Melien Edhel - LXIII. kapitola - část 1/2

LXIII. KAPITOLA
„Vy chcete Thíriel opustit?!“ vyjekla Lidianna rozhořčeně, až Saeros na okamžik zalitoval, že se o tom vůbec kdy zmiňoval.
Jenže nyní už bylo příliš pozdě, než aby vzal svá neuvážená slova zpátky. Jediné, co mohl udělat, bylo pokusit se jí vše vysvětlit.
„Ano. Však pokud mi Valar nakloněni budou, pak se opět vbrzku navrátím,“ ujistil ji rychle, neboť si povšimnul, jak několik vojáků otočilo hlavy jejich směrem, přivábeni jejím rozrušeným hlasem.
„A proč ji radši nevezmete s sebou?“ nechápala.
„Neb ona by se mnou nejela.“
Lidianna podezřívavě přimhouřila oči. „Znamená tohle, že jste jí ani neřekl, že někam odjíždíte?!“
Absence odpovědi ze Saerosovy strany pro ni byla dostatečným potvrzením jejího neblahého tušení. A ještě o něco více rozdmýchala její spravedlivý hněv.
„Jak jí tohle můžete udělat?! Nevím, jak jste spolu dlouho, ale zdálo se mi, že je to mezi vámi opravdu vážné! A teď ji chcete bez jediného slova rozloučení opustit?!“ obořila se na něho rozlíceně.
„Pokud obviňovati mne přestanete, pak Vám všeho milerád ozřejmím, arwenamin,“ snažil se jí domluvit.
Neušlo mu, že upoutali nežádoucí pozornost dalších mužů a raději poodjel stranou, aby si mohli vše v klidu vyjasnit. Sklouznul z koně jako první a hned chtěl pomoci dolů i princezně, ale ta přezíravě sesedla sama a dala mu tak více než jasně najevo, že se jí jeho čin hluboce dotknul.
„Neposadíme se?“ navrhnul nesměle a zadíval se povalený kmen stromu ležící opodál.
„Raději postojím!“ odsekla Lidianna a založila si ruce na prsou. „Tak co mi k tomu chcete říct?!“
Saeros si tiše povzdechnul, ale pohledem neuhnul. Naopak, jeho tmavé oči se neochvějně zabodávaly do těch jejích a žádaly pochopení.
„Věřte mi, že odjezd můj pro dobro Thírielino jest. Já stále doufal, že toho některak společně vyřešiti dokážeme, však nyní již vím, že toto možnosti jediné jest… A ačkoli mně se toho příčí, kvůli ní toho učiním.“
„Odkdy je útěk řešením nějakých problémů?!“ opáčila Lidianna pohrdavě a snažila se v tu chvíli nemyslet na to, že v minulosti se párkrát zachovala stejně.
„Já přec neutíkám, arwenamin,“ ohradil se ihned proti tomu nařčení Saeros. „Byste tohoto správně pochopila, já cos důvěrného svěřiti Vám musím. Však nejprve bych Vás o mlčenlivost Vaši požádati chtěl… neb Thíriel by mi nikdy neodpustila, že jsem tohoto komusi řekl.“
Ani pořádně netušil, co ho přimělo chovat se k ní takhle důvěrně, ale cosi mu našeptávalo, že by mu mohla porozumět. A on zoufale potřeboval někoho, kdo by se o Thíriel postaral, než se zase vrátí. Naneštěstí Rúmil měl svých starostí už takhle dost a mezi vojáky neznal nikoho, na koho by se mohl obrátit. Navíc… princeznina nynější zloba, jakkoli mu byla na obtíž, dokazovala, že jí na Thíriel přinejmenším trochu záleží. Pokud si na něm tedy pouze nevylévala vztek, jenž měla na lorda Glorfindela a nejspíš i na svého chotě.
„Slibuji, že to nikomu neřeknu,“ vyhověla mu Lidianna bez dlouhého otálení, ale její tón byl stále dosti nevraživý.
Neboť už si utvořila jistou představu o tom, co jí chce Saeros asi sdělit. Nepochybně nějakou šikovnou lež, ve které bude Thíriel figurovat jako viník a on jako hotový světec. A tím, že ji žádá, aby to nikde nerozšiřovala, se chce pouze pojistit, že jeho hanebné chování nevyjde najevo!
Raději pevně semkla rty, aby se zdržela nelichotivého hodnocení jeho osoby přinejmenším do té doby, než jí své jistě dobře připravené výmysly přednese, a snažila se nedát na sobě znát zklamání. Jak vůbec kdy mohla tohoto ellona považovat za starostlivého a milého? Nyní již chápala jeho slova o tom, že doprovázením její maličkosti do Imladris sleduje i své vlastní zájmy. A ani trochu se jí to nezamlouvalo.
„Já nepředpokládám, že Thíriel Vám čehos z minulosti své vyjevila, neb na ni převelice háklivá jest, však skutečnost se má tak, že otec její na jméno jí přijíti nemůže a ona pro to se trápí. Kvůli tomu já do Amanu odplouti chci, bych jeho vyhledal a názoru na ni změniti ho přesvědčil,“ vyjevil jí prostě a Lidianna, připravená na všechny možné vytáčky a výmluvy, jenom překvapeně zamrkala.
„To je celé?“ otázala se nedůvěřivě.
„Ano.“
„A proč to před Thíriel tajíte? Vždyť kdybyste za ním jeli společně, tak ho možná přesvědčíte líp.“
„Toť nepravděpodobné jest, neb Thíriel již jemu v minulosti listu napsala a se zlou se potázala. Ona jeho osobně o prominutí požádati nepůjde,“ konstatoval Saeros posmutněle. „A já nechci, by o cestě mé věděla… jednak by si nadějí marných činiti mohla… a pak… pravděpodobně nahněvalo by ji, že se do záležitosti její soukromé vměšuji. Však já již déle přihlížeti nemohu, kterak ona se trápí…“
„Co vlastně provedla?“ vyptávala se Lidianna zvědavě a on krátce zaváhal, než jí to ve stručnosti vylíčil.
„To je strašné… Ale takovéhle věci se občas stávají. Vždyť byli oba ještě dětmi… jak jí to její otec mohl klást za vinu?“
„Nejen to, on by ji za to býval i zabil, kdyby mu v tom ellon jistý nezbránil!“ nechal se Saeros jejím očividným zájmem povzbudit k vyprávění. „Později Thíriel jeho přesvědčila, by ji zbraní vládnouti naučil, neb doufala, že když v tomto uspěje, otec jí všeho odpustí. Však on pouze rozhněval se, neb chápal to tak, že místo syna jeho uzmouti se snaží. Praničím se mu nezavděčila a když on později kapitánem tamním se stal, ji z vojska propustil.“
Lidianna ustaraně svraštila čelo. „A jak se na to dívá její bratr? Taky je na ni naštvaný? Jak že se jmenoval?“
„Anarion.“
„Anarion…“ zopakovala zamyšleně. „Ten jí taky dosud neodpustil?“
Saeros se zatvářil ještě zarmouceněji. „Toho nikdo netuší. Neb on ni v Amanu ni v říši Mandosově k nalezení není. Duše jeho prostě zmizela.“
„Pozoruhodné… hádám se to ještě nikdy předtím nestalo, co?“
„Toho hádáte správně. Duše Eldar se jen tak nevytrácí. Však ta Anarionova zřejmě výjimkou jest.“
„A to ani Valar neví, kde by mohla být?“ zkoušela se něčeho dopátrat.
„Ni já, ni Thíriel jsme s Valar dosud ničeho do činění neměli, bychom se jich otázati mohli. A bez něho ona pouze v odpuštění otce svého doufati může. Jenž ovšem zcela neoblomným jest.“
Princezna chápavě pokývala hlavou a zvažovala, jestli říct to, co si o této záležitosti myslí, a nebo raději mlčet, aby svého společníka nepohněvala. Nakonec se rozhodla pro první možnost.
„Uvědomuji si, že tahle nešťastná událost musela Thíriel život nevyhnutelně poznamenat, a že ji trápí, jak se k ní otec zachoval, ale vždyť se to stalo už před děsně dávnou dobou. Proč se přes to nebyla dosud schopná přenést? Vždyť má Vás... mohla by si založit vlastní rodinu...“ nadhodila nevinně a okamžitě toho zalitovala, když spatřila Saerosův zdrcený výraz.
„Vy domníváte se, že jsem jí toho již mnohokráte nenavrhnul? Však ona o tomto ničeho slyšeti nechtěla! Prý kterak jist si býti mohu, že by dítěti našemu neublížila, když bratra svého, o něhož postarati se měla, zabila.“
„To je přece absurdní!“
„Já toho přec vím! Však když přesvědčiti jsem se ji pokoušel, by toho alespoň zkusila, že tu jsem já, bych jí s čímkoliv pomohl, když toho zapotřebí bude, pak nařkla mne, že ji za nesvéprávnou považuji a neustále hlídati a kontrolovati chci. Prý mi na blahu jejím pranic nesejde, pouze na elleth obyčejnou ji degradovati se pokouším, jež by mu potomka porodila!“
„Copak ona sama nechce mít děti?“ podivila se Lidianna, neboť jí připadalo, že zázrak zrození je něco, co si žádný z Eldar nechce nechat ujít.
Na základě Nimlothina vyprávění došla k názoru, že jsou hodně orientovaní na rodinu a i když věrnost nebyla něčím, co by do písmene ctili, nikdy se kvůli tomu nikdo netrápil a nikdo také neviděl důvod, proč své mimomanželské aktivity tajit. Jejich životy byly příliš dlouhé, než aby je strávili s jediným partnerem. Většinou to dopadalo tak, že se nové známosti přibírali do rodinného kruhu a ne nezřídka se mezi ellith a ellyn utvořilo silné přátelství. Myšlenka to sice nebyla špatná, ovšem ona si byla naprosto jistá, že by nemohla mít ráda elleth, která by jí odloudila Legolase. A děsila ji představa, že se něco takového už možná přihodilo...
„Ona jich chtěla... a díky tomu se mi ji přec jen přesvědčiti podařilo... Valar tomu však naneštěstí nakloněni nebyli... Tohoto někdy se stává a ona zajisté vyčítati si čeho neměla, neb jakmile o stavu svém se dozvěděla, velice opatrnou byla a sebe šetřila. Já pečlivě bylin jí podával, kterak tomu ze začátku pravidlem bývá, přesto ona krváceti počala...“
Saeros se na chvíli odmlčel a před očima se mu znovu zjevila Thíriel... zdrcená a zoufalá... křičící a hořce plačící... proklínající Valar a jeho také, neboť tomu nedokázal zabránit. Musel ji tehdy přivázat, aby si neublížila, a dlouho trvalo, než se z toho jakžtakž dostala. Možná, kdyby to zkusili ještě jednou... jenže ani jeden z nich nechtěl tím martýriem procházet znovu.
„Tenkráte zařekla se, že již dětí více míti nechce... A požádala mne, bych jí bylin příslušných namíchal...“ dokončil své povídání tiše. „Já domnívám se, že toho úzkost její způsobila a že kdyby otec její jí odpustil a ona viniti sebe přestala, pak by potomků zdravých dosud povíti mohla, neb navenek zcela zdráva jest.“
Lidianna mlčky přikývla. V duchu si říkala, že možná měla sama Saerose požádat o nějaké byliny, jelikož malá zásoba, kterou jí před svatbou dala Nimloth, se značně ztenčila, a ona netušila, koho jiného poprosit o novou. Na druhou stranu už před nějakou dobou přestala čaj z nich vylouhovaný pít, neboť jí to vzhledem k její roztržce s Legolasem připadalo naprosto zbytečné, a navíc jeho výrazně nahořklá chuť nebyla něco, po čem by se jí vyloženě stýskalo.
„A co když se Vám to nepodaří?“ vrátila se raději k Thírieliným potížím, aby zatím nemusela myslet na ty své. „Co když její otec zůstane zatvrzelý?“
„Pak doufati budu, že společnost má jí útěchou dostatečnou bude...“
Lidianna se poněkud nuceně pousmála. „Thíriel má velké štěstí, že Vás má, doufám, že si to uvědomuje... Jak jste se vůbec seznámili? Tipla bych si, že utrpěla nějaké zranění v boji a Vy jste ji ošetřoval, že jo?“ vydechla zasněně a připadalo jí to úžasně romantické.
Skoro jako ta její záchrana před Gobliny... kdyby se to ovšem později všechno docela nezvrtlo. Pravda, částečně si za to mohla nepochybně sama, avšak proč jen musel Legolas tu nešťastnou příhodu tolik zveličit? Pokud jsou Eldar velkorysí a tolerují si vzájemně i jiné vztahy, proč reagoval tak přehnaně? Vždyť mu dokonce vysvětlila, proč to udělala, a přesto se k ní choval, jako kdyby spáchala nějaký neslýchaný zločin!
„Ano, ošetřoval jsem ji,“ přisvědčil Saeros váhavě a tím ji vytrhnul z jejího rozjímání. „Však ran jejích v boji utrženo nebylo... ona sama si jich způsobila... A toto důvodem jest, proč Vás jsem v souvislosti s odjezdem svým oslovil. Já vědom si jsem, že prosba má neslýchanou jest, však zdálo se mi, že za dobu tu krátkou, jež spolu jste strávily, vy dosti jste se sblížily. A toto odvahy mi dodalo, bych Vás o pomoc požádal...“
Lidianně se rozšířily oči poznáním. „Chcete, abych ji hlídala? Nemyslím si, že by něco takového strpěla!“
„Toho také po Vás nežádám. Pouze... společnosti její občas vyhledejte... a když povídati chtíti si bude, pak jí naslouchejte...“
„A to je celé? Bude to stačit?“ otázala se nedůvěřivě. „Co když si něco udělá? Co si pak počnu?“
„Já již s Rúmilem o tomto hovořil... On jí se zaměstnati pokusí, by na cos takého myšlenek neměla... Však kdyby k tomu přec jen došlo... buďte prosím s ní...“ hlesl Saeros sklesle, protože představa, že tu zanechá svou milou takřka opuštěnou, ho dosud velmi tížila.
„Tohle jste dělal? Přihlížel jste tomu, jak si ubližuje?!“ zamrkala Lidianna překvapeně. „Proč jste jí v tom nezabránil?!“
„Já čehos daleko horšího činil... já jí v tom nápomocen byl...“ přiznal zahanbeně.
„Cože?! To jste ji řezal nebo něco podobného?! Jak jste to jako léčitel mohl udělat?! Jak jste to mohl udělat, když ji máte rád?!“
„Právě proto, arwenamin... Neb kdybych nezasáhnul, ona by si čehos horšího způsobila. A ne... já nikdy nože na ni nevzal... když zbytí nebylo, já k výprasku sáhnul. Klidně odsuďte si mě, neb já sebe za činy tyto už dávno odsoudil!“ vykřikl zmučeně a jeho starostmi strhaná tvář potvrzovala jeho vášnivě pronesená slova.
„Omlouvám se... nechtěla jsem na Vás takhle vylítnout... jenom... je to všechno tak... hrozné! Proč si vůbec působí bolest? Copak jí už nezažila dost?“ snažila se Lidianna pochopit jejich nelehkou situaci.
„Tomuto porozuměti mi též obtíží činilo... však podle všeho když trpí, pak dojmu má, že za provinění svá trestána jest a jednou, když vytrvá, se jí odpuštění dostane...“ prozradil jí Saeros to, na co on musel přijít sám z jemných náznaků a drobných střípků jejich rozhovorů.
„Copak už nebyla potrestaná dostatečně?! Vždyť ji zavrhla její vlastní rodina!“
„Jenže toho, že otec její ji namísto potrestání fyzického rovnou z domu vykázal, ona za nedostatečné považuje... Ona s to přijmouti není, že trest tento tím nejhorším, čeho přihoditi se jí mohlo, jest. Možná proto, že vojákem jest, ona týrání psychického neuznává. Dokud rány viděti není, pak to ničeho není, a přiznati si odmítá, že nitro její do krve rozedráno jest...“
„Dobrá...“ hlesla Lidianna rezignovaně. Bylo zřejmé, že ellon před ní zkusil všechno možné i nemožné, aby Thíriel nějakým způsobem pomohl, a proto ho již déle netrápila. „Budu jí dělat společnost, než se vrátíte, pokud s tím bude ona souhlasit.“
„Diola lle, já tohoto nesmírně si cením. A ještě o jedno poprositi bych Vás chtěl... byste o skutečnosti, že Thíriel občas... zbiji... pomlčela. Cos takého v království Eryn Lasgalen nepřípustné jest... a jako léčitel bych trestu mimořádně přísného neušel.“
„Vždyť už jsem Vám přece slíbila, že o všem, co jste mi řekl, pomlčím. A i kdybych Vám to neslíbila, tak se nemáte vůbec čeho obávat. Jestli jste si toho nevšimnul, není tu zrovna moc jedinců, se kterými bych si mohla povídat. A většina z nich odjíždí do Amanu,“ připomněla mu trpce.
„Já nevím, čeho přesně se mezi Vámi a princem přihodilo, však jist si jsem, že toho časem překonáte,“ snažil se ji Saeros povzbudit.
„Doufám, že máte pravdu. Ačkoli mi to nevěří, opravdu mi na něm dost záleží.“
„Já Vám toho věřím, lady Lidianno.“
„Jsem ráda, že aspoň někdo,“ prohodila s neradostným pousmáním. „Jenže stejně si nejsem jistá, jestli tu Glorfindel něco zmůže... Přinejmenším Rúmil se k tomu stavěl velmi skepticky.“
„Rúmil bručounem jest, Vy jemu byste přespříliš naslouchati neměla.“
„A to říkáte o ellonovi, kterého jste mi určil jako nápadníka?“ durdila se naoko. „Kde je teď vůbec?“
„On odpočívá...“
„Opravdu?“ Lidianna podezřívavě přimhouřila oči. „A co ho tak vyčerpalo?“
„Nejspíše Vy, arwenamin,“ poškádlil ji mírně. „Běžte si nyní s lordem Glorfindelem promluviti a o něho starostí si nečiňte. On z toho se vbrzku dostane.“
„Když já už ani nevím, jestli je to dobrý nápad tohle s Glorfindelem probírat... Možná jenom dělám další chybu...“ otálela nerozhodně.
„Vy cesty této jste vážila, byste si s ním promluvila. Pak toho přec učiňte. Vždyť ničeho tím zkaziti nemůžete,“ chlácholil ji Saeros.
„To jsem si myslela taky. Ale Rúmil říkal... no, to je vlastně jedno! Povězte mi o něm něco.“
„O kom? O Rúmilovi?“ otázal se a když Lidianna souhlasně přikývla, zatvářil se lehce zmateně. „Proč on Vás toliko zajímá?“
„Protože je jiný... a protože mi připadá, že Legolase hodně dobře zná... Víte o tom něco?“
Saeros trochu uhnul pohledem, aby ho jeho oči neprozradily. „Vůbec ničeho. A pokud raditi Vám mohu, pak se na potíže své s princem soustřeďte a Rúmilovi se raději vyhýbejte. On věří, že prokletý jest... a dle soudu mého daleko od pravdy není...“