Juliin deník - 56. díl

„Okamžitě mi zmiz z hlavy!“ zakřičela jsem v duchu úzkostlivě na Nicka, jakmile jsem si uvědomila, do jakého průšvihu by se mohl dostat. Tady v blízkosti temných si nemůžu být ničím jistá.
„Cože?“ ptal se zmateně Nick, ale já už neměla šanci mu odpovědět, neboť slabou pochodňovou záři zastínila mohutná postava a rázem se do mě vpíjel pár černých, zlostných očích.
Okamžitě jsem v duchu začala vyjmenovávat všechny státy USA...

-----------------------------------------------------------------

Kalifornie, Nevada, Washington... Colorado, Texas, Kansas, Oklahoma... Arizona...
Temný si mě podezřívavě měřil a vypadal, že přemýšlí, zda jsem se tady v té díře nezcvokla.
„Co se děje?“ ptal se vytrvale Nick. Dál se dožadoval odpovědi, čímž mi soustředění moc neusnadňoval.
Utah, Montana... Severní Dakota, Jižní Dakota, Minnesota.
„Julie, odpověz!“ křičel mi v hlavě Nickův nervózní hlas.
Dalo mi čím dál větší práci se soustředit, jen obtížně jsem si vybavovala další státy... Severní Karolína, Jižní Karolína, Florida... Na nic se mě neptej!
Julius zdvihl obočí, ale nic na to neřekl.
„Pokud mi neřekneš pravdu, musím se okamžitě dostat k tobě!“ vztekal se Nick.
Ne, Nicku, ne! Moje snaha byla rázem tatam. Aniž bych si plně uvědomovala, co dělám, rozpustila jsem si v hlavě úplný roj myšlenek se starostmi o Nicka. Největší chyba.
Z náhlé myšlenkové exploze mě vytrhlo až mentorovo rozzuřené vrčení.
Okamžitě jsem se probrala, ale bylo už pozdě. Se strachem jsem se podívala na svého odporného praotce.
Juliovi zajiskřily oči nadšením. Aby taky ne – věděl teď všechno, co potřeboval.
Sklopila jsem hlavu a na špičky bot mi pomalu začaly kapat potůčky slané vody.
Zvorala jsem to. Nejvíc, jak jsem mohla. Zklamala jsem na plné čáře. Jestli se Nickovi něco stane, do konce života si to neodpustím!
Julius se zasmál tím svým vítězoslavným smíchem, při kterém tuhla krev v žilách. „Takže to budu mít, koukám, bez práce,“ uchechtl se škodolibě. „Ten tvůj amant je odhodlaný jít přímo za tebou, tak proč bych mu to neusnadnil? Možná mu pomůže, když nás zbavím ochranného opatření, co říkáš?“
Zlostně jsem zatnula zuby. Georgie, Virginie, Ohio, Illinois... Teď už to bylo stejně k ničemu. Ani moje láska k zeměpisu Nicka nezachránila. Nedokázala jsem zaměstnat svoji mysl natolik, abych v ní skryla to, po čem Julius toužil. Teď už se nemusím snažit – ať si Julius klidně prošmíruje mojí hlavu skrz naskrz, nic důležitějšího než to, co se právě dozvěděl, už v ní stejně neuvidí.
„Dokážete číst myšlenky i někomu jinému? Myslím třeba Nickovi?“ zeptala jsem se skrz zaťaté zuby a zároveň se modlila, aby mě slyšel i Nick a pochopil, proč s ním v Juliově přítomnosti nemůžu komunikovat.
Temný naklonil hlavu lehce na stranu a nespouštěl oči z mé tváře. Pevně jsem mu oplácela pohled a ponechávala si nečitelný výraz – pomohlo mi to lépe se soustředit a mít myšlenky tentokrát více pod kontrolou. „Zatím ne,“ odpověděl nakonec. „Tvá mysl je celkem postačující.“
Neodpustil si zlomyslný úšklebek.
„Zatím ne?“ opakovala jsem naoko zamyšleně, ve skutečnosti jsem však tlumočila Juliovu odpověď Nickovi.
„Ach,“ slyšela jsem, jak Nick vydechl – znělo to trochu vyděšeně, ale bylo jasné, že Nick právě pochopil. Kentucky, Mississippi, Missouri... Doufala jsem, že se Julius nedostane k Nickovým myšlenkám, ani když jsou součástí mé hlavy.
V Juliových očích se na vteřinu objevil jakýsi překvapivý a zároveň zděšený výraz. Něco pro něj muselo být moc frustrující... A nebylo těžké uhodnout co. Byla to jeho odpověď na otázku, jakou jsem si v duchu pokládala. Sice mi viděl do hlavy, ale Nicka v ní neslyšel. Díkybohu.
Julius vycenil zuby a zlostně na mě hleděl. Otřásla jsem se. Když jsem ho teď viděla takhle rozzuřeného, vypadal hrozivě. Konečně na mě začalo doléhat hrozící nebezpečí, které se mi až dosud dařilo úspěšně ignorovat...
„Nezabráníš Nickovi, aby pro tebe přišel. Určitě je dávno na cestě sem,“ prohlásil sebejistě.
„Neví, kam má jít!“ odsekla jsem.
„Však já mu pomůžu najít tu správnou cestu,“ zkřivil ústa do tak odporného šklebu, až jsem dostala chuť dát mu pěstí. „Navíc každou chvíli kolem nás přestane působit ochranná klec – na útěk nepomýšlej, ve vteřině bych tě přitáhl zpátky a to by sis teprv zažila peklo – a tvůj milý to bude mít ještě snazší.“
Složila jsem si pro jistotu ruce do kapes, protože mě prsty začaly svrbět tak, že to bylo skoro nezvladatelné. Jednu mu fláknout by bylo fajn, ale... Nechtěla jsem si dneska zadělávat na další průser.
„Ale no tak, uklidni se. Chtěl jsem ti učinit nabídku,“ řekl s přehnanou laskavostí v hlase.
„Jakou?“ procedila jsem skrz zuby. Tohle nevěštilo nic dobrého.
„Nickovi se nemusí vůbec nic stát. Stačí, když budeš rozumná a povíš mi, co chci vědět.“ Ne, tohle ne! „Řekni mi, kde najdu smaragd,“ upřesnil medovým hláskem.
Znechuceně jsem nakrčila nos. Znělo to, jako by říkal: „Miláčku, udělej mi večeři.“
Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika. Co je důležitější? Nick nebo svět patronů? Koho mám zachránit?? Proboha, jak přede mě můžou stavět taková rozhodnutí, vždyť je mi teprve šestnáct! Co bude správné, zachránit jednoho člověka, za kterého bych položila vlastní život, nebo stovky světlých patronů, jež vlastně ani neznám? Tak tohle je konec. Zaboha se nerozhodnu!
„Julie, snaž se... Minule jsi byla tak blízko,“ Juliův hlas zdrsněl. „Jen si vzpomeň, spousta zeleného světla...“
Proti své vůli se mi to vybavilo. Zářivě zelené světlo... Ach ne, Texas, Texas... Názvy všech amerických států se mi jako mávnutím kouzelného proutku vypařily z hlavy. Nedokázala jsem si vzpomenout už vůbec na žádný. Zelené světlo... zelené světlo odrážející se na lesklé hladině jezera.
„Jezero,“ zašeptal Julius ohromeně a jeho tvář se zalila potěšením.
Slyšela jsem, jak mentor zaklel. Snažila jsem se v duchu obhájit. Je mi to líto, ale není to moje vina! Měl jsi mě líp hlídat. Sama jsem příliš slabá...
Julius evidentně přemýšlel, s kým to zase mluvím, ale nezeptal se. Věděl, že bych mu to stejně neprozradila, nebo možná doufal, že odpověď najde v mé mysli sám. Navíc ho to zřejmě nezajímalo tolik jako fakt, že získal velmi cennou nápovědu k nalezení smaragdu.
Položila jsem si hlavu do dlaní. Chtělo se mi brečet, ale moje zásoba slz už byla nejspíš vyčerpaná. Bylo mi děsně. Všechno jsem pokazila. Je vidět, že Juliova moc je opravdu nadměrná. Dokázal ze mě vytáhnout všechno, co chtěl – dokonce i to, co nečekal. Byla jsem oproti němu malinká jako mravenec pod Eiffelovkou. Jak si jen Nejvyšší mohl myslet, že já něco zmůžu? Očekávala bych, že když je to Nejvyšší, bude mít víc rozumu.
Z pochmurných úvah mě vytrhl náhlý hluk. Zvedla jsem hlavu a brada mi rázem poklesla. Chvíli mi trvalo, než jsem zpracovala nový, naprosto nečekaný výjev před sebou. Tam, kde ještě před chvílí stál sám Julius, se teď objevily tři nové postavy. I navzdory šeru, jenž v podzemí panovalo, jsem je všechny bezpečně poznala... a spadl mi obrovský kámen ze srdce.
Jakmile mi konečně došlo, že ochranná opatření přestala fungovat a Hayle, Ted a Kathrin mi přišli na pomoc, dělo se najednou všechno ráz naráz a já byla příliš v šoku, abych stíhala naplno sledovat scénu před sebou...
Viděla jsem, jak se Hayle hbitě vrhnul na Julia – praštil ho zezadu rovnou do hlavy a nedal mu šanci uvědomit si, co se děje... Julius však byl pohotový; na to, že dostal pořádnou ránu, zareagoval až nepřirozeně rychle. Prudce se otočil a uštědřil Haylovi perdu do břicha, až jsem tiše vyjekla. Začala jsem se o Hayla bát. Byl to sice svalovec a pořádný obr, vlastně byl skoro stejně tak velký jako Julius. Vypadalo to na poměrně vyrovnaný souboj... Nenašla jsem v sobě dost odvahy na to, abych je vydržela dál pozorovat – už tak jsem měla až moc výčitek svědomí, že za to všechno můžu já...
Ted s Kathrin se drželi od rvačky stranou, což bylo pochopitelné; Kathrin se svou výškou dosahovala Juliovi sotva po pás a Ted byl asi tak čtyřikrát hubenější než on... Jakmile navíc přišli, zamířili ti dva rovnou ke mně.
Ted zůstal stát vedle mě, nespouštěl však oči z temného. Kathrin si přede mne klekla a pohladila mě po vlasech. Asi jsem musela vypadat fakt dost zuboženě...
„Jsi v pořádku? Neudělal ti ten mizera nic?“ ptala se a starostlivě si mě prohlížela.
„Je mi fajn,“ hlesla jsem a pokusila se o úsměv. „Jen jsem unavená... a hladová. Díky, že jste přišli.“
Teprve když jsem to vyslovila nahlas, jsem si uvědomila, že doopravdy padám únavou a víc než čtyřiadvacethodin jsem nic nejedla.
Ozval se Haylův bolestný výkřik. Vystrašeně jsem zvedla hlavu, ale než jsem se stihla podívat, už to zase vypadalo, že má Hayle navrch. Držel Julia pod krkem a ten se momentálně tvářil kapánek bezmocně, zatímco se sípavě pokoušel popadnout dech.
Obrátila jsem svůj pohled zpátky ke Kathrin. „Jak jste věděli, kde mě hledat?“
„Viděla jsem to ve snu,“ pokrčila rameny. „Víš přece, že v nich vidím budoucnost stejně jako ty... Vážně ti nic není? Vypadáš... no, hrozně.“
Teď jsem pro změnu pokrčila rameny já. Strávit celý den v podzemí, konkrétně válet se v hlíně, to asi člověku na kráse moc nepřidá. „Jsem v pohodě. Není ten souboj pro Hayla moc nebezpečný??“
Proč se pořád tak stará o mně? Mně nic není, zatímco Hayle tady bojuje o život!
Kathrin se zrovna chystala odpovědět, ale mně se na malý okamžik zničehonic zamlžily všechny smysly. Před očima prázdno, žádný zvuk, necítila jsem absolutně nic... Ve vteřině to zase zmizelo. Okamžitě jsem se obrátila na Teda. Určitě to byla jeho práce.
„Teddy, co to bylo??“
Poprvé za celou dobu odtrhl zrak od dvou zápasících patronů a podíval se na mě. Bůhvíproč se mu obličej rozzářil.
„Takže to funguje!“ zajásal, navzdory tíživé podzemní náladě.
„Cože?“
„No víš... Zkoušel jsem osvobodit tvoji hlavu od toho neřáda. A jak se zdá, už ti tam nebude parazitovat,“ mrkl na mě.
„Vážně? Teddy, jsi génius! To je-“
Bum. Prásk.
Aniž bych stačila postřehnout, jak se to stalo, najednou vedle mě na zemi seděla jak Kathrin, tak Ted a dokonce i Hayle. Julius stál nad námi a vítězoslavně na nás shlížel.
Au! Všichni čtyři současně jsme sebou škubli. V rukou jsem ještě cítila pálení, jak se mi obě zápěstí sama od sebe srazila k sobě a zůstala pevně přimknutá. Zkusila jsem je dát od sebe, ale bolelo to. Nevěřícně jsem zírala na svá neviditelná pouta a všimla si, že Hayle, Ted i Kathrin mají ruce u sebe naprosto stejně jako já.
Julius se temně zachechtal, aby dal ještě víc najevo naši porážku.
Zatnula jsem zuby – to bylo totiž jediné, co jsem byla schopna udělat. Začínala jsem zjišťovat, že jsem celá nějak podivně ztuhlá... A nebylo to tím, že jsem dlouho seděla.
Julius byl zjevně na odchodu. „Hnijte si tu, jak chcete, mě čeká spousta práce...“ A zmizel. Ozvěna jeho smíchu se stále ještě nesla chodbou...
Chvíli bylo ticho. Ve vzduchu byl cítit jen šok a napětí...
Jako první promluvil Ted. „Práce,“ odfrkl si. „To bych chtěl vidět.“
„Nee,“ zašeptala jsem zděšeně a vyvalila oči do prázdna. „To ne...“
Pocítila jsem, jak se na mě upřely zraky ostatních, ačkoli se ke mně nemohli natočit celým tělem – stejně jako mě je svazovala neviditelná pouta.
„Nick,“ zalapala jsem po dechu. „Ach ne...“