Melien Edhel - LXII. kapitola - část 1/2

LXII. KAPITOLA
Saeros se postaral o Rúmila a pak spěšně vyrazil po jeho stopách zpátky, obávaje se nejhoršího. V duchu proklínal sám sebe a svou lehkovážnost, s níž svěřil lady Lidiannu do jeho nevyzpytatelných drápů. Jako kdyby předhodil bezbrannou ovečku hladovému vlkovi...
Co jen ho to u všech Valar napadlo? Cožpak jako jeden z mála neznal obtíže, které jeho přítele sužovaly? A přesto ho zcela úmyslně a neúprosně vystavil tak obtížné zkoušce! Skutečně věřil, že by mohl Rúmil v souboji se svým démonem obstát? Vždyť zvíře vždy zůstane zvířetem, neznajícím slitování a řídícím se pouze svými pudy. To, čeho se dopustil, bylo naprosto neomluvitelné! A on ani raději nechtěl domýšlet, jak se z toho bude zodpovídat Erestorovi či snad dokonce samotnému králi. Nemluvě o tom, že nebude mít nejspíš ani dost kuráže, aby zpříma pohlédl té dívce do očí. Pokud ji vůbec nalezne ve stavu, který by něco takového umožňoval…
Téměř se zatajeným dechem se vynořil zpoza skály, jež mu až doposavad zakrývala výhled na travnatou pláň, a když uprostřed ní spatřil postávat drobnou postavičku, chtělo se mu zakřičet radostí. Rychle popohnal koně směrem k ní, aby ji ošetřil, kdyby toho bylo zapotřebí, avšak k jeho překvapení vyhlížela lady Lidianna docela nezraněna.
„Je Rúmil v pořádku?“ otázala se, jakmile sesedl a došel až k ní.
Ve tváři měla dosti znepokojený výraz a na krku se jí rýsovala jakási tmavá skvrna, nicméně to byly jediné věci, které na ní shledal neobvyklými.
„Ovšem, pročpak by býti neměl, arwenamin?“ předstíral raději nevědomost.
„Protože se odsud hnal, jako kdyby měl v patách samotného ďábla!“
„Vskutku?“ Saeros nasadil rádoby shovívavý úsměv. „Možná jste pouze mezí trpělivosti jeho opět překročila, arwenamin. Vždyť již zpoznala jste, že pak zpravidla značně neurvale se chová.“
Jenže pokud doufal, že těmito chlácholivými slovy Lidiannu uklidní, potom se hrubě přepočítal, neboť tu ta chabá výmluva akorát popudila.
„Víte, co si myslím?!“ pronesla ostře s pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Myslím si, že víte víc, než říkáte!“
„Vskutku?“ opáčil, neboť nevěděl jak jinak na tohle obvinění zareagovat.
„Ano! Už jenom proto, že obvykle neříkáte vskutku takhle často po sobě!“ předhodila mu kousavě.
Tentokrát raději mlčel. Další vskutku už jí opravdu naservírovat nehodlal.
Ale ona se svým malým výslechem dosud neskončila. „Kam odjel?“ dožadovala se důrazně.
„Nikterak daleko,“ přiznal po chvilce otálení neochotně. „Vy o něho starostí si činiti nemusíte, on se vbrzku opět uklidní. Však co Vy? Ničeho se Vám nestalo?“
„Přesně tohle Vás prozradilo! Prohlížíte si mě, jako kdybyste očekával, že jsem utrpěla nějakou úhonu! Proč? To je Rúmil tak nebezpečný?“ vyptávala se dál a on byl nemile zaskočen jejím bystrým úsudkem.
„Nikolivěk,“ popřel to ihned, nicméně když se na něho značně nepřívětivě zamračila, rozhodl se změnit přístup. „Pouze trochu… Ten pobyt jeho v Barad-dúr… poněkud jeho poznamenal… Občas jeho stavy úzkostné zachvátí a v okamžicích takových on o samotě býti potřebuje, neb svědků slabosti své míti netouží.“
„Úzkostné stavy?“ zopakovala Lidianna pochybovačně. Nechtěla Saerose urazit, ale měla pocit, že jí zase lže. Protože ať už byl Rúmilův stav jakýkoli, rozhodně nebyl úzkostný. „Jste si jistý?“
„Ovšem,“ přikývnul bez váhání.
„A jak se ty úzkostné stavy obvykle projevují? A co je vůbec spouští? Víte… abych pro příště věděla, čeho se vyvarovat,“ vyzvídala s takovou bezelstností, že to oklamalo i jeho. Nejspíš by jí hned na místě všechno vyzradil, kdyby ovšem znal odpovědi na její otázky.
„Tímto jist si nejsem… zdá se, že to čehokolvěk způsobiti může… On obvykle toho včas vycítí a do ústraní se stáhne… Pokud se mu toho nepodaří, on sklonů k… agresivitě… mívá…“
„Až natolik, že by mi skutečně ublížil?“
Saeros se raději zahleděl kamsi do dáli, aby nemusel čelit jejímu pohledu. „Dosud se toho nestalo… on zpravidla záchvatů svých ovládati dokáže…“
„Ale mohlo by se to stát?“ trvala na svém Lidianna.
„Já věřím, že toho schopen není,“ odvětil skálopevně a tentokrát se na ni trochu provinile zadíval. „Kdybych víry v něho neměl, pak bych Vás do rukou jeho nesvěřil. Neb ohroziti život Váš jsem vskutku nikdy nemínil.“
„Já Vás také z ničeho takového neobviňuji, Saerosi,“ ubezpečila ho tiše. „Ale když jste sem přijel, vypadalo to, že Vás ta víra na krátkou chvíli docela opustila…“
„Neb záchvat jeho nynější dosti nezvyklým byl… Obvykle jeho výhradně v noci postihují…“ pronesl Saeros a zkoumavě si prohlížel podlitinu ostře se rýsující proti Lidiannině bledé kůži. „Čehož se tu přihodilo, pokud natolik smělým býti mohu?“
„Nic mimořádného. Jenom jsme si dopřávali krátkou přestávkou a on zničehonic vyskočil, sedl na koně a zmizel!“ sdělila mu vyhýbavě a nyní byla řada na něm, aby se zatvářil skepticky.
„Povězte mi, arwenamin… Kterak jste k modřině na krku svém přišla?“ zeptal se prostě a se zadostiučiněním zaznamenal, jak na ni Lidianna okamžitě přitiskla dlaň, aby ji zakryla.
„Tohle? To nic není! Schytala jsem jeden tvrdý úder od Thíriel, když jsme spolu trénovaly. Je to zdatná bojovnice… a neúprosná.“
„To ano…“ přisvědčil Saeros až podezřele ochotně. „A už jen proto, že bojovnicí zdatnou jest, by Vás nikdy do krku nesekla!“
„Obviňujete mě snad z toho, že lžu?“ použila na něho úmyslně pobouřený tón, který se však docela minul účinkem. Na to strávil již příliš času ve společnosti Thíriel, než aby ho něco podobného mohlo ještě odradit.
„Pravil jsem snad čehos podobného? Pouze s úsudkem Vaším jsem souhlasil, arwenamin.“
„To jistě!“ ušklíbla se. „Možná byste mi také mohl prozradit, jak se odsud dostanu. A neříkejte, že mám jít zpátky do Imladris pěšky.“
„Zpět do Imladris? Cožpak již s lordem Glorfindelem hovořiti si nepřejete?“ podivil se upřímně.
„Ale ano... to přeju...“ zamumlala a neubránila se přitom zlostnému podtónu. „Jenom si nejsem jistá, jestli je ještě můžeme dostihnout.“
„Ovšem, že ano. Již se toho též stalo... oni kousek odsud se utábořili a lord Glorfindel příchodu Vašeho očekává.“
„Však se taky brzo dočká!“ pronesla nasupeně, dychtící říct tomu plavovlasému lordovi pěkně od plic, co si o něm myslí.
Koneckonců to byl on, kdo nepřímo zavinil ten její chvilkový poklesek s Rúmilem! Kdyby ji a Legolase nerozeštval, byla by nyní s ním a ne někde... ztracená v pustině! Pravda, jako alibi by to nejspíš neobstálo, ale aspoň trochu to vysvětlovalo přechodné selhání jejího rozumu a úsudku. Neboť ačkoli předtím měla hned několik důvodů, které ji k onomu nezodpovědnému činu vedly, nyní, když ji trápily výčitky, ji nenapadal už ani jeden.
Tohle se jí přece nepodobalo! Nepatřila mezi dívky, které si s oblibou zahrávají s city jiných, vždy si zakládala na své věrnosti a totéž také poněkud naivně očekávala od svého přítele. Ne, že by až dosud měla na spolehlivé partnery nějaké zvláštní štěstí. A když ho posléze nalezla, jak se domnívala, v Legolasovi, tak ji nařkne z nevěry! Jestli tohle nebyla ironie!
„Nu, pokud zde déle setrvati si nepřejete, arwenamin, pak Vám kůň můj zcela k dispozici jest,“ nabídnul jí Saeros velkoryse a když souhlasně přikývla, opatrně ji vysadil na jeho hřbet a zlehka se vyhoupnul za ní.
„Já nikterak raditi Vám nechci, však možná vhodnějším by bylo, kdybyste si před setkání s lordem krk svůj zahalila. Jeden by si při pohledu na poranění Vaše lecčehos domýšleti mohl...“ podotkl ještě, než vyrazili, a Lidianna musela rozmrzele uznat, že má pravdu.
Povytáhla si kožešinový lem svého kabátu o něco výš a doufala, že to dostatečně zakryje temně rudý důkaz Rúmilovy vášně, který jí zanechal na kůži. Přitom koutkem oka zachytila, že na ni Saeros upřeně hledí.
„Děje se něco?“ otázala se nevlídně, aby ho odradila od případných dalších otázek.
„Zhola ničeho, arwenamin...“ zareagoval vědoucně.
Lidianna si povzdechla. Zdálo se, že její původní plán hrát si na nechápavou a zapírat, jak se jen dá, příliš nevyšel. Možná bylo na čase, aby zkusila trochu upřímnosti.
„Saerosi... asi toho po Vás žádám hodně, ale ocenila bych, kdyby tohle zůstalo mezi námi, ano?“ zadívala se na něho prosebně.
„Pročpak? Pokud Vás Thíriel poranila, pak by za to zodpovědnou učiněna býti měla, arwenamin. Jakákoli shovívavost zde vskutku na místě není.“
„Ale jděte! Oba přece dobře víme, že ona za nic nemůže!“ pronesla Lidianna zprudka, podrážděná tím, jak si ji dobírá.
„Kterak si přejete, arwenamin. A kdož tedy tím nyní vinen jest?“
„Jen já sama, stačí Vám tahle odpověď? A proto nechci, aby se kvůli mé... chybě... dostal někdo jiný do potíží!“
„Vy sama? Toť vskutku pozoruhodné jest... neb nenapadá mne, kterak byste si cos takého sama způsobiti mohla...“ neulehčoval jí to ani v nejmenším Saeros a podle jeho tónu se tím náramně bavil.
„A když Vám řeknu, co se doopravdy stalo, můžu doufat, že si to necháte pro sebe? Přece jenom je Rúmil Váš přítel... A tohle by nikomu neprospělo...“ navrhla nesměle a když znenadání zastavil koně, polekala se nejprve, že ho něčím urazila.
„Povídejte tedy, lady Lidianno. Já mlčenlivostí svou se Vám zavazuji.“
Trochu se jí ulevilo, ale ne příliš. Neboť stále netušila, jak zdůvodnit to, co se přihodilo.
„Je mi to opravdu trapné...“ hlesla sotva slyšitelně. „A vlastně ani nevím, proč jsem to udělala... Prostě... jsme se začali líbat... Tedy... já ho začala líbat... A pak... pak se Rúmil vytratil...“
„Vy jste s tím začala? Spiše jsem z toho Rúmila podezíral,“ podivil se Saeros.
„Ne, byl to můj nápad... On se tomu akorát nebránil...“ zašeptala zdrceně. „Asi si teď o mně myslíte jen to nejhorší, co?“
„Nikolivěk, arwenamin. Pouze domnívám se, že jste přespříliš dlouho osamělou byla,“ konejšil ji laskavě.
Díky svému vztahu s Thíriel dávno odhalil, že ženská mysl funguje dosti záhadným a nevypočitatelným způsobem, kterému se již před časem přestal snažit porozumět. Občas měl navíc pocit, že ho nechápou ani ženy samy. Což mu ostatně hned vzápětí potvrdila Lidiannina reakce.
„Možná... ale ani to mi přece nedává právo vrhat se na cizí muže!“ pronesla zahořkle. „Nevím, co mě to popadlo! Tohle normálně nedělám! Nikdy jsem nic takového neudělala!“ upřesnila to pro jistotu.
„Však Vás z ničeho takého ni nepodezírám, arwenamin. Zřejmě jste akorát přítele potřebovala.“
„Přítele?“ zopakovala zamyšleně, jako kdyby to slovo snad slyšela poprvé.
„Nu ano... Jistě jste jich pár ve světě Vašem zanechala, že? Já představiti si dokáži, kterak osamocenou se tu cítiti musíte...“
„Zase tolik jsem jich tam neměla... nikdy na to nebyl doopravdy čas... a ani vhodná příležitost... Vlastně jediný můj opravdový přítel byl Ivan,“ přiznala trochu zahanbeně.
„Pak se vskutku za šťastnou považovati můžete, neb říká se, že přáteli se obklopiti lze, však ten skutečný přijde sám, když ho zrovna potřebujete.“
„V tom případě už šťastnou nejsem, protože jsem o něho přišla,“ povzdechla si žalostně.
„Přátel opravdových nikdy neztrácíme, toho nevíte? Sice se cesty naše na čas rozejíti mohou, však tehdy nám víry zůstává, že osud jich opět někdy spojí.“
„To je sice krásná myšlenka, ale myslím, že v tomhle případě není příliš velká šance na to, že se s ním ještě uvidím. Mohla jsem tenkrát odejít s ním, víte to? Jenže jsem to kvůli Legolasovi neudělala… a teď tu trčím docela sama…“
Saeros ji chlácholivě poplácal po paži. „Vždyť sama nejste, arwenamin. Pokud dobře jsem si povšimnul, pak jste v Thíriel přítelkyni nalezla.“
Lidianna se potěšeně pousmála. „To bych moc ráda… Jenom doufám, že se na mě příliš nezlobíte, že jsem si ji během cesty zabrala pro sebe…“
„Ovšem, že ne. Vlastně za to vděčný jsem…“ prohodil lehce nepřítomně.
„Jak to?“
„Neb vědomí toho, že tu dočista sama nezůstane, mne klidem naplňuje,“ odvětil Saeros a opět pobídl koně do klusu.
„Tomu nerozumím,“ zamračila se Lidianna. „Copak Vy někam odjíždíte?“
Tentokrát si dal s odpovědí načas. Teprve když už se blížili k malému hájku, v jehož stínu tábořila skupinka Eldar, znovu promluvil.
„Ano… já k družině lorda Glorfindela přidati se hodlám… a s ním do Amanu odplouti...“