Srdce bojovnice II - 45. díl

Po Thranduilově rázném odchodu jsem zůstala strnule ležet na posteli, příliš ochromená jeho slovy, než abych se vůbec pohnula. Vzápětí, když odezněl počáteční šok, se dostavil vztek.
Jak se jen opovažuje mi takhle rozkazovat?! Jednat se mnou, jako kdybych opravdu nebyla nic víc než jeho voják?! V záchvatu hněvu jsem popadla polštář, který ležel nejblíže, a rozzlobeně jsem jím mrštila směrem ke dveřím. Po něm následovaly v rychlém sledu další předměty, které měly tu smůlu, že se mi dostaly pod ruku, v neposlední řadě i ty pitomé šaty. V tomto rozpoložení jsem ani neváhala velice konkrétně a k tomu ještě hlasitě vyjádřit, co všechno mi Thranduil s těmi svými rozkazy a panovačnými způsoby může a kam přesně má pak táhnout.
Když jsem se posléze unavila a mé vášně poněkud pohasly, zmocnila se mne naprosto nečekaně již dobře známá lítost. V těžkém záchvatu dusivého pláče jsem se schoulila na matraci a naříkala nad svým údělem a tím, že mě nikdo nemá doopravdy rád. Vždyť kdyby ke mně Thranduil něco cítil, pak by se mnou nemohl takhle chladně a krutě jednat. Jenom jsem mu, já hloupá, naletěla, nechala se omámit jeho líbivými slůvky, těmi předstíranými projevy falešných citů. Oklamal mne… zradil mne… Nepochybně se mi tímhle snaží pomstít za to, jak jsem ho v Eryn Galen zesměšnila před jeho otcem a opustila. Jistě se nemohl dočkat, až mi to vše splatí i s úroky.
Co si jen počnu, když nemám vůbec nikoho, na koho bych se mohla obrátit? Je tu sice laskavý lord Elrond, jenže jsem nepochybovala, že by v tomto případě solidárně stál za Thranduilem. Byla jsem tu dočista v pasti. Tedy přinejmenším pokud se nevzchopím a neuteču odsud někam daleko, kde mě ani princ nenajde. Což ovšem znamená, že se ze všeho nejdřív budu muset obléci…
Odhodlaně jsem se vyškrábala z postele a opatrně se postavila na nohy. Byly značně zesláblé a po pár krocích se mátožně roztřásly, což mě poněkud znepokojilo. Nezdálo se, že bych byla právě teď schopná nějakého útěku. Vždyť jsem se sotva doplahočila k velké skříni umístěné podél jedné stěny a byla jsem zralá na to si jít znovu lehnout, abych načerpala nové síly. Nemluvě o tom, že jsem byla z té námahy důkladně zpocená.
Neochotně jsem si musela přiznat, že nejsem ani náhodou ve stavu někam prchat, tedy přinejmenším do té doby, než se aspoň trochu vzchopím. Pro tuto chvíli to ovšem znamenalo, že budu muset spolknout svou hrdost a uposlechnout ten Thranduilův absurdní rozkaz.
Za tlumeného klení jsem rozrazila dveře skříně a namátkou v ní zalovila. Bylo mi úplně jedno, co budu mít na sobě, beztak všechny šaty vyhlížejí stejně směšně. Jedny jsem prostě vytáhla a za vydatného hekání jsem se do nich nasoukala. Sotva jsem si ale s lehkými nesnázemi zavázala šněrování na zádech, uvědomila jsem si, že přinejmenším základní kritérium jsem si stanovit měla. A to, aby mi neodhalovaly víc než třetinu mého poprsí. Jelikož jsem byla ze vší té námahy notně znavená, vyřešila jsem to nakonec tím, že jsem si přes ramena přehodila šál, který jsem naštěstí pohmatem objevila na horní polici. Pečlivě jsem se do něho zamotala a poté jsem se nejistě odpotácela k oknu, kde jsem vyčerpaně klesla do křesílka.
Po tomhle heroickém výkonu, jenž byl zřejmě příčinou mé počínající nevolnosti, jsem už na nějaké česání neměla ani pomyšlení. Prudce oddychujíc jsem přitiskla své rozpálené a orosené čelo na chladivou mramorovou desku stolku a v této nepříliš důstojné pozici mě o nějaký čas později nalezl Thranduil.
„To vyhlíží dost nepohodlně…“ zkonstatoval, i když jsem si nebyla doopravdy jistá, jestli mluví o mém tvrdém polštáři a nebo šatech. „A také to tu vypadá, jako kdyby tu řádila vichřice…“
Cosi nesrozumitelného jsem zamumlala, neboť na povídání s ním jsem nyní skutečně náladu neměla, jenže by to nebyl on, aby se tím nechal odradit. Přistoupil blíž a něco těžkého položil na stolek přímo přede mě. Podle zvuku jsem hádala, že je to tác s onou avizovanou večeří, ovšem stejně dobře to mohlo být cokoli jiného.
„Tak se mi nejprve ukaž, jestli si vůbec něco zasloužíš,“ vyzval mne Thranduil a za ruku mě vytáhnul na nohy.
Během nastalého ticha si mě nejspíš důkladně prohlížel a já ho za to nenáviděla ještě víc než předtím. Bylo to potupné!
„Je ti chladno?“ otázal se znenadání a já ve zmatku zavrtěla hlavou že ne. Než jsem se nadála, zbavil mne mého šálu a jemný závan vzduchu hned dychtivě polaskal mou odhalenou kůži.
„Sluší ti to… ale na něco jsi zapomněla…“ poznamenal princ nespokojeně a zlehka se dotknul mých vlasů.
„Jsem unavená…“ ohradila jsem se chabě. „A beztak stejně nechci jíst, není mi dobře od žaludku.“
„Na tom nesejde, přesto chci, abys jako má nastávající choť vyhlížela upraveně. Vždyť máš ve vlasech slámu jako nějaká děvečka!“
Nejistými prsty jsem si prohrábla své zacuchané prameny a ke svému zahanbení jsem v nich skutečně nahmatala několik stébel. Zlostně jsem je vylovila a hodila na podlahu.
„Tak… spokojený?!“ vyjela jsem na něho podrážděně.
„Ne!“ vyřkl nemilosrdně svůj soud a jeho hlas dával tušit, že slibovanému trestu zřejmě neujdu.