Srdce bojovnice II - 51. díl

Elrond dokončil své zběžné vyšetření a opět mě starostlivě přikryl dekou.
„Všechno se zdá být v naprostém pořádku, Riel,“ ubezpečil mne. „A jsem rád, že ti ta bylinná směs pomohla od tvých nevolností. Nechám pro tebe hned připravit další dávku.“
„Jak může být všechno v pořádku, když stále nevidím?“ povzdechla jsem si nešťastně. „Copak se s tím nedá vůbec nic dělat? Nějaká mast nebo kapky… cokoliv!“
„Obávám se, že nyní nezbývá nic jiného než čekat. Buď se s tím tvé tělo vypořádá a nebo…“ Elrond se taktně odmlčel, ale to ticho mělo snad ještě horší dopad, než kdyby to vyslovil.
„A když se nevypořádá? Když zůstanu slepá už napořád? Co se mnou bude pak?“ vyhrkla jsem ustrašeně a on usedl na okraj lůžka a konejšivě mě pohladil po vlasech.
„To záleží pouze na tobě, Riel. Jak sis představovala svou budoucnost předtím? Čeho jsi chtěla dosáhnout? Kým jsi chtěla být?“
„Já vlastně ani nevím…“ zamumlala jsem sklesle. „Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela. Pro jistotu…“
„Zkus se nad tím zamyslet nyní. Času máš na to dost. Ale pokud se rozhodneš nepřijmout Thranduilovu nabídku k sňatku, pak mu to raději řekni co nejdříve. On není zase natolik… houževnatý… jak se snaží působit. A řekl bych, že tvé další odmítnutí by ho mohlo velice ranit.“
„To by mu patřilo za to, jak se ke mně chová!“ odvětila jsem prudce.
Vztek… to byl můj jediný spojenec proti té strašlivé apatii, která se mě neustále zmocňovala. Když mě tedy zrovna nezachvacovala podivná nenávist vůči všem v mém okolí. Neboť oni na rozdíl ode mě viděli… a přesto, že tudíž nemohli tušit, jak děsivé je být uvězněný v té absolutní nicotě, mi s oblibou udíleli všemožné rady. Měla jsem toho dost… chtělo se mi křičet… chtělo se mi někomu ublížit… Komukoli… aby trpěli stejně jako já… ne-li víc…
„Co tak hrozného ti provedl, Riel?“ zajímal se Elrond a já se nadechla, abych mu všechny ty křivdy vypočítala.
A hned vzápětí jsem byla nucena ústa zase zavřít. Protože jsem neměla vůbec nic, na co bych si mohla postěžovat, aby to neznělo směšně. Co mi Thranduil vlastně provedl? Učesal mne, přiměl mě, abych se oblékla a nalila si sama čaj. Vskutku odporná provinění!
„Rozkazuje mi… jako kdybych byla dosud vojákem pod jeho velením!“ vydolovala jsem po chvilce přemítání konečně něco pádného a cítila se skoro tak hrdě jako trpaslíci, kteří během svého kopání narazili na vytoužený mithril.
„Rozkazuje?“ zopakoval Elrond pomalu. „Pronášíš to s notným despektem… předpokládám tedy správně, že rozkazy, jichž ti udílí, pouze ku prospěchu jeho slouží? Pokud tomu tak skutečně je, pak tomu ihned učiním přítrž. Ale nejprve bys možná mohla uvést nějaký příklad, abych si o tom celém utvořil lepší představu.“
Zamračila jsem se. Protože jakkoli mne Thranduilovy panovačné způsoby rozčilovaly, nedalo se na nich nalézt nic tak odsouzeníhodného. A Elrond to nejspíš vycítil také, neboť mě lehce uchopil za ruku.
„Mýlím se, Riel, a nebo se tě Thranduil pouze pokoušel svými rozkazy přimět k nějaké aktivitě? Protože na tom opravdu neshledávám nic špatného. Potřebuješ se už vzchopit a přestat se tomu tak poddávat a jestli je k tomu zapotřebí nesmlouvavého přístupu, pak hádám neměl příliš na výběr.“
Jeho hlas byl mírný a chlácholivý a vzbuzoval ve mně silnou touhu zatnout mu nehty hluboko do kůže na obličeji. Protože byl tak zatraceně racionální a neboť měl naprostou pravdu! Vždyť zpočátku se ke mně Thranduil choval přívětivě a starostlivě… než jsem začala tropit zcela neoprávněné a zbytečné scény… A nejhorší na tom všem bylo, že jsem si již ani nedokázala vzpomenout, kvůli čemu jsem se tak rozčilovala. Stávala se ze mě hysterická uslzená puťka, přesně ten typ ellith, kterými jsem vždy opovrhovala.
„V tom máte asi pravdu, Elronde…“ přiznala jsem zahanbeně. „Nemáte náhodou také nějaké bylinky na ty moje ukrutné nálady? Já… nevím, co se to se mnou děje… Chvilku jsem šťastná, vzápětí rozzlobená a nakonec se mi chce brečet… A já už prostě nevím, co si s tím počít… jak to dostat pod kontrolu…“ hlesla jsem bezradně a jako na povel se roztřásla v záchvatu pláče.
„I tohle se občas stává, Riel, tvé tělo se musí nejprve vyrovnat s množstvím změn, které v něm probíhají. Což se může odrazit i na tvé psychice. Zkus ale ty projevy aspoň trochu mírnit… podle toho, co jsem zaslechl, když jsem včera procházel kolem vašeho pokoje, se o to zatím příliš nepokoušíš…“ poznamenal jakoby mimochodem a já okamžitě znachověla, když jsem si vybavila, co všechno jsem vykřikovala.
„Elronde… nepovíte o tom Thranduilovi, že ne?“ zaprosila jsem snažně. „Já to přece tak nemyslela...“
„Pak mu to řekni… protože on to naneštěstí slyšel také.“