Hrobník

Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad,
co z karet, z hvězd si padá po libosti.
Zítřek si chystá účet tučný dosti,
za smír i smrt, za jeden každý zvrat.
Chceš, lásko, věci příští znát?
Totéž ti řeknou vznešení i prostí
- nazvou to štěstí, shoda, Osud snad,
co z karet, z hvězd si padá po libosti.


Přijdu až pozdě, milá, jako noční chlad,
neviděn, budu cítit v morku kostí.
Až usneš, začnu věštit ze vnitřností,
vše, co tě čeká, vyložím ti rád.
Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad. *

________________________________________________________


Pozoroval jsem její tvář, kterou postříbřil měsíční svit a znovu a znovu si přál, abych mohl cítit jako člověk. Nadarmo jsem volal k němým nebesům, prosil, zapřísahal, sliboval. Stále dokola jsem dostával jedinou odpověď – ticho.
Za všechna tisíciletí, která přišla po Potopě, jsem nikdy nechtěl být znovu člověkem. Radoval jsem se ze svého trestu, který jsem po celou tu dobu vnímal jako odměnu. Až do doby před pěti lety, kdy jsem ji spatřil.
Nemohu říci, že to byla láska na první pohled. Necítím totiž jako člověk. Už několik tisíc let neexistuji. Krom toho, čím jsem teď. Říkají mi Hrobník. A pohřbívám duše vyvolených, kterým nikdy nebude dopřáno opustit tento svět. Dříve mi říkali Věznitel, ale pouze do doby, než zjistili, že není v mých silách uvězněné duše propustit. Navždy zůstávají ve věcech, které pro ně byly určeny – ať už jsou to domy, stromy, kamení či obyčejná stolní lampa. Jsem pouze zprostředkovatel. Přijímám rozkazy a plním je, protože nedokážu neuposlechnout. Nesmím a vlastně ani nevím proč.
Otevřeným oknem dolehl temný povzdech noci a rozvířil průsvitné závěsy na okně.
Žena v posteli sebou znepokojeně trhla, přitáhla si pokrývku blíže k bradě a spala dál. Ze spánku se zamračila a neslyšně si pro sebe něco šeptala.
Věděl jsem, že už pět let ji trápí sny – noční můry, tak je popisovala muži, se kterým mluvila o všem, co ji trápí. Nedokázal jsem pochopit, proč mu však za to platí. Jaký má smysl vyzpovídat se někomu ze všeho, co trápí a snažit se jej uplatit, aby mlčel?
Lidé nejsou schopni udržet tajemství. Pamatuji si to z let, kdy jsem byl z masa a krve, kdy jsem mohl dýchat a kdy jsem mohl prožívat.
Proto jsme nikdy tajemství nesvěřovali nikomu než kněžím a bohům u oltářů. Nikomu se nedá věřit. Ani synům a dcerám z vlastní krve. Ale bohové vědí, co to znamená udržet tajemství. Vždyť ani kněžím neprozradili tajemství věčného života, neprozradili ani důvod dešťů a těch přívalů vod, které zničily celý svět.
Ach ano, pamatuji si tu paniku, děs, který prostoupil celou mou duši, když jsem viděl obrovskou vlnu, která se blížila k mému městu. Nedokázal jsem pochopit, jak to bohové mohou dopustit. Obětoval jsem jim všechny syny a dcery! Přinesl jsem plno darů od plodin země až po drahé kovy! Ale nic z toho nedokázalo odvrátit záhubu, která zabíjela vše.
Klekl jsem si u hlavy ženy, která ve mně měla probouzet city, a zamyšleně jsem ji pozoroval.
Dokázal jsem si vybavit pojmenování pro všechny lidské emoce, ale nemohl jsem si vzpomenout na to, jaké to je cítit něco kromě strachu.
Chtěl jsem cítit, ale tu možnost jsem sám odvrhl – ve strachu z toho, co jsem před sebou uviděl, sotva jsem zemřel. Ohnivé pláně a vzduch tak těžký, že nebylo možno jej dýchat, křik a pláč, který se rozléhal nad tou nekonečnou krajinou, ale nikde nebylo vidět někoho, kdo trpí. Ale bylo možné je cítit.
A v tu chvíli jsem věděl, že TAM nechci. Ne na toto místo, alespoň ne hned. A byla mi dána tato možnost. Odklad za cenu všeho, co mě dělá člověkem. Stát se přízrakem, který bude poslouchat rozkazy – ať už budou jakékoliv.
Přijal jsem.
Rukou jsem naznačil pohlazení, neboť ženy jsem se nemohl dotknout a postavil jsem se. Přišel čas dodělat jednu načatou práci.
Nechal jsem se rozvát dalším popohnáním netrpělivé noci, která na rozdíl ode dne neměla ráda žádná zpoždění.

Stál jsem uprostřed asfaltové silnice a po mé pravici a levici stály dva na první pohled stejné domy. Téměř ihned jsem pocítil nutkání jít do domu po levici. Panoval tam přílišný pokoj, harmonie a snad i láska. Ihned jsem věděl, která bije, protože jsem nestačil udělat ani jeden krok a stál jsem naproti zářivé postavy, jejíž pohled mě spaloval a mučil. Anděl.
S potupným křikem bolesti jsem ustoupil a snažil se nesvíjet se bolestí. Nebyla to však bolest, kterou může zažít člověk. Tato byla jiná. Krutá. Nepopsatelná.
S pohledem, který by se dal nazvat nenávistným, jsem pozpátku šel k druhému domu. Levý dům nebyl mou prioritou ani prací. Ne dnes. Obzvláště stojí-li před ním on. Ale přesto jsem se nemohl dočkat dne, kdy mě ani andělé nebudou moci zadržet. A ten den se blížil. To jsem věděl.
Noc mě znovu popohnala a já stál v ložnici, ve které spali muž a žena. Jejich klidné tváře dávaly tušit, že netuší, co s nimi bude. Věřili, že se v klidu dožijí dalšího dne.
To však bylo nemožné, když jsem tady já.
Ten muž. Muž. Rozkaz zazněl…


_______________________________________________

* (Gaiman, Neil; Kouř a zrcadla; ISBN 80 – 7332 – 035 – 5; nakladatelství Polaris)


P.S.: K Paranoia Park (33D) se vracím hnedle :). Už mám kousek sesmolený, tak se snad už brzy dočkáte...