Srdce bojovnice II - 52. díl

„On to slyšel? A docela všechno?“ vypravila jsem ze sebe zhrozeně.
„Podle toho, jak se tvářil, tak ano. Ostatně... mám pocit, že to muselo být slyšet až v Mordoru... Nepřekvapilo by mě, kdyby už mu tam chystali přivítání...“ poznamenal Elrond a přestože o tom naoko žertoval, neušel mi káravý tón jeho hlasu.
„Já jsem to tak ale vůbec nemyslela...“ povzdechla jsem si nešťastně. Žádný div, že mi Thranduil skoro vyškubal všechny vlasy! A to jsem z toho ještě vyvázla lehce.
„Tohle nevysvětluj mně, Riel, nýbrž jemu,“ upozornil mě Elrond jemně. „Já ti povím pouze toto... Pokud ho budeš i nadále takto zahánět, pak počítej s tím, že se jednoho dne už nevrátí. To chceš?“
„Ne! Samozřejmě že ne!“ vyhrkla jsem a okamžitě mě zaplavila panická hrůza z představy, že by se něco takového mohlo stát.
„Tak proč si na něm vybíjíš svou zlost?“ chtěl vědět lord. „Děláš to proto, aby ses mu pomstila?“
Jeho slova mě šokovala. „Pomstila? Proč bych se mu měla mstít? Zač?“ nechápala jsem.
„Za to, že tě přivedl do požehnaného stavu... za to, že jsi kvůli tomu přišla o zrak... cokoli...“
„Já mu nic z toho přece nezazlívám! Jsem nahněvaná, to ano, ale ne přímo na něho... spíše tak všeobecně... na všechny a nikoho... Možná kdyby tu byl někdo, na koho bych mohla ukázat prstem... pomstít se mu za ta příkoří... pak bych se s tím vším dokázala jakžtakž vyrovnat...“
„Já tě chápu, Riel... ale nejsem si jistý, jestli tohle pochopí i on...“ upozornil mne a já si povšimla, že ho to opravdu trápí. „Říká se, že těm, které milujeme, ubližujeme nejvíc... Není to ironie?“ prohodil ještě po chvilce zadumaně.
„Asi ano...“ zamumlala jsem jenom proto, abych něco řekla.
„Můžu tomu rozumět tak, že ho miluješ a hodláš přijmout jeho nabídku k sňatku?“ změnil Elrond pohotově téma rozhovoru a mě napadlo, že k této otázce zřejmě směřoval hned od začátku.
„To bych udělala ráda... Jenže pochybuji, že by mne král někdy přijal do rodiny...“ odvětila jsem skepticky.
„Tohle ponech na mně... už mám jistý plán... A pokud se vydaří tak, jak se domnívám, pak tě Oropher přivítá s otevřenou náručí...“
„A co je Váš plán?“ zeptala jsem se zvědavě. Protože já osobně nevěděla zhola o ničem, co by mohlo krále přimět tak radikálně změnit názor. Jenže k mému zklamání mi to Elrond nemínil prozradit.
„O tom bych se teď jen velice nerad šířil, když zatím není vůbec nic jisté. Ty se především hleď vzpamatovat, než ti ten tvůj princ uteče, můj brilantní plán přijde vniveč a ty budeš muset vzít zavděk mnou,“ dobíral si mě dobrosrdečně a já se nemohla nepousmát.
„Nemyslím si, že by to pro mne byla až zase taková oběť.“
„Raději mě nepokoušej! Nehodlám se kvůli tobě nechat od Thranduila zabít. Navíc by ses neměla nechávat unášet iluzí, že bych se na jeho místě k tobě choval o tolik jinak než on. Protože ruku na srdce, Riel, s tebou je nyní dost těžké pořízení!“
„Já to přece uznávám! Ale pro mne to také není zrovna jednoduché!“ namítla jsem dotčeně a nechápala, proč mě každý pořád jenom kritizuje. Jak se s tím mám podle nich tak rychle vyrovnat? Předpokládají, že prostě pokývám hlavou a smířím se se skutečností, že už nikdy neuvidím?!
„To ti nikdo nebere, Riel. Jenže tohle, čeho se dopouštíš, ti pranic nepomůže. Akorát tím docílíš toho, že všechny zaženeš a zůstaneš sama.“
„Možná by to bylo lepší než to, co si na mě připravil Thranduil!“ prohodila jsem trpce.
„Teď si, doufám, nestěžuješ na váš budoucí svazek?“
„Ne, teď mám zrovna na mysli jeho šílený nápad udělat ze mě slepou bojovnici! Inspiroval se pro to tím testem, jenž musel absolvovat u krále Gil-galada! Prošel jím vůbec tehdy? Dostal se do jeho armády?“ vyzvídala jsem, neboť jsem se utěšovala tím, že pokud to zvládnul on, pak mám také jistou naději. Ne, že bych se ho tedy nezeptala hned, jak se o tomhle zmínil, jenže on mi zatvrzele odmítal odpovědět. Prý že nejprve počkáme, jak dopadnu já. Vzbuzovalo to ve mně dojem, že nejspíš neuspěl, ale nechtěla jsem ho zase podceňovat.
„Testem? Jakým testem?“ zeptal se Elrond zmateně.
„Jak musel celé dva týdny nosit pásku přes oči,“ připomněla jsem mu dříve, než jsem si uvědomila, že je poněkud podezřelé, že si něco takového nepamatuje. „A nebo se to nestalo?!“ udeřila jsem na něho.
Po pravdě řečeno by mě ani příliš nepřekvapilo, kdybych se teď dozvěděla, že si Thranduil tenhle lehce absurdní příběh vymyslel! Slepá bojovnice...! Pomalu jsem začínala přemýšlet o tom, že ho také v dohledné době důkladně učešu!