Melien Edhel - LXIII. kapitola - část 2/2

„Rowena...“ zopakoval Legolas tiše a Thranduil na něho vrhnul krátký zkoumavý pohled.
„O čemžpak rozjímáš, nin-ion (synu můj)?“ zajímal se, především proto, aby nezabřednul do svých neradostných vzpomínek.
„Kterak obtížným pro Vás býti muselo, když Lidianny do paláce jsem přivedl, Adar,“ odvětil princ podle pravdy.
„To ano... přestože dívky tyto podobnými si nejsou, já obavám ubrániti se nedovedl, že bys stejně jako já skončiti mohl... A ty víš, že nakonec se tomu stejně nevyhneš, neb život lidí v porovnání s tím naším krátký jest. Však tys volby své učinil a ničeho jí již neodčiní... Potom ovšem nechápu, kterak se jí tak lehce vzdáti můžeš. Cožpak tobě se již docela znelíbila?“
„V tom toho není... spíše uvědomil jsem si, že city svými jsem se unésti nechal. Na názor její pramálo jsem dbal... a zároveň jí moci přílišné nad sebou přenechal... Chyby této já již opakovati nehodlám.“
„Chyby?“ pousmál se král zádumčivě. „Pokud doposavad ses toho nedovtípil, pak chyba tato se láskou nazývá.“
Legolas se nejprve chystal zareagovat nějakou přezíravou poznámkou, ale včas se zarazil. Uvědomil si totiž, jak vynikající příležitost mu otec nevědomky poskytnul.
„Láskou? Láska zaslepená jest... a sobecká...“ nadhodil s předstíraným znechucením.
„Takto hovoří ellon, jenž nedávno choti pojal? A pročpak za sobeckou ji vůbec považuješ?“ pozastavil se nad jeho výrokem Thranduil, přesně tak, jak to předpokládal.
„Nu, možná chybně jsem se vyjádřil. Láska sobeckou není… to spíše my sobeckými jsme… Neb pokud citem čistým jest, proč některým milovati dopřáno není?“
„O kompak ty nyní hovoříš? A kampak tímto vším vlastně směřuješ?“ nenechal se král ošálit a Legolas poznal, že je načase přestat mluvit pouze v náznacích.
„Proč my dosud zákonu máme, jenž vztahu mezi pohlavím stejným odsuzuje a trestá?“ přešel tedy raději hned k věci, než s ním otec ztratí trpělivost. „Cožpak snad vybíráme si, ke komu citem vzplaneme? Kterak my posouditi můžeme, že právě vztah takovýto podstatu lásky pravé nejlépe nevystihuje? Neb nevznikl z potřeby pouhé potomků povíti, nýbrž z potřeby jedince duše spřízněné nalézti…“
„Ty takto chabě sděliti se mi pokoušíš, že již náhrady za Lidiannu máš, či pouze některému z přátel svých pomoci v ohledu tomto jsi přislíbil?“ zadíval se na něho Thranduil pátravě.
„Toho druhého…“ přiznal Legolas zdráhavě. „Však já nerad bych, by oni potrestáni byli. V očích mých ničeho špatného se nedopustili… a kdybys možnosti toho jednoho vyslechnouti si měl, pak bys k závěru stejnému nepochybně dospěl.“
„Já toho nepotřebuji, nin-ion. Pokud tobě na tomto toliko záleží, pak zákazu toho klidně zruším. Beztak jsem dodržování jeho důsledné nikdy hlídati nenechal… na rozdíl od krále Orophera…“
A v králově hlase zazněla na okamžik taková hořkost, že to prince zarazilo.
„Pročpak on zákonu tohoto vůbec vyhlásiti dal, Adar?“ neubránil se dotazu, který už mu dlouho vrtal hlavou.
„Neb během panování jeho války líté zuřilo a on takto zajistiti chtěl, že Eldar svazků uzavírati budou, z nichž potomků vzejde,“ odvětil Thranduil prostě, nicméně když zachytil synův pochybovačný pohled, neochotně pokračoval.
„A též proto, neb o vztahu bratra mého mladšího ke kapitánovi vojsk svých se dozvěděl. Čehož by on jiným toleroval, v případě tomto jako urážku rodu svého shledal.“
Legolas se zatvářil značně užasle. Bylo to poprvé, co slyšel, že by měl jeho otec nějaké sourozence, a nemohl uvěřit tomu, že se mu o tom někdo nezmínil již dříve.
„Kterak jména jeho zní a čehož se s ním stalo poté, co odhaleni byli?“ vyptával se zvědavě.
„Malgalad…“ pronesl Thranduil tiše. „Jakmile se král o poklesku jeho dozvěděl, on jeho se zřekl a pod trestem smrti ho ze země vykázal. Poté zmínek veškerých o něm zničiti dal, by zapomnělo se, že kdy vůbec syna takého kdysi měl. Podle zpráv, jichž se mi dohledati podařilo, on do Lórienu se odebral a později v bitvě na Dagorladu konce svého nalezl.“
„Tedy přec jen se mu poštěstilo s kapitánem oním čas jistý prožíti?“ zadoufal Legolas, neboť mu bylo Malgalada upřímně líto.
„To bys krále hrubě podcenil. On počínání Thaliona jako zrady bral a jako zrádce jeho též osobně potrestal. Mečem svým…“
„On jeho popravil?!“
„Vpravdě tak. A ačkoli se Elrond domýšlí, že já do Amanu kvůli Oropherovi odplouti se zdráhám, pak tomu tak není. Mně známo jest, že ellon tento dosud v říši Námově dlí… a nejspíše odtamtud nikdy nevyjde, neb duši jeho očistiti nelze… a též zřejmě vyhlídka na shledání s Malgaladem jeho příliš neláká. Však ni mě. On bratrem mým mladším byl… a já jeho zklamal. Vždyť nejlépe věděl jsem, jakého to vztahu mezi ním a kapitánem jest… neb jsem je jednou v lesích nechtěně přistihl, a přesto ničeho jsem neučinil, bych tragédii této zbránil.“
A Thranduil se odvrátil, aby si Legolas nepovšimnul, jak se mu vlhce lesknou oči. Nejhorší pro něho bylo vědomí, že ani nebyl se svým bratrem, když ten ho zrovna nejvíce potřeboval. Jenže jejich otec to měl dobře promyšlené… Pod záminkou toho, že si přeje, aby poznal i jiné končiny než jejich říši, ho poslal do Lórienu, a zatímco on si tam bezstarostně užíval, Malgaladův milenec byl potají nelítostně zavražděn a Malgalad sám vyhoštěn. Teprve s patřičným odstupem pro něho otec poslal a když dorazil do paláce, vyjevil mu strašlivou zvěst. Že jeho bratr byl podle zabit Thalionem v milenecké hádce a tomu se pak naneštěstí podařilo pláchnout.
Ani už netušil, jak mohl takovému zjevnému nesmyslu uvěřit, byl natolik ochromen tou bolestnou ztrátou, že ho vůbec nenapadlo o otcových slovech pochybovat. Až Rowena dokázala to prázdné místo po něm nějak zaplnit… a díky ní se také začal nenápadně vyptávat, co se tenkrát vlastně v paláci událo… To byl ještě mladý a naivní a o to víc jím postupně odhalované tajemství otřáslo. Rozhodl se, že s ellonem, který je tak odporného činu schopen, nechce mít již zhola nic společného a vyrazil za Rowenou, aby s ní prchnul někam daleko, než si Oropher najde způsob, jak ho připravit i o ni. A tím nevyhnutelně zpečetil její osud…

„Pročpak v sedle neustále sebou šiješ, korkoamin? Ty snad již dočkati se nemůžeš, až na místě budeme?“ prohodil Finrod škádlivě, když sledoval, jak se jeho přítel marně snaží najít nějakou pohodlnější polohu, ve které by jeho rádcovské pozadí tolik netrpělo.
V duchu se bavil představou, že pokud se mu ho podaří svést, pak si cestu zpátky bude užívat ještě víc. Ne, že by mu to škodolibě přál, avšak ve chvílích, jako byla tato, měl aspoň příležitost lépe poznat ellona, který se normálně skrýval za tou chladnou maskou.
„Tobě tohoto zábavným připadá?!“ opáčil Erestor nedůtklivě a zároveň se starostlivě zadíval na malý uzlík, který kapitán vezl před sebou. „Možná bych ho já vzíti měl... jistě jeho přespříliš mačkáš!“
„Erestore drahý,... cožpak jsem tebe kdy přespříliš mačkal? Trochu důvěry přec ve mě měj! Navíc kdybych ho tobě svěřil, tak ho co nevidět na zem upustíš.“
„Stejně zdá se mi, že jsme ho v paláci zanechati měli... On v pohodlí větším by tam nepochybně byl,“ namítnul nespokojeně a Astalder, jako kdyby mu rozuměl, vystrčil svou šedou hlavičku z měkké tuniky, do které ho kapitán před cestou starostlivě zabalil, a nesouhlasně vykviknul.
„Tady ho vidíš!“ zasmál se Finrod a jemně ho podrbal za uchem. „On se tam již nepochybně nudil! Navíc ty dobře vědom si jsi, že ničeho jiného, než jemu vyhověti, nám beztak nezbývalo, když za námi palácem sveřepě se plížil.“
„Neb osoba, již princezna hlídáním jeho pověřila, očividně nekompetentní jest!“
„Ta osoba především kuchařkou jest a jako taková povinností jiných, než-li na vlče malé dohlížeti, má,“ zastal se té nebohé elleth kapitán a musel se zasmát, když se Astalder proti tomu označení ihned ohradil.
„Odpusť to přeřeknutí, meldir, já přec vědom si jsem, že ty tím nejzdatnějším vlkem v paláci jsi,“ poplácal ho chlácholivě po hlavě a Erestor se nemohl ubránit, aby mu v tu chvíli trochu nezáviděl.
„Když vás dva sleduji, pak divím se, proč mne s sebou vůbec brali jste! Vy vskutku si vystačíte!“
„Ale ale... přec na něho bys nežárlil, korkoamin? Vždyť já tebe též pohladiti v úmyslu mám, sotva do Lórienu dorazíme. Však do okamžiku toho ty vydržeti musíš, neb na hřbetě Kemena již místa více nemám, bych tebe před sebe vzal,“ dobíral si ho Finrod a jeho úsilí bylo odměněno, když po něm Erestor hodil pohoršeným pohledem.
„Cožpak jsem se prosil, bys na koně svého mne vzal? Kterak tebe znám, hned by ses toho zneužíti pokusil!“ obvinil ho a i přes tu nedůtklivou námitku zalitoval, že něco takového není právě teď možné. Neboť by se více než ochotně nechal obtěžovat, což kapitánovi samozřejmě neuniklo.
„Zneužíti?“ opáčil naoko pohoršeně. „Z čehožpak mne to podezíráš? Využíti jest výraz pro to, čeho bych já činil. Zneužíti tebe teprve v Lórienu v úmyslu mám...“