Forsaken - 188. díl

Když se Riel na druhej den časně zrána objevil v obejváku a promluvil na mě, myslela jsem, že z něho budu mít infarkt. Možná ode dveří to mohlo vypadat, že ležím na gauči a dělám něco na notebooku, ale ve skutečnosti jsem jenom podřimovala.
„Sorry, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se hned, i když se mi zdálo, že ho mý zaječení notně pobavilo.
„V pohodě,“ přinutila jsem se pousmát a předstírala jsem, že ten notes jsem do vzduchu vyhodila zcela úmyslně. Naštěstí nejsem žádnej velkej sportovec, a tak skončil o chvilku později a bez jakékoli úhony zase zpátky na mně. „Děje se něco? Mám už ti naservírovat polívku?“
„Ne, díky, nemám zatím hlad,“ odmítl Riel sice slušně, ale stejně jsem měla chuť ho za to nakopnout. Proč jsem se s tím teda vůbec vařila?!
„Spíš bych ocenil nějaký oblečení, v tom županu si připadám... dost nesvůj...“
„Tak předstírej, že je to kimono!“ odsekla jsem mu ne bez dávky škodolibosti. „No, Marcell sice něco nakoupil, ale...“ Radši jsem to ani nedořekla.
„Cokoli bude lepší než tohle!“ prohlásil Riel skálopevně a já se nemohla nezaculit.
„Jsem ráda, že to tak vidíš!“ vyprskla jsem smíchy, což ho přimělo, aby se na mě podezíravě zadíval a znepokojeně svraštil čelo.
„To je to tak hrozný?“ zjišťoval skoro bojácně.
Teď už jsem se chechtala tak, že jsem radši odložila notes na stolek, aby přece jen ještě neskončil na zemi. „No... pokud bys šel na golf do nějakýho gay klubu, tak by to bylo asi perfektní!“ vypravila jsem ze sebe s obtížema, protože jsem sotva popadala dech.
Mý veselí nezpůsobilo ani tak to ošacení, který Marcell nakoupil, jako spíš Rielův výraz. Jako kdyby mu konečně docházelo, že existujou i horší věci než ten jeho vínovej župan...
„Fajn, já to risknu!“ oznámil nicméně odhodlaně a hned se pídil, kde ten skvost od Marcella najít. Se stále cukajícíma koutkama jsem ho poslala do kuchyně, kde jsem ty igelitky zanechala. Netušila jsem totiž, kam s nima, a navíc kdyby to s Rielem přece jen seklo, pak jsem měla poblíž i vodu, abych ho mohla křísit.
Ani nevím, jakou reakci jsem vlastně očekávala, ale když Riel odkráčel a ani po čase jsem neslyšela nepříčetnej řev, radši jsem se vydala za ním, abych zkontrolovala, že je všechno v pořádku.
Očividně mezitím stihnul všechno vybalit, protože teď měl veškerý kusy rozložený po lince a jenom na ně zamračeně zíral. Při pohledu na jeho tvář jsem dostala další záchvat smíchu. A nový při důkladný obhlídce jeho novýho šatníku. Předtím jsem do těch tašek jenom nakoukla, ale teď jsem mohla jaksepatří obdivovat růžový tričko s límečkem a krokodýlem, převážně bílý a naprosto ujetý botky, tříčtvrteční růžovo-šedý kostkovaný kalhoty a šedou pletenou vestičku. A k tomu ještě...
Znovu jsem se začala dusit, jak jsem se marně pokoušela krotit svý veselí. Měla jsem pocit, že buď už mi každým okamžikem praskne nějaká žilka a nebo jsem si během těhlech pár minut prodloužila svůj život aspoň o sto let.
„Můžu doufat, že tohle je Marcellovo a jenom to nějak popletl s mýma věcma?“ otázal se Riel s poslední jiskřičkou naděje a na špici katany, kterou měl až do tý doby opřenou o linku, nabral onu věc, která mě dostala snad nejvíc. Meruňková a velice miniaturní tanga...
„Řekla bych, že tohle by si na sebe nevzal ani on. V každým případě to nehodlám zkoumat,“ poznamenala jsem, když jsem se poněkud zklidnila. „Hele... když si vezmeš ty kalhoty a triko a přes to si hodíš tu svou bundu, tak to docela půjde. Aspoň do nejbližšího obchodu bys to přežít mohl.“
„Jo. Zůstává jenom jedna zásadní otázka. Jestli si vzít tohle...“ A Riel se znovu zadíval na ten okouzlující kousek spodního prádla. „... a nebo jít naostro.“
„Mohl jsi dopadnout ještě mnohem hůř,“ snažila jsem se ho utěšit. „Taky ti mohl pořídit takovej ten latexovej obleček se šněrováním na hrudi a vykrojenýma kolečkama na zadku.“
Riela ta vidina nijak zvlášť nepotěšila. „Tak tebe na nákupy nikdy nepošlu!“ prohlásil a mrštil tím meruňkovým trojúhelníčkem látky kamsi ke dveřím. „Už se nedivím, že mi Marcell zachránil život... Už předem totiž plánoval tohle mučení!“
Na tohle jsem nemohla reagovat jinak, než se zas zlomit v pase a doufat, že mě z toho nebude bolet břicho ještě zejtra.