Forsaken - 181. díl

Bezmocně jsem vyhekla a tentokrát skončil na zemi i zbytek toho nákupu.
Tak fajn... asi se tím dotknu Rielova sebevědomí, ale moje ruka už odmítala déle čekat na nějakou záchranu z jeho strany. Navíc Marcell měl pravdu... byl zesláblý a docela neozbrojený... jak mohl doufat, že by ho dokázal porazit?
Znovu jsem se soustředila, abych toho neřáda upírskýho smetla bleskem, jak zasluhuje, jenže ať jsem se snažila sebevíc, nestalo se vůbec nic. Po asi pátým pokusu jsem to vzdala.
„Sakra!“ sykla jsem procítěně.
Naprosto jsem nechápala, co se pokazilo. Vždyť ráno se tu zastavoval Vladan, takže nedostatkem krve to bejt nemohlo. Že by to bylo tím, že klečím? Byla sice pravda, že v týhle poloze jsem nikdy bleskovat nezkoušela, ovšem to mi zase přišlo lehce absurdní.
„Doufám, že už jsi na odchodu, Rieli!“ prohodil Marcell ledově jeho směrem. „Už mě totiž začínáš vážně obtěžovat! Ještě chvíli a budu litovat, že jsem tě v tom bytě nenechal shnít... ale možná není příliš pozdě to napravit... co myslíš?!“
Vrhla jsem na Riela zoufalej pohled. A když jsem si povšimla, kam se tak upřeně dívá, svitla mi ještě malá naděje, že bychom se z toho mohli přece jen dostat ve zdraví. Jenže ani Marcellovi neušlo, co s takovým zájmem sledujeme.
„Na to můžeš rovnou zapomenout, Rieli, nikdy se k ní nedostaneš dřív než já!“ zavrčel na něho výhružně a všichni jsme si byli vědomi toho, že neblafuje.
K pohovce, na který dosud ležela igelitka s katanou, to měl opravdu o něco blíž než Riel. Navíc byl v tomhle okamžiku v daleko lepší formě, nemluvě o tom, že i jeho čistý upírský původ mu značně nahrával do karet. Jenže zřejmě ve svejch výpočtech docela zapomněl na jednu drobnost. Totiž na mě a mý telekinetický schopnosti...
„Ale dostane!“ procedila jsem mezi zuby se zadostiučiněním a přenesla jsem katanu přímo do Rielovy připravený ruky. Pevně ji sevřel a znovu se zadíval na Marcella.
„Možná bychom teď mohli tu naši dohodu ještě jednou probrat...“ prohodil se svou obvyklou arogancí, třebaže se sotva držel na nohou.
„Já k tomu však stále nevidím důvod. Izabelu mám já a ty jsi pořád dost daleko... Než se ke mně dostaneš, bude už dávno mrtvá... a ty to dobře víš!“ varoval ho a jako na důkaz pustil mou ruku a namísto toho mě dost brutálně popadl za krk. Měla jsem pocit, že by fakt stačilo, aby pohnul byť jen malíčkem, a zlomil by mi vaz.
Riel můj názor zřejmě sdílel, protože se dost zachmuřil. „Byla tu Erika...“ přiznal posléze.
„Tvoje Erika?“ otázal se Marcell nedůvěřivě a trochu povolil svůj stisk, za což jsem mu byla neskonale vděčná.
„Jo.“
„Jak by se sem dostala? A proč by vůbec přišla?“
„Co je ti do toho?!“ opáčil Riel, ale když mi hned nato Marcell zvrátil hlavu do úhlu, kterej se mi ani trochu nezamlouval, rozmyslel si to.
„Přišla se se mnou rozloučit.“
„Na to měla už dost času! Tak proč nyní?!“ nenechal se Marcell jen tak odbýt.
„To nevím, ale můžeš se zkusit zeptat u andělů!“
„Já se ale ptám tebe!“ odsekl Marcell a zatvrzele pokračoval v lámání mýho krku. Povážlivý zakřupání nakonec rozvázalo Rielovi jazyk, i když jinak, než si to ten upír představoval.
„Do prdele, říkám ti přece, že to nevím! Tak už ji nech na pokoji! Protože i když ji zabiješ, pořád jsem tu já, abych Alexovi řekl, cos udělal!“
„Myslíš, že by ses dostal až k němu? Je teď v sídle spolu s ostatními Nejvyššími. Tam se póvl jako jsi ty nedostane!“ prohodil Marcell posměšně. A s notnou dávkou jistoty.
„Riskneš to?!“
„Vždyť ani nevíš, kde se nalézá!“
„To mě ale dost podceňuješ! Aby se ti to nevymstilo!“ poznamenal Riel tónem, jako kdyby znal i to, jaký spodní prádlo nosí kterej z Nejvyšších.
Ještě chvíli se ti dva přeměřovali nelítostnými pohledy, než mi Marcell přestal masírovat krk a namísto toho mi galantně pomohl zase na nohy. Ihned jsem se mu vytrhla a ustoupila do bezpečný vzdálenosti. Co kdyby ho zase chytl nějakej rapl? U něho si člověk nemohl bejt už vůbec ničím jistej!