Srdce bojovnice II - 53. díl

„Ach, tohle!“ zvolal Elrond vesele. „To ale nebyl žádný test… spíše jenom nevinná sázka. A rozhodně to netrvalo dva týdny, nýbrž pouhopouhé dva dny. Také se při tom nejednalo vůbec o armádu… jako o Thranduilovo tehdy přespříliš bujné ego…“
Lehce jsem se zamračila. „A povíte mi ten příběh?“ zeptala jsem se prosebným tónem. „Jak se zdá, tak si toho princ nechal dost pro sebe…“ Což je mu náramně podobné! pomyslela jsem si zlostně.
„Nu, to víš… On je taková skromná duše!“ zasmál se lord. „Však naneštěstí není teď na nějaké vyprávění čas. Zakrátko se bude podávat snídaně a Thranduil si přál, abych ti vzkázal, že tě bude očekávat dole v jídelně.“
„Tak nyní už mi nejen rozkazuje ale i zanechává vzkazy?!“ opáčila jsem nahněvaně. „Neměl snad dost kuráže, aby mi to řekl sám?!“
„Myslel jsem, že po té minulé zkušenosti se již budeš snažit svůj temperament trochu krotit, Riel…“ připomněl mi Elrond nespokojeně. „Pokud se takto hodláš chovat i nadále, pak nemá smysl, abych se vůbec pokoušel na Orophera nějak zapůsobit. Protože sotva ty otevřeš ústa, nepochybně ihned veškerou mou snahu zmaříš.“
„A proč je to vždycky jenom o mně? Já se mám snažit mírnit, já musím chápat, já se mám se vším smířit… a přitom se Thranduil ani nepokouší mi to nějak ulehčit!“ zaprotestovala jsem. Opravdu by ho to stálo tolik námahy, kdyby mě na tu snídani doprovodil sám? To mu za to nestojím? Co má tak naléhavého na práci, že si tu chvilku pro mě nevyšetří?!
„Sebelítosti už jsi se oddávala dosti dlouho, Riel, nemyslíš?“ utnul lord mé nářky hned v zárodku. „Navíc Thranduil tu pro tebe zanechal toto…“
Načež mi vtisknul do ruky jakýsi drobný předmět, který jsem po chvilce identifikovala jako růži, a přestože jsem nikdy nepatřila mezi ellith, jež rády voní ke květinám, tentokrát jsem tu opojnou sladkou vůni dychtivě nasávala.
„Zanechám tě nyní o samotě, aby ses mohla připravit,“ oznámil mi Elrond tiše, když se zvednul k odchodu. „A neboj se, dole budu jen já, Thranduil a Erestor. Měla bys to najít celkem bez potíží… je to ta místnost, v níž jsme si tak výtečně zatančili. Už se celkem těším, až si to zopakujeme.“
„Copak něco takového hrozí?“
„Ovšem, tanec patří ke vzdělání. A toho se ti bude muset dostat, aby ses Oropherovi zalíbila.“
Pokrčila jsem rezignovaně rameny. „Dobře. Pořád lepší než to, co si pro mě připravil princ…“
„Není třeba se znepokojovat, ani o to nepřijdeš. Princ si tě zamlouvá hned po snídani,“ vyvedl mne Elrond ochotně z omylu. A podle hlasu jsem poznala, že se celkem dobře baví.
„A to ho jako léčitel necháte, aby mě proháněl po cvičišti? Vždyť jste prve tvrdil, že mám odpočívat! A nebyla to právě přehnaná fyzická námaha, která mne připravila o zrak?!“ ohradila jsem se pohotově, nos stále zabořený mezi okvětními plátky růže. „Jakou má barvu?“ napadlo mě znenadání.
„Světle žlutou,“ nenechal se Elrond zaskočit mým zmateným projevem. „Thranduil tvrdil něco v tom smyslu, že mu tě připomíná… ale žádné strachy... trny už odstranil. A ohledně toho jeho výcviku si nedělej těžkou hlavu. Věřím, že má rozum a nebude tě nijak přetěžovat,“ ujišťoval mne skálopevně.
Jenže já se tak lehce přesvědčit nedala. „Je to voják! Jak si můžete být jistý, že pozná, že je toho na mě už moc dřív, než mu tam omdlím?!“
„Neboť to se mnou dosti podrobně probíral. On by ti neublížil, Riel, a tím, že o něm neustále pochybuješ, nezraňuješ pouze jeho, nýbrž i sama sebe.“
„Možná to mohl také podrobně probrat se mnou!“ zlobila jsem se dál, neboť se mi nezamlouvalo, jak se o mně klidně rozhoduje za mými zády. Copak do toho také nemám co mluvit?!
„To mohl, avšak jak tě znám, našla by sis spoustu výmluv, abys nemusela dělat vůbec nic. Rozumný pohyb ti udělá dobře. A dítěti ostatně také,“ poučil mě Elrond a já se skoro neudržela a zeptala se, kolikrát už byl v očekávání on, že na mě zkouší taková moudra. Já osobně byla naprosto přesvědčená o tom, že mě zabije už jen ta cesta do jídelny.
„Neškareď se tak na mne, ani trochu ti to nesluší,“ napomenul mne dobrosrdečně, ale já se zachmuřila ještě víc. Tohle mi skutečně říkat nemusel, uvědomovala jsem si, že vypadám příšerně i bez té jeho připomínky!
„Také máš pyl na nose…“ pokračoval nezdolně a bez váhání mi ho jemně setřel. „Chceš sem poslat služebnou, aby ti pomohla s oblékáním a vlasy?“
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Natolik jsem už Thranduila znala, že jsem věděla, jak by na něco takového nahlížel. „Zvládnu to sama,“ oznámila jsem rozhodně. „Jenom… mohl byste mi prosím vybrat nějaké vhodné šaty?“
„Bude mi potěšením,“ poznamenal Elrond potutelně, až jsem začala své unáhlené prosby litovat.
Na druhou stranu… co se dá na tomhle pokazit?