Od nich? Jako od andělů?“ vyptávala jsem se a snažila se vypadat aspoň trochu překvapeně. V duchu jsem zatím přemítala, jestli mu o Eričině návštěvě říct a nebo ne. Zatím jsem se rozhodla o tom pomlčet. „Jak to poznáš?“
„Je to cítit ve vzduchu…“ pronesl tajuplně.
„To máš štěstí, já mám ještě nos plnej Rielovy kolínský Eau de tchoř!“ zlehčovala jsem to a zmocnila jsem se dalších tašek, abych je odnesla k ostatním do kuchyně. Marcell mě ale nečekaně popadl za paži.
„Neměla bys používat cizí slova, když je neumíš správně vyslovit, Izabelo. Působíš pak leda nevzdělaně,“ poučil mě a já odolávala pokušení obrátit oči v sloup.
„Zkusím na tom zapracovat,“ přislíbila jsem neurčitě. „Nedáš si se mnou kafe? Uvařila jsem jedno i pro tebe.“
„Kafe?! Ty myslíš na kávu poté, co ti sdělím, že se sem do domu dostal nějaký anděl?!“ otázal se ostře a ještě víc zaťal prsty do mý ruky.
Tohle je fakt den! pomyslela jsem si. Než nastane večer, budu mít od těhlech dvou upírů nejspíš tělo samou modřinu!
Zcela zbytečně jsem se mu pokusila vyškubnout, ale docílila jsem pouze toho, že mi část věcí navršených v igelitkách spadla na zem.
„Pusť mě, sakra!“ ohradila jsem se dopáleně. „Proč vůbec tak vyvádíš? Třeba jsi cejtil mě, jsem přece taky zčásti anděl!“
„Proč vyvádím?“ zopakoval Marcell odměřeně a s naprosto neproniknutelným výrazem si mě prohlížel. „Spíše se divím, proč nevyvádíš ty! Předtím ses tak bála, že se sem někdo od nich dostane, a nyní se vůbec nevzrušuješ!“
„Není k tomu přece důvod, ne? Vždyť seš tu ty a Riel, tak proč bych měla mít strach?“ pokoušela jsem se ho zmást a oči jsem přitom upírala na podlahu, kde se povalovalo několik cibulí a citronů.
„Protože ti to lhaní příliš dobře nejde, Izabelo! A protože já chci znát pravdu!“ pronesl Marcell pomalu a jeho hlas byl přitom prostý jakéhokoli citu. Znělo to skoro jako od nějakýho zabijáckýho robota...
„Já ti ale přece nelžu!“ ohradila jsem se a přemýšlela, jak dlouho ještě moje ruka vydrží s omezeným krevním oběhem. Už teď mě začínaly brnět všechny prsty.
„To je od tebe jenom rozumné! A nyní pověz... kdo tu byl? Tvoje matka?“ hádal Marcell.
„Nech toho, jo?! Tátovi by se nelíbilo, že se mnou takhle hrubě zacházíš!“ odsekla jsem s pohledem zabodnutým přímo do jeho chladných očí.
Avšak jedinou jeho reakcí bylo to, že mi chudinku mou paži zmáčknul ještě víc. „A proč jsi tak pevně přesvědčená o tom, že budeš mít příležitost si mu stěžovat? A teď mluv... nebo ti tu ruku zlomím!“
Fajn... ať je po tvým! zavrčela jsem v duchu vztekle. Jen ochutnej pár blesků, šmejde!
Přimhouřila jsem oči v koncentraci, ale vzápětí jsem je opět doširoka rozevřela a zahleděla se ke schodům, odkud se ozval Rielův slabý leč přesto odhodlaný hlas.
„Nech ji být nebo budeš mít co do činění se mnou!“ procedil sice s patřičnou výhrůžkou, ale ta se zcela vytratila ve světle jeho nepříliš hrozivého vzezření.
V huňatým vínovým županu, ze kterýho mu koukaly holý nohy, prostě příliš drsně nevyhlížel. Navíc se zdálo, že kdyby jen na chvíli přestal drtit zábradlí ve své pěsti, tak se bezmocně zřítí k zemi.
„Ale ale... Princeznička se nám už vyspinkala?“ ušklíbl se na něho Marcell posměšně a zřejmě tím narážel na hřívu jeho vlasů, kterou obyčejně nosil staženou do gumičky, ale nyní se mu rozprostírala po ramenou v celé své kráse. Normálně mu na jeho mužnosti nijak neubírala, ale v kombinaci s tím županem to vypadalo lehce absurdně.
„Jo a teď je naprosto připravená nakopat ti prdel!“ odvětil Riel neochvějně.
„A jak bys to chtěl asi tak udělat? Zbraň nemáš žádnou a ten tvůj půst ti také příliš energie nepřidal. Uděláme dohodu, ano? Ty se přestaneš plést do mého rozhovoru s Izabelou a já tě nechám žít. To je výhodná nabídka, ne?“ dobíral si ho Marcell, aniž by aspoň na okamžik trochu povolil své sevření a já tak mohla vyklouznout.
„A co takhle radši mou nabídku? Pustíš okamžitě Izabelu a pak vypadneš!“
„To se mi příliš nezamlouvá! Navíc nemáš jak mě k tomu přimět!“ pousmál se Marcell skoro mile. „Proč si nejdeš raději lehnout? Vypadáš, že bys to potřeboval. A taky další dávku krve... jsi na ní dokonale závislý... jako my. Tak proč bojuješ tam, kde nemůžeš nikdy vyhrát, hm?“ otázal se ho lakonicky, než mi zkroutil ruku tak, že jsem byla nucena padnout na kolena, aby mi ji nezlomil.