2.První mezi rovnými

V sále panoval čilý ruch, ačkoli bylo nařízeno, že se všichni mají chovat tiše. Senátoři se mezi sebou dohadovali, smáli se vlastním i cizím vtipům, ze všech sil se snažili působit klidně, sympaticky a vyrovnaně. U dveří nervózně přešlapovalo několik novinářů. Jim bylo jedno, jak budou vypadat, koneckonců, byli to právě oni, kdo držel v rukou všechnu moc. Televizní kamery, digitální diktafony, trojrozměrné přenašeče obrazu. Oni nebyli ti, na koho mířily kamery, mikrofony a čidla jako hlavně pistolí. Oni mířili. Naprosto v bezpečí. Záleželo jen na nich, zda se jim právě dnes bude chtít nechat na sebe namířit ty hlavně, a ukázat se těm obyčejným lidem, kteří seděli u televizí, všude, po celém světě, a napjatě čekali, až si jedna z největších mocností planety zvolí svého prezidenta. Vůdce lidu, nad který se ovšem nesmí vyvyšovat. Stejně jako to fungovalo ve starém Římě, v Americe od 18. století i v civilizacích 20. a 21. století v Evropě. Prvního mezi rovnými.

Thomas Adams byl dobrý a spravedlivý člověk zřejmě v očích všech, kteří ho znali nebo s ním jen přišli do kontaktu. Měl jen jedinou chybu. Byl to politik. Cílevědomý a arogantní. Jako většina politiků. Třiačtyřicetiletý muž, který seděl v pohodlném červeném křesle a klidně čekal, až se z úst Wolfa Jeffersona, tajemníka Senátu, ozve jeho jméno. Jeho protivník, senátor John Wyatt, seděl vedle něj a rozčíleně podupával nohou.
„Nebuďte nervózní, Johne, můžete být mým poradcem,“ usmál se na něj Thomas, stoprocentně přesvědčený o vlastním vítězství.
„Myslím, že jste si moc jistý sám sebou,“ odsekl jeho oponent.
„Politik má být optimistou.“
„Politik má optimismus jen předstírat.“
„To jistě řekl někdo mnohem chytřejší, než vy, Johne.“
„To je možné, ale nic to nemění na tom, že je to pravda.“
„Pánové, pokud byste povstali, budeme moci začít,“ zašeptal jim u hlav Franclin Myers, bývalý viceprezident. Oba se poslušně zvedli, ruce spojené za zády, na tvářích zdvořilé úsměvy. Senátoři se konečně utišili. S pohledem upřenými na rty tajemníka vyčkávali. Většina z nich se neodvažovala ani dýchat. Stejně jako miliardy lidí po celém světě, kteří sledovali přímý přenos. Před jejich užaslýma očima se odehrávalo drama, které se zas tak často neopakovalo. Republikán Thomas Adams tu stál proti demokratovi Johnu Wyattovi. V posledních třiceti dvou letech nebyl ani jediný prezident jiného politického přesvědčení, než demokrat. Statistika tedy hlasovala pro Johna Wyatta. Ale na rozdíl od minulých let, tentokráte se zdálo, že přízeň voličů se přikloní na stranu republikánského kandidáta.
„Ať vyhraje ten lepší,“ zašeptal John.
„To mám v úmyslu, děkuji,“ přikývl Thomas.
„A s celkovým počtem 298 volitelských hlasů vítězí senátor Thomas Adams,“ pravil právě v tu chvíli Wolf Jefferson. Nikdo nebyl překvapen. Všichni včetně Johna Wyatta to předpokládali. Všichni přítomní povstali a začali tleskat. Nový prezident se mírně uklonil. Jeho protivník byl vmžiku zapomenut. Thomas Adams se právě stal jedním z nejmocnějších lidí na světě. Tajemník Senátu o krok ustoupil a uvolnil tak místo u řečnického pultíku.
„Nebudu vám tady vyjmenovávat ty desítky a stovky tisíc lidí, kterým vděčím za to, že tu dnes stojím,“ začal. Ozval se smích.
„Povím vám něco jiného. Povím vám, co mám v plánu do budoucna. A není to jen jít domů za svou ženou a dětmi a dát si horkou sprchu.“ Opět se odmlčel, aby mohl zaznít zdvořilý smích.
„Jde o problém, o kterém sice nikdo nechce mluvit, ale to neznamená, že není aktuální a stále vážnější. Jde o bělošská ghetta.“ Mezi jeho posluchači to zahučelo. Jedno vystihl Thomas dokonale. Nikdo o tom nechtěl mluvit. Bylo to jako skvrna na dobré pověsti celé země.
„Všichni jistě víte, že jedním z hlavních bodů mého programu je zastavit vyhlazování bělochů. Právě naopak, hodlám jim vrátit některá práva, která v minulosti ztratili. Rovněž mám v úmyslu ztrojnásobit množství peněžních prostředků, které jdou na výzkum protilátky na mor, který se mezi nimi šíří.“ Hukot se ozval znovu. Většina senátorů považovala už současné příspěvky za přemrštěné. K Thomasovi se začínaly zvedat obličeje plné nespokojenosti a rozhořčení.
„Jsem politik, dámy a pánové,“ pokračoval rychle, „politici dělají chyby. A já teď udělám něco, co by politik nikdy udělat neměl. Omlouvám se za své chyby. Za ty, které jsem udělal i za ty, které teprve udělám. Děkuji,“ Thomas domluvil a znovu se mírně uklonil. Senátoři a senátorky vstávali, tleskali a provolávali mu slávu. Škobrtnutí, kterého se dopustil, bylo zapomenuto.
„Jsem optimistou od přírody,“ zašeptal nový prezident, když procházel kolem svého oponenta, „populistou jsem však z vypočítavosti.“

Thomas Adams nikdy nebyl tak dobrý člověk, za jakého ho považovalo jeho okolí. Rád vypadal slušně a čestně, ale málokdy se tak i choval. Za svou pověst vděčil svému šarmu. Často se nahlas a srdečně smál vtipům ostatních. Instinktivně vycítil, kdy má mluvit a kdy jen poslouchat. A hlavně, nikdy neříkal natvrdo to, co lidé nechtěli slyšet. Měl dar, který mu umožňoval říkat „Ale to není žádný problém, jen maličkost.“ v jakkoli vážné situaci a lidé mu věřili. Věřili mu dokonce, i když jim řekl, že není jako ostatní politici, že jeho program a zásady přežijí i volby. Thomas měl manželku Amandu. Jejich nejstarší dceři Kelly bylo dvacet. Studovala žurnalistiku. Kromě ní měli ještě další dvě děti. Třináctiletou Viktorii a osmiletého Benjamina, miláčka rodičů. Oba chodili už od útlého mládí na nejlepší školy. Oba byli už od útlého mládí rozmazlováni a obletováni bandou otcových asistentů a matčiných známých.