Forsaken - 183. díl

Vybavila jsem si útržky událostí z máminýho života a pro jistotu jsem ještě v pěsti pevně sevřela kámen od ní. Jenže ať jsem se snažila sebevíc, žádný spojení s ní se mi navázat nepodařilo.
Zklamaně jsem popadla prázdný hrnky od kafe a odnesla je do kuchyně. Pak jsem zkontrolovala Riela, kterej spal tak tvrdě, že se ani nepohnul, když jsem přes něj přehodila deku, co jsem vzala z obejváku. Neodolala jsem, abych ho zlehka nepohladila po vlasech. Jak tam tak ležel, připomínal mi strašně moc zraněnýho padlýho anděla. Jasně, toho si nejspíš každej představuje docela jinak, ale pro mě byl prostě ztělesněním všeho toho, jak by měl asi vypadat. Už mu chyběly jen velký černý křídla na zádech, z nichž jedno by bylo zlomený...
Radši jsem se zase rychle vytratila, než se probere a přistihne mne, jak na něho s přiblblým úsměvem zírám, a uchýlila jsem se i se svýma praštěnýma myšlenkama zase do kuchyně. Říkala jsem si totiž, že nebude vůbec od věci, když konečně začnu vařit tu slibovanou polívku. Oloupala jsem a nakrájela zeleninu, naházela ji do hrnce, přidala nějaký koření a kuřecí stehna a na závěr jsem to všechno zalila vodou, částečně přiklopila pokličkou a dala vařit. Spokojená s tím, že jsem pro změnu na chvíli i soběstačná, jsem se chystala vyhoupnout na barovou stoličku, odkud jsem plánovala hlídat polívku, abych ji včas stáhla, než mi stihne překypět. Náhle se mě však zmocnil hodně nepříjemnej pocit a já strnula uprostřed pohybu. Jako kdyby stál někdo přímo za mnou a upřeně na mě zíral…
Podvědomě jsem zatajila dech a cejtila, jak se mi chloupky na krku zježily. Taky se mi zdálo, že se v místnosti najednou výrazně ochladilo. A nebo jsem si to jenom namlouvala?
„Rieli?“ zašeptala jsem zkusmo a stále jsem otálela s tím se ohlídnout a odhalit identitu toho návštěvníka. Protože jsem ani trochu nevěřila, že by to mohl být on. Na druhou stranu to taky nemusel bejt vůbec nikdo, jenom výplod mý bujný fantazie.
Přerývaně jsem se nadechla, abych uspokojila svý protestující plíce, a když jsem vzápětí co možná nejtišeji zase vydechla, skoro jsem očekávala, že mi půjde od úst pára. Ale naštěstí se nic takovýho nestalo. Možná díky tomu jsem sebrala odvahu a vrhla letmý pohled přes rameno směrem ke dveřím. Nikde nikdo.
Povzbuzená tímhle zjištěním jsem se opatrně otočila a důkladně se rozhlídla po kuchyni. Byla jsem tu dočista sama. S úlevou jsem vydechla a srdce se mi přestalo úzkostlivě svírat, jen aby se vzápětí na okamžik zastavilo docela. Dokonce myslím, že jsem polekaně vyjekla, než mi došlo, že ten divnej zvuk, kterej se zničehonic ozval, byla jenom polívka, která úspěšně zdrhla z hrnce a se vzteklým syčením se rozběhla po varný desce.
Ty seš ale magor, Izabelo! ohodnotila jsem hned v duchu svou přehnanou reakci. Už z toho všeho nejspíš vážně šílím. Ale může se mi snad někdo divit? Vždyť mám poslední dobou za společníky jenom samý upíry a nebo anděly, nemluvě o tom, že jsem navíc měla tu pochybnou čest nedobrovolně poskytnout svý tělo k dispozici duchovi zemřelý holky. A jako bonus mě dneska Riel skoro uškrtil a Marcell mi zas více než důkladně promasíroval krční obratle. Myslím, že kvůli tomuhle všemu mám nárok na jistou přecitlivělost, ne?
Přinejmenším tímhle jsem se utěšovala, zatímco jsem pospíchala ke kypícímu hrnci, abych z něho sundala divoce poskakující pokličku. Jenže veškerý mý argumenty vzaly rychle za svý, jakmile jsem ji nadzvedla. Protože v páře, která se zpod ní vyvalila, jsem na okamžik zahlídla nejasný kontury něčí tváře.
Tentokrát jsem se vyděsila tak, že jsem ze sebe nevypravila ani hlásku. Jen poklička mi vyklouzla z hrůzou ochromený ruky a se zařinčením se roztančila po zemi. Ani jsem to pořádně nevnímala, protože jsem vyjeveně zírala na to zjevení před sebou. Trvalo to pouze kratičkou chvilku, jakmile se pára rozplynula, ten obličej se zase ztratil. Ale vážně jsem pochybovala o tom, že ten… přízrak… zmizel také.
Bojácně jsem couvala směrem ke dveřím a stále jsem upírala pohled tam, kde jsem to prve spatřila. Doufala jsem, že se mi podaří dostat se do haly k Rielovi, kterej i když nebyl zrovna teď ve svý kůži, přece jen pro mě ztělesňoval určitý bezpečí. Jenže daleko jsem se nedostala.
„Nemusíš přede mnou utíkat… Já ti přece neublížím…“ ozval se odněkud poblíž mě tichounkej hlas.
Hlas, kterej mi nebyl tak docela neznámej…