Forsaken - 187. díl

Po Davidově odchodu mě zachvátil podivnej smutek.
Jasně... vůbec jsem ho neznala, ale bylo příjemný se setkat pro změnu s někým, kdo mě nechce zmrzačit ani zabít. Kdo se mi naopak snaží pomoct, i když jsem po rozhovoru s ním měla v hlavě snad ještě větší zmatek než předtím. A ten můj kámen...
Zadívala jsem se na něj, abych se ujistila, že opět nezměnil barvu, a čekalo mě další překvapení. Protože jeho původní safírový odstín se změnil do docela světlounkého modravého a místy byl dokonce naprosto bezbarvej. Tohle už bylo příliš bláznivý, než aby to mohla bejt pouhá náhoda, a tak jsem důkladně zamíchala polívku a začala nad tím dumat.
Když mi ho Riel dával, tvrdil, že je čirej, ale oba jsme se pak shodili na tom, že je červenej. Až do dnešního dne jsem žádnou změnu nezpozorovala, což ovšem neznamenalo, že k žádný nedošlo. Za přítomnosti Davida měl modrou barvu a nyní byl průhlednej. Trochu mi to připomínalo takovej ten šutr, jak je v prstenech, a kterej údajně mění barvu podle nálady toho, kdo ho má na prstu. Sice mi to připadalo pitomý, ale rozhodla jsem se to okamžitě vyzkoušet.
Po špičkách jsem se odplížila do haly a sehnula se nad dosud spícím Rielem. Už jen pohled na něho mi zrychloval tep, takže jsem nepochybovala o tom, že to musí nevyhnutelně ovlivňovat i mou náladu. Protože i když vypadal tak zuboženě, měla jsem děsnou chuť ho políbit. Hm... jakou barvou se asi na kameni ukazuje, že jsem naprosto zvrácená osoba, která by nejradši využila toho, že je objekt jejího zájmu takřka v bezvědomí? Téměř proti svý vůli jsem se naklonila ještě níž, mý rty byly jen malej kousek od těch jeho.
O chvilku později už jsem mohla přemítat o tom, jakou barvou by se asi znázornily obrovský rozpaky, protože v okamžiku, kdy Riel otevřel oči a upřel je přímo na mě, jsem nic jinýho nepociťovala.
„Eh... ahoj...“ zamumlala jsem a v duchu si nadávala, jak jsem se jenom mohla nechat takhle nachytat. Schválně jsem mrkla na svůj přívěsek, protože když už mě to mý zkoumání stálo takřka mou důstojnost, chtěla jsem mít i nějaký výsledky. Jenže ten potměšilej šutr byl pořád čirej. Tomu se říká udělat ze sebe pitomce pro nic za nic!
„Ahoj,“ pousmál se na mě Riel, ačkoli bylo zřejmý, že ho to stojí dost sil. „Děje se něco?“
„Ne, jenom jsem kontrolovala, jestli seš v pořádku. Ležel jsi tak strnule, že mi to dělalo starosti,“ vymlouvala jsem se, seč to jen šlo, a měla jsem pocit, že teď už musím být v obličeji rudá kompletně.
Riel se zlehka protáhnul a já se urychleně narovnala, abych od něj náhodou nějakou neschytala.
„Starosti si dělat nemusíš, budu v pořádku,“ ubezpečil mne. „I když si nejsem jistej, jestli to vůbec chci. Jenže Marcell do mě nalil tolik krve, že mi ani nedal na výběr.“
„Potřebuješ novou dávku?“ zajímala jsem se ihned a byla jsem tomu snobáckýmu upírovi vděčná, že kromě jídla a oblečení pro Riela, o kterým jsem nade vší pochybnosti věděla, že se mu nebude ani trochu líbit, přibalil i velkou zásobu krve.
„Zatím ne. Věř mi, že on byl víc než štědrej.“
Z Rielova tónu jsem nabyla dojmu, že mu snad Marcell seděl na hrudi a lil mu do krku jednu ampuli za druhou, ale možná jenom přeháněl. Koneckonců, proč by se vůbec namáhal, aby ho udržel při životě? Jelikož jsem dost zvědavá, nedalo mi to, abych se na to hned nezeptala.
„Těžko říct. Mně tvrdil, že tak snadno se z toho nedostanu, ale že jestli budu mít ještě někdy sebevražedný nápady, ať zajdu za ním, že se o mě postará osobně.“
„Milej...“ ocenila jsem s ušklíbnutím.
„Ten vždycky. Ale v tomhle případě mu vděčím za svůj život.“
Musela jsem zatnout zuby, abych nevyhrkla, že to jen díky mně ho začal Marcell hledat. Kdybych ho k tomu nepřemluvila, kdoví, v jakým stavu by byl teď. Pokud by byl vůbec naživu. Snažila jsem sama sobě namluvit, že na tom přece nezáleží, hlavně že je v pořádku, jenže tak docela to nezabralo.
„Stalo se něco zásadního, zatímco jsem byl pryč?“ vyptával se Riel, ale postřehla jsem, že už se mu oči zase klíží, a tak jsem jenom zamítavě zavrtěla hlavou.
„Vůbec nic.“