Forsaken - 184. díl

„Proč jsi vůbec tady?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. A přestože mi zdravej rozum radil něco jinýho, zastavila jsem se.
„Zaslechl jsem tvé volání…“ dostalo se mi okamžité odpovědi.
„Já ale nevolala tebe, vždyť tě ani neznám!“ ohradila jsem se ihned. „Chtěla jsem mluvit s mámou! S Annou,“ dodala jsem ještě pro pořádek.
Následovalo tak dlouhé ticho, že jsem si nejdřív myslela, že se můj nezvanej společník zase vytratil. Proto když se vzápětí přece jen ozval, opět mě to trochu vylekalo. Nejspíš hlavně proto, že jeho hlas zněl tak zdrceně.
„Annie už přijít nemůže…“
„Co tím chceš říct?“ vypravila jsem ze sebe chvějícím se hlasem.
Tohle přece nemůže bejt pravda… Opravdu stojím uprostřed kuchyně a bavím se s neviditelným bejvalým mý mámy? Copak tu mají dneska ti duchové, či co jsou vlastně zač, rojení?!
„Ariel se o to postaral… už ji nic nedokáže vrátit zpět… Její podstata byla docela rozptýlena…“ hlesnul David nešťastně. „Zůstal jen ten malý kousek, který máš na krku.“
„Cože?“ vydechla jsem užasle a konečky prstů jsem něžně přejela po hladkým kamenu, jehož chladivej dotyk mě prazvláštně uklidňoval. „Co tím myslíš? Tohle je přece ten samej náhrdelník, kterej jsi jí věnoval. A nebo snad ne?“
„Smím?“ otázal se David namísto odpovědi a než jsem se stačila zeptat, co jako, zjevil se přímo přede mnou.
Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala ze svýho snu. Levou ruku měl napřaženou a dlaň tisknul na můj přívěsek, jako kdyby mu ten kámen dodával energii k tomu, abych ho mohla vidět. Hřbet ruky a předloktí byly nejzřetelnější, skoro k nerozeznání od živýho člověka, zbytek už byl tvořen jakousi mlhovinou.
„Omlouvám se za tu smělost, ale chtěl jsem s tebou hovořit tváří v tvář,“ vysvětloval s trošku provinilým pousmáním. Neměl k tomu ale žádnej důvod, protože já ten jeho dotyk vůbec necejtila. Ani jako chlad, ani jako teplo, ani jako závan vzduchu. Vůbec nijak.
„Takže…“ začala jsem váhavě. „O čem si chceš vlastně povídat?“
„To záleží jenom na tobě, Izabelo. Měl jsem dojem, že je tu pár věcí, na které by ses ráda zeptala. Jenom dlouho neotálej… mám své povinnosti a navíc… tvůj přítel by nejspíš nebyl potěšený, kdyby mě tu přistihl. A věř mi, že Ariel také ne.“
Při zmínce o tom zmetkovi jsem se zamračila. „Může se sem taky dostat? Tak jako ty a předtím Erika?“ vyzvídala jsem s obavami.
David lehce potřásl hlavou. „Toho se obávat nemusíš. Tento dům je chráněný proti andělům silnou aurou. Jenom pozvání může to zaklínadlo načas zmírnit. Pozvání a pouto s osobou, která v tom domě dlí.“
„Pouto? Jaký my dva sdílíme pouto?“ podivovala jsem se.
„Na tom nyní nezáleží,“ zamumlal David a na okamžik se odvrátil. „Jen bych chtěl, abys věděla, že jsem Annie nikdy neublížil… Že ty věci, které jí tam Ariel vykládal, byly jenom lži.“
„Ty víš, co jí povídal? Jak je to možný?“
„Jednoduše. Ariel lhal, když tvrdil, že má duše už odešla. Celou tu dobu jsem byl s nimi v autě, nechtěl jsem s ním nechat Annie o samotě. Křičel jsem, aby utekla… zapřísahal jsem ji, aby mu nenaslouchala, jenže mě neviděla ani neslyšela. Vrhnul jsem se na něho, abych ji ochránil, jenže jsem neměl šanci uspět. On byl anděl… navíc v hmotné podobě… a já nic víc než jakási zbytková energie…“ sdělil mi David pomalu a bylo zřejmý, že ho to i po těch letech nepřestává trápit.
„Co se stalo potom? Co se stalo s mou mámou?“ vypravila jsem ze sebe napjatě.
„Nebylo by lepší to prožít spolu s ní, než se mě na to vyptávat?“
„Nemám na to zatím odvahu… Co když se jí přihodilo něco hrozného? Co když jí táta…“ Radši jsem se odmlčela, protože jsem to nedovedla vyslovit nahlas.
„Na tohle ti nedokážu odpovědět, Izabelo. Vím jen, že ji Ariel vytáhnul z auta ven a vlekl ji směrem k okraji mostu. Chtěl ji shodit dolů. Annie se mu vzpouzela a při té šarvátce se kroužek od přívěsku jejího náhrdelníku roztrhnul a ona ho ztratila. Viděl jsem ještě, jak na něj Ariel nenávistně dupnul, kámen se pod jeho botou docela roztříštil. Naštěstí dřív, než mohl dokonat své dílo zkázy a svrhnout Annie do náruče smrti, objevil se tam někdo další… Tvůj otec… Přihnal se na velkém černém koni, docela jako nějaký rytíř, probodl Ariela dýkou a pak i s Annie odcválal pryč. Zůstal jsem tam dlouhou dobu docela sám, než si pro mě přišli andělé, aby mě doprovodili nahoru. Víc toho skutečně nevím,“ dokončil své vyprávění, ale já se stále nemohla zbavit pocitu, že mi toho ještě spoustu neřekl…