Forsaken - 185. díl

„Setkal ses pak ještě někdy s mámou?“ zeptala jsem se tiše a v duchu jsem se snažila představit si tátu na koni. Marně.
David se zatvářil děsně zkormouceně. Stále byl tím mladým klukem, kterej se kdysi zamiloval do mý mámy, a já nemohla nemyslet na to, že s ním byla opravdu šťastná. Pocítila vůbec někdy něco takovýho i s tátou?
„Ne. Tady na zemi byla s někým jiným… a já neměl právo zasahovat jí do života. Také to nebylo dost dobře možné, když ji Ariel pronásledoval všude jako stín… A nárok si na ni činil i po její smrti.“
„Takže… máma nikdy nebyla v kómatu?“ ujišťovala jsem se, protože představa mámy, jak slouží jako potrava upírům, mě opravdu děsila.
„Během té doby, co byla se mnou, tak ne. Ona byla… skutečně výjimečná bytost…“ hlesl David pohnutým hlasem.
Skoro jsem až cítila nutkání mu konejšivě stisknout ruku, než jsem si připomněla, že je to jen jakýsi přízrak, kterej nemá hmotnou podobu.
„Co jsi teď vlastně zač? A o jakejch svejch povinnostech jsi to mluvil?“ vyzvídala jsem zvědavě a snažila se nepodlehnout smutku, kterej se mě při vzpomínkách na mámu zmocňoval.
„Jsem anděl strážný. Promiň, ale víc ti toho říct nemohu.“
Rezignovaně jsem přikývla. „Dobře. Můžeš mi říct aspoň něco o Arielovi?“
David se lehce zachmuřil. „Možná. Co bys ráda věděla?“
„Jak je možný, že za to, co provedl mámě, ho nikdo pořádně nepotrestal?! Zabil ji a vůbec nic se mu nestalo!“
Jo, fakt jsem byla odhodlaná zůstat klidná, ale jakmile jsem o tom hajzlovi začala mluvit, stoupnul mi tlak i hlasitost mýho projevu. Takže než jsem domluvila, skoro jsem na Davida ječela.
On ale vypadal, že to ani pořádně nevnímá. Jenom na mě tak nějak užasle zíral. „Ariel že ji zabil?“ zopakoval nechápavě.
„Jo! Viděla jsem to na vlastní oči! Normálně jí podřízl krk!“ zakřičela jsem dopáleně. „A za tu odpornou vraždu ho jenom přeložili k andělům zmaru!“
David překvapeně zamrkal. „O to přeložení požádal Ariel sám. Odůvodnil to tím, že selhání, které zapříčinilo její smrt, bylo příliš velké, než aby mohl dál působit jako strážný anděl. Tvrdil, že Annie zabil ten upír, se kterým žila. Jsi si jistá, že tomu tak skutečně nebylo?“ naléhal na mě.
„Táta ji nezabil! Byl to Ariel, to vím naprosto jistě! A udělal to ze žárlivosti! Nejspíš se rozhodl, že když ji nemůže mít on, tak ji nebude mít vůbec nikdo! Copak ho nikdo nikdy nepodezíral?! Vždyť to jeho chování v tom autě… copak se nad tím nikdo nepozastavil?!“
David posmutněle zavrtěl hlavou. „Nebyli tam žádní svědci kromě nás. Navíc… nebyly ani žádné důkazy o tom, že ji chtěl opravdu zabít. Bylo by to jen mé tvrzení proti jeho. A vzhledem k tomu, že Ariel se těší značné důvěře našeho Nejvyššího, nemělo by ani smysl ho z něčeho obviňovat. Snažil jsem se zapomenout… a doufal jsem, že je Annie už v bezpečí. Jak jen jsem se mohl tak zmýlit?“
Z jeho zoufalého tónu jsem poznala, že se obviňuje z její smrti. Že si vyčítá, že tehdy nepromluvil. Jenže bylo by to vůbec k něčemu?
„Davide… netrap se tím… Stejně už na tom nic nezměníme. Kdyby máma tehdy promluvila… jenže když je teď pryč, tak nemáme sebemenší šanci Arielovi něco dokázat. Ale stejně nemůžu uvěřit tomu, že to tomu zmetkovi jen tak projde! Copak to nikdo nezkoumá, když někdo zemře násilnou smrtí?!“
„Ne, protože k tomu není důvod. Anděl sám vždy podává hlášení o tom, co se přihodilo. Pouze se vyhodnocuje, jestli tomu nemohl nějak zabránit. A v Arielově případě pokládali za hrdinský čin už jen to, že Annie neopustil, když ji uchvátil ten upír. Vlastně považovali pouze za otázku času, kdy se jí něco zlého přihodí. Já ale věřil, že je tenhle upír jiný než ti ostatní… Tedy přinejmenším do té doby, než došlo k té vraždě…“
„Když se to tak vezme, tak měla vlastně štěstí, že se jí něco nestalo už při tý bouračce. Ariel musel bejt pořádně naštvanej, že tu srážku přežila…“ prohodila jsem a aspoň z tohohle jsem čerpala jakési zadostiučinění. Sice dost ubohý, ale nic jinýho jsem k dispozici neměla. „Co vlastně tehdy udělal? Jak tě přiměl to auto takhle nabořit?“
David chvíli mlčel a zamyšleně se na mě díval. Bylo patrný, že zvažuje, kolik mi toho svěřit.
„Ale no tak! Mám přece právo to vědět, vždyť šlo o mou mámu!“ pobídla jsem ho důrazně.
„To ano. Jenže… Ariel to nezavinil… To ty…“