Melien Edhel - LXI. kapitola - část 2/2

Lidianna vnímala, jak ji Rúmil opatrně pokládá na zem, a ještě pevněji semkla víčka, aby se vyhnula kruté konfrontaci s realitou. Neboť dokud měla zavřené oči, mohla téměř přesvědčit sama sebe, že ten ellon, který se právě hladově zmocnil jejích úst, je její zlatovlasý princ. Téměř…
Kdyby se její podvědomí nechalo aspoň na kratičkou chvíli obelhat a přestalo jí naléhavě sdělovat, že je něco strašlivě špatně. Možná pak by si byla schopná ty žhavé dotyky vychutnat, vždyť už to bylo tak dávno, kdy jí Legolas naposledy věnoval podobnou pozornost. Jenže zatímco s ním se její tělo zmítalo v bouři vášně, její nynější společník v ní nic takového nevzbuzoval. Připadala si dokonale mrtvá…
Nechala ho sice, aby ji líbal, avšak nedokázala se přimět k nějaké reakci. A to ani tehdy, když se posléze odtrhnul od jejích úst a přisál se jí ke krku. Tušila, že by měla cítit přinejmenším něco, nicméně jediný pocit, který ji zaplavoval, byla nechuť k sobě samé. Protože pro to, čeho se nyní dopouštěla, neexistovala žádná omluva, tentokrát už Legolase doopravdy zradila. Přitom se jí to zprvu nejevilo až natolik odsouzeníhodné. Když se během jízdy v náhlém impulzu otočila k Rúmilovi a bez jediného slova ho začala líbat, měla pro to v ten okamžik hned několik dobrých důvodů.
Ten nejpádnější pramenil z obavy, že se Glorfindelovi nepodaří Legolase přesvědčit a ten jí nikdy neodpustí. Vždyť čím déle o tom přemýšlela, tím méně pravděpodobné se jí zdálo, že by jeho slova mohla něco změnit. Proč se tedy radši rovnou nepokusit zapomenout? Třeba se to ukáže být poměrně jednoduché, ostatně Legolas také nepotřeboval mnoho času k tomu, aby ji naprosto okouzlil, proto není vyloučeno, že náruč jiného ellona ji této nežádoucí posedlosti zase zbaví. Navíc, a to byla další její pohnutka pro onen smělý čin, chtěla zjistit, jestli by měl o ni vůbec ještě někdo zájem. Po tom, jak přezíravě se k ní Legolas poslední dobou choval, kleslo její sebevědomí pod bod mrazu, až si začala klást otázku, zda mu celý ten incident s jejím údajným prohřeškem nesloužil pouze jako záminka k tomu, aby ji opustil. Možná, že se s ní už nudil… a nebo ho přestala přitahovat… takové věci se přece stávají. Což souviselo s jejím posledním důvodem, který byl vcelku prostý. Pýcha… Dotklo se jí s jakou lehkostí ji zavrhnul a toužila mu předvést, že jí na tom vlastně ani nesejde, že je to on, kdo utrpěl citelnou ztrátu, kdežto ona si bez něho naprosto bez potíží vystačí. Ba co víc, že už má v záloze někoho lepšího a tudíž ať raději nedoufá, že by se k němu chtěla ještě někdy vrátit. Jen ať si žárlí, pokud mu na ní dosud záleží, ať se klidně trápí, však ona se také soužila a jemu to bylo docela lhostejné!
Vedena svým hněvem a zoufalstvím se bez dalšího rozmýšlení přisála na Rúmilovy rty a na zlomek vteřiny dokonce pocítila hrdost nad tím, že se k něčemu podobnému osmělila. Nejspíš nebylo moudré vybrat si pro své experimentování zrovna jeho, neboť působil dojmem ellona, s nímž není radno si zahrávat, jenže právě ta aura nebezpečí, jež ho obklopovala, ji podivným způsobem přitahovala. Stejně jako skutečnost, že krom jeho jizvy neměla sebemenší ponětí o tom, jak vlastně vypadá, a tak si pod tou pečlivě staženou kápí mohla představovat koho jen chtěla.
Jenže ve chvíli, kdy Rúmil na její polibek zareagoval a jeho ruka si neomaleně našla cestu na její hrudník, si s hrůzou uvědomila, že si představuje právě Legolase, a to byl konec. Polekaně strnula, jako kdyby byla přistižena při něčím nepřístojném, a měla co dělat, aby zadržela slzy, jež hrozily, že se jí co nevidět vyhrnou ze studánek jejích očí. Naivně se domnívala, že si Rúmil její pasivity povšimne a odtáhne se od ní, ale on změnu v jejím chování buď nezaznamenal a nebo mu byla lhostejná. Dál drtil její poddajné rty pod svými a jeho svalnaté tělo agresivně útočilo na měkké křivky jejího těla.
Zvažovala, jestli ho nemá rázně odstrčil, jenže tím by uznala, že Legolas zvítězil a že má dosud nad jejím životem moc, a to se jí ani trochu nezamlouvalo. Možná akorát potřebuje více času, vždyť Rúmil nebyl žádný nezkušený mladík, jenž by nevěděl, co si počít se ženou. Jeho ústa a ruce to ostatně dokazovaly nade vší pochybnosti a kdyby se jí do mysli neustále nevtíral jistý umíněný princ, byla si jistá, že ani ji by ty dotyky nenechaly dlouho chladnou. Třeba kdyby se více snažila…
Měkce vzdychla v předstíraném vzrušení, aby Rúmila povzbudila, a objala ho kolem krku. Její prsa se přitiskla na jeho pevnou hruď a ona si zkusila představit, že jsou oba nazí a jejich těla se o sebe smyslně třou. Ta myšlenka byla sama o sobě velice přitažlivá, avšak sotva si ten obraz ve své hlavě vytvořila do nejmenších detailů, pocítila kupodivu pouze stud. Ačkoli se pokoušela utvrdit v přesvědčení, že tohle je správné, nemohla se zbavit pocitu, že Legolase sprostě podvádí. Možná kdyby měla důkazy, že byl od té jejich roztržky s jinými ženami, pak by to možná dokázala překonat, ne však takto, když to měla být ona, kdo znesvětí manželský slib.
Ta znepokojivá myšlenka v ní nevyhnutelně vyvolala vzpomínky na jejich sňatek a líbánky v Lórienu, na jejich krásné milování… a ona už se ani nepokoušela je zahnat. Obestřela se tím třpytivým hávem a zasnila se, že je to opravdu Legolas, kdo ji tak netrpělivě sundává z koně a odnáší na lože z trávy. Že je to on, kdo ji hladově líbá. Ovinula paže kolem jeho zad, aby jí nemohl už nikdy utéci, a dychtivě nasála jeho vůni, jen aby si opět zklamaně uvědomila, že je to pouze Rúmil, s nímž se tu válí po zemi. A proč vlastně?! Aby si beztak představovala, že je s někým dočista jiným? Vždyť to vůči němu bylo vyloženě sprosté! A nebo mu na tom nezáleželo?
Ucítila, jak se jeho ruce přesunuly na živůtek jejích šatů, a konečně v sobě nalezla dostatek sil, aby se nadechla k důraznému protestu. Ovšem dříve, než ho stačila vyřknout, Rúmil se od ní spěšně odtáhnul a když zmateně rozevřela oči, spatřila ho, jak se jako o život žene ke svému koni. Poněkud otřeseně se postavila na nohy a chtěla ho následovat, ale to už ho netrpělivě pobídnul a šílenou rychlostí vyrazil kamsi pryč.
Jediné, co mohla dělat, bylo nechápavě za ním zírat.

„Ty na Lidiannu myslíš, synu?“ otázal se Thranduil, když se posléze dostali na úsek, který dovoloval, aby jeli vedle sebe. Až do této chvíle oba zarytě mlčeli, každý ztracen ve svých myšlenkách a sužován vlastními obavami, jež se úzkostlivě snažil tajit před tím druhým.
„Nikolivěk, pouze dumal jsem, kdo cestou touto před námi jel,“ vymluvil se Legolas, kterému se nechtělo přiznávat, že jeho mysl opravdu okupovala ona.
Vždyť v Imladris prohlásil, že jí dává veškerou volnost, nemohl tedy nyní naříkat, jak moc se mu po ní stýská. Pokoušel se ji pustit z hlavy, zapomenout, avšak ona stále zarputile zůstávala s ním, snad proto, aby se mu mohla vysmívat, jaký je hlupák. A nejhorší na tom bylo, že on už se tomu ani nebránil. Proč také, když to byla pravda? Zachránil ji před Gobliny a proti její vůli ji odvedl do Eryn Lasgalen, jenom aby ji nakonec nemilosrdně odehnal jako nějakého prašivého psa. Žádný div, že se rozhodla ho nadobro opustit, když ji takhle zradil. A co zbude jemu? Pouze sladkobolné vzpomínky na jejich úchvatné milování, kterými se právě probíral, než ho otec vyrušil.
„Také jsem si toho povšimnul…“ řekl král s pohledem upřeným k zemi, kde se jasně rýsovaly otisky kopyt několika koní. „Podle toho, čeho Elrond hovořil, stezka tato známou příliš není. Však dotaz jeho, zda komus jinému o ní pravil jsi, prozrazuje, že krom vás dvou ji ještě kdos další zpozná…“
„Však před námi pouze Nimloth s Gildorem jela a pak skupiny Glorfindelovy. Proč kdos z nich by cesty této nebezpečné volil, když čas nikterak je netlačil?“ nadhodil Legolas zamyšleně a byl rád, že tato malá záhada aspoň na chvíli udrží jeho pozornost od bezúčelného snění o Lidianně.
„Toho zřejmě dozvíme se, jakmile jich dostihneme,“ nehodlal nad tím sáhodlouze rozjímat Thranduil, kterého Legolasova předchozí odpověď nijak nepřesvědčila. „Ty vskutku rozhodnut jsi dívky té odplouti nechati? Cožpak nestojí tobě za to, bys přiznal, že křivdil jsi jí?“
„Já toho bych i přiznal, však obávám se, že rozhodnutí jejího již šanci zvrátiti nemám. Já přespříliš chyb jsem učinil, než abych v to doufati mohl,“ pronesl Legolas kajícně a sám nemohl uvěřit tomu, že se s něčím takovým svěřuje právě otci, před nímž chtěl vždy působit sebejistě a neomylně.
Avšak události posledních pár hodin jejich do té doby spíše chladný vztah nenávratně změnily. A on měl najednou dojem, že právě Thranduil by mu mohl porozumět. Vždyť podle toho, co říkal Elrond, se v minulosti také ne vždy řídil pravidly a přáními svého otce. Přinejmenším v tomhle ohledu se mu podobal.
„Ženy bytostmi neuvěřitelně silnými jsou… a též shovívavými pokud o provinění těch, jež milují, se jedná. A pokud posouditi toho mohu, pak Lidianna tebe vskutku miluje. Nepohaň tedy citů jejích tím, že vztah váš dopředu k záhubě odsoudíš. Ona přec za záchranu jeho bojovala… a ty by ses o totéž pokusiti měl…“ sdělil mu král tiše a Legolas se nemohl nezarazit nad tou radou.
Nikdy by nečekal, že s ním jednou bude probírat něco natolik soukromého a že ho navíc bude povzbuzovat v tom, aby se s Lidiannou pokusil opět smířit. Vždy měl za to, že mu je jeho choť trnem v oku, stačilo pouze vzpomenout na dobu před jejich svatbou, potíže tehdy byly snad na každodenním pořádku. A nyní? Ten překvapivý zvrat ho prostě nepřestával udivovat. Stejně jako mu nepřestávala vrtat hlavou jiná záležitost…
„Adar? Já vědom si jsem, že ničeho do toho mi není, však přec zajímalo by mne, o čemž to lord Elrond hovořil,“ otázal se troufale, protože mu připadalo, že lepší příležitost už mít nebude.
A Thranduil kupodivu souhlasně přikývnul. „Tušil jsem, že tohoto zvěděti chtíti budeš… však ni vědomí to mě na chvíli tuto nepřipravilo…“
„Pak mi ničeho neříkejte, otče, pokud Vám toho bolest působí,“ nabídnul mu Legolas chápavě, avšak ten to mírným potřesením hlavy odmítnul.
„Já důvodů nemám, proč toho před tebou tajiti, a vážně pochybuji, že čas by mi tohoto ulehčil…“ poznamenal a Legolas se k němu naklonil blíž, aby mu ani slovo neuniklo.
„Stalo se toho dávno předtím, než-li Eorl na pomoc Cirionovi, správci gondorskému s muži svými vyjel, a jako odměny za toto mu země darována byla, jež tobě jako Rohan známa jest. Předtím však lidé tito na severu žili, tam, kde Anduin pramení, a éothéodští se nazývali. S králem Oropherem jsme za nimi jedenkráte zavítali, bychom dohod jistých uzavřeli, a já tehdy v domě vůdce jejich dívky půvabu neobyčejného střetnul. Hnán pošetilostí mládí jsem se jí dvořiti započal a ni ona, ni otec její, jenž shodou okolností vůdcem tím, s nímž jednali jsme, byl, proti tomuto ničeho nenamítali. Jelikož král mne již doby delší do sňatku nutil, já domníval se, že jeho zprávou o vztahu našem potěším. On však zuřil. Rozlíceně před lidem tamějším shromážděným prohlásil, že mne nevychoval, bych svazku s někým z rasy podřadné uzavřel. Představiti si jistě dovedeš, že po výstupu tomto jsme tam již vítáni nebyli a že naděje veškeré na spojenectví tytam byly. Ačkoli králi rozhodnutí jeho rozmluviti jsem se pokoušel, všeho marným bylo. Nakonec pouze východiska jediného jsem zřel…“
Král se odmlčel a na jeho tváři bylo patrné, že pro něho není vůbec snadné o tomto hovořit. Rány, jež utržil již před dlouhou dobou, byly stále čerstvé, jako kdyby se to stalo teprve včera. Ani netušil, co ho vlastně trápí víc… zda ztráta milované osoby a zármutek nad tím, že jim nebyl dopřán žádný čas, či vědomí toho, že nebýt jeho, neskončil by její život tak záhy. Vždyť dny, jimiž lidi Ilúvatar obdařil, byly již dosti skrovné, než aby jim je ještě někdo násilně zkrátil…
„Já potají za ní vydal se…“ pokračoval Thranduil váhavě, neboť se dosud nerozhodnul, kolik toho vlastně vyjevit. Posléze usoudil, že není zapotřebí zacházet do přílišných detailů, nechtěl, aby si o něm Legolas myslel něco špatného. Stačilo přece, že se za ty činy zatratil on sám.
„Otec její se z urážky oné dosud nevzpamatoval a pravděpodobné nebylo, že by nám požehnání svého dal. A přestože se nám řešení toho příčilo, my prchnouti se rozhodli. Já Rowenu v úmyslu odvézti daleko měl, kde spolu v pokoji žíti bychom mohli a nehrozilo nám, že prozrazeni budeme…“
Thranduil si v duchu povzdechnul nad svou tehdejší naivitou. Opravdu věřil, že by ho král nechal tak snadno odejít? Že ho z ničeho nepodezíral? A nebo tomu prostě věřit chtěl? Pravda, odjížděl skryt pod černým pláštěm noci, nicméně i tak si měl svých pronásledovatelů povšimnout. Stejně jako měl rozpoznat svého útočníka dříve, než do jeho hrudi zabodnul svůj meč…
„Adar?“ ozval se Legolas, když otec dlouho nepromluvil. „Čehož se přihodilo?“
A ten se zhluboka nadechnul, aby dokončil své smutné vyprávění. „Útěk náš naneštěstí záhy odhalen byl a éothéodští vyhlíželi, že za opovážlivost mou je ničeho menšího než hlavy mé neuspokojí. Když téměř všeho ztraceno bylo, král Oropher v čele vojska svého se tam objevil… Později dozvěděl jsem se, že mne sledovati nechal, však tenkráte nad tím nepřemýšlel jsem, neb mezi muži jeho a éothéodskými boje lítého vypuklo. A když řinčení zbraní konečně utichlo… na trávě zdupané Rowena má drahá bez hnutí ležeti zůstala…“