Forsaken - 182. díl

„Možná je načase, abychom tě zase přesunuli, Izabelo. Nejsi tu v bezpečí, když někdo od andělů zná tvůj úkryt...“ prohodil Marcell ustaraně, což mne vzhledem k tomu, že mě těsně předtím skoro zabil, fakt dostalo.
„To není zapotřebí, Erika by nás neprozradila!“ postavil se hned Riel na obranu svý mrtvý holky. Zároveň popošel blíž ke mně, nejspíš proto, aby mě mohl chránit, kdyby chtěl Marcell ještě něco zkusit.
Ale ten jen lehce pokrčil rameny. „Dobrá, je to však na tvoji zodpovědnost! Pokud se mýlíš a Izabele se kvůli tvému chybnému úsudku něco stane, pak si nepřej vědět, co provedu s tvou drahou sestřičkou...“
„Vždyť jsi ji ještě ani nenašel!“ ušklíbl se Riel skepticky.
„To mě ale dost podceňuješ! Aby se ti to nevymstilo!“ použil Marcell stejná slova, jaká mu před chvíli vmetl do tváře.
„Chceš tím říct, že...“ začal Riel, jenže on už se otočil k odchodu.
„Zase se brzy zastavím!“ přislíbil, než se za ním definitivně zabouchly dveře.
Přesto jsme ještě nějaký čas zůstali stát na místě, snad jako kdybychom čekali, že se ještě vrátí. Teprve když zvuk motoru, jenž sem doléhal zvenčí, docela utichl, procitli jsme ze svého skoro pohádkového spánku.
První se pohnul Riel a nebylo to rozhodně nijak daleko. Pouze se dobelhal k pohovce, na kterou se víceméně zhroutil, katanu stále pevně sevřenou v ruce. Pospíšila jsem si k němu.
„Jsi v pořádku?“ starala jsem se, i když jsem tušila, že mi za mou péči vděčnej nebude.
„Jo. Jenom se na chvíli natáhnu. Zvládneš to tu sama?“ ujišťoval se.
„Jasně, jsem už velká holka. Uklidím ten nákup a pak zkusím něco uvařit...“ zamumlala jsem, ale pochybovala jsem, že ho něco z toho právě teď zajímá.
„Fajn,“ hlesnul. Šoupnul si pod hlavu igelitku se zbytkem svejch věcí a pak prostě zavřel oči.
„Ty hodláš spát tady?“ vydechla jsem překvapeně. Já tam teda taky usnula, ale mně aspoň netrčely nohy přes opěrku a vůbec jsem se tam celkově vměstnala líp.
„Jo.“
„Proč nejdeš nahoru? Budeš tam mít víc pohodlí...“
„Tohle je blíž.“
„Jak chceš...“ rezignovala jsem, neboť bylo zřejmý, že s ním už ani nehnu. „Ještě mi řekni... jak se z toho co nejdřív dostaneš? Já jen, co mám dělat, aby ti bylo brzo líp,“ vysvětlovala jsem spěšně.
„Nejlepší způsob je prej koupel v krvi panen...“ zamumlal Riel, očividně už napůl v říši snů.
„Lituju, ale s tím ti nepomůžu!“ zareagovala jsem prudce, protože jsem si hned vzpomněla na ty panny v kómatu z Marcellova vyprávění. „Ale když slevíš ze svejch nároků a vezmeš zavděk kuřecí polívkou s nudlema, tak s tím už bych něco udělat mohla...“
„To bys byla hodná, Erie...“ vydechl, než vytuhnul úplně.
Jo, Erie... opakovala jsem si v duchu trpce, zatímco jsem sbírala nákup, kterej se rozkutálel snad po celý hale. A připadala jsem si jako naprostej idiot. Protože jsem fakt věřila, že si Riel vezme její slova k srdci... a dá nám přece jen šanci. Ale proč by měl, že jo? Koneckonců jsem pořád ještě dcera jeho šéfa, což byla další věc, která mu tak vadila. Nebylo to vůbec fér!
Co možná nejtišeji jsem naskládala veškerý věci zpátky do tašek a přesunula se do kuchyně, kde jsem si za zavřenejma dveřma mohla konečně vybít svou frustraci při uklízení potravin do skříněk a lednice. Když už jsem neměla čím mlátit, odebrala jsem se do jídelny a nad třema hrnkama kafe jsem dumala, proč je ke mně osud tak nepřejícnej.
Nevím, jestli za to mohla přemíra kofeinu nebo co, ale během svýho záchvatu sebelítosti jsem si zničehonic vzpomněla na mámu. Na ni a na její bezútěšnej život, jak jsem ho viděla v tom svým snu. Ještě mi zbývalo zjistit, jak se vlastně dali s tátou dohromady, jenže jsem si stále nebyla jistá, jestli bych to raději neměla nechat na pokoji. Co když to nebude nic hezkýho? Vždyť čím víc se o upírech od Marcella dozvídám, tím víc chápu motivy andělů pro jejich vyhlazení i Rielův odpor stát se jedním z nich.
Nejlepší by bylo, kdyby mi ten příběh mohla vyprávět přímo ona sama. Sice o svý minulosti nikdy moc nemluvila, čemuž jsem se teď už ani nedivila, ale třeba by se mi ji podařilo přesvědčit. A hlavně… chtěla jsem se s ní rozloučit.