Srdce bojovnice II - 55. díl

„Cože to po mně chceš?!“ vyjekla jsem nevěřícně, sotva mi tu neslýchanou žádost přednesl.
Uplynul už skoro týden od oné společné snídaně v jídelně a zdálo se, že pro náš čtyři se stala jakýmsi každodenním rituálem. A byly to chvíle, na které jsem se opravdu těšila, neboť tehdy jsem si nejsilněji uvědomovala, že již nejsem na všechno docela sama. Když jsem tam tak seděla a naslouchala přátelskému povídání Elronda a Thranduila, místy prokládané Erestorovými kousavými poznámkami, připadala jsem si téměř jako v rodinném kruhu. Dvakrát se k nám připojil dokonce i kapitán. S upřímným zájmem se vyptával, jak se mi daří, a z jeho hlasu bylo patrné, že ho můj stav trápí.
Jistě, i já měla dosud okamžiky, kdy mě přepadaly záchvaty sebelítosti a beznaděje, avšak nyní jsem se jim už tolik nepoddávala. Rozhodně ne natolik, abych ztropila další zlostný výstup jako tehdy v ložnici. Naštěstí mi to Thranduil nezazlíval a já si navíc dala ten večer obzvláště záležet, abych mu dokázala, že jsem nic z toho nemyslela vážně. A on si zase dával záležet, aby mě co nejdříve zapojil zpátky do normálního života.
Ten první den mne vzal na procházku po zahradách a posléze také do stájí za Celebrem, u něhož mě ohleduplně zanechal nějaký čas o samotě. Před obědem jsem se krátce prospala, aby mělo mé tělo možnost se po té fyzické námaze vzpamatovat, a odpoledne mne čekalo vyučování s Erestorem. Trochu jsem se toho obávala, protože mé znalosti se s těmi jeho nemohly ani v nejmenším měřit, a očekávala jsem proto, že se mnou bude jednat dosti povýšeně. On se však jako mentor ukázal být velice trpělivým a jeho výklad byl natolik zajímavý, že jsem bedlivě naslouchala, aby mi z něho neuniklo ani slůvko. Večer jsem pak strávila s princem v soukromí našich komnat, kde jsem mu dávala velice konkrétně najevo, jak moc mi na něm záleží.
Další dva dny probíhaly obdobně, jenom po večeři se na Elrondovo přání dostavili hudebníci, aby nám zahráli k tanci. Nijak jsem proti tomu neprotestovala, neboť každá příležitost, která mi dovolovala tisknout se k princi, byla více než vítaná. Netušila jsem, jestli je na vině mé těhotenství, avšak skutečností bylo, že jsem se ho nemohla nabažit. Čím více jsem se ho dotýkala, tím více jsem bažila po kontaktu s ním a podle toho také vypadaly i naše vášnivé noci.
A nikdy nezapomenu na to, co si pro mě připravil ten následující den. Tentokrát se žádná procházka nekonala, namísto toho jsme zamířili rovnou do stájí a Thranduil mě vybídnul, abych sama vyvedla Celebra ven. Díky poslušnosti svého hřebce jsem se toho zhostila poměrně se ctí a naivně jsem se domnívala, že víc po mně požadovat nebude. O to víc mě zaskočilo, že mne, jakmile jsme stanuli na nádvoří, vyzval, ať nasednu. Chabě jsem se pokoušela mu to rozmluvit, neboť to bylo něco, k čemu jsem dosud sbírala odvahu. Navíc… proč bych se měla škrábat na Celebrův hřbet, když se na něm stejně nemůžu projet? Pouze bych riskovala, že spadnu, a to jsem ve svém nynějším stavu opravdu nechtěla.
Jenže princ se nehodlal tak snadno vzdát a mně posléze nezbývalo nic jiného, než ho uposlechnout. Popaměti jsem se vyhoupla nahoru a křečovitě jsem zabořila prsty do Celebrovy hřívy, abych náhodou nesklouzla dolů. Srdce mi prudce bušilo a na čele mi vyrazil ledový pot, tělo jsem měla neuvěřitelně ztrnulé a ochromené hrůzou.
´Klid, Riel,´ konejšil mne Thranduil a jemně mi stisknul koleno. ´Jsem hned vedle tebe… zachytím tě, kdyby to bylo zapotřebí, věř mi.´
´Já tohle nezvládnu´… zašeptala jsem přes úzkostí stažené hrdlo.
´Ale zvládneš,´ ubezpečoval mne. ´Jenom se pevně drž… a pobídni ho do kroku. Vždyť už jsi na něm jela bezpočtukrát… Dobře víš, že se na něho můžeš spolehnout.´
´To ano… ale jak ho mám ovládat, když nevidím?´
´Pouze ho nasměruj a pak ho nech, aby si sám našel cestu. Když ti to dnes půjde, pak si zítra vyjedeme na malou projížďku.´
´A když mi to nepůjde?´ otázala jsem rozechvěle.
´Pak to budeme trénovat tak dlouho, dokud tomu nepřivykneš. Nemůžeš přece Celebra zklamat, tak moc se těšil, až si na něm zase vyjedeš. Poslední dobou mu dělám společnost akorát já a myslím, že mě už má upřímně dost.´
´To chápu…´ zamumlala jsem, ale nakonec jsem se podvolila a pod jeho dohledem jsem několikrát obkroužila prostranství před stájemi.
Ke svému překvapení a radosti jsem s každým dalším krokem získávala zpět ztracenou sebejistotu, dokonce jsem si po chvíli ježdění troufla na klus, na což jsem byla nevýslovně pyšná. I Thranduil byl se mnou spokojený a jak přislíbil, vzal mě druhý den za brány Imladris, abych mohla zkusit i rychlejší chody. Myslela jsem, že to samé má v úmyslu i dnes, ale když jsme celkem záhy zastavili v malém hájku, jehož vzrostlé stromy si v korunách tiše šeptaly svá tajemství, poznala jsem, že mě zřejmě shledal připravenou pro další lekci.
A já se na ni kupodivu těšila, neboť s každou další překážkou, kterou jsem překonala, vzrůstalo mé sebevědomí a já si přestávala myslet, že budu Thranduilovi v budoucnu pouze na obtíž. Ovšem to jsem ještě netušila, co po mně bude chtít...