Navždy probuzeni: 2.Nový život

2. NOVÝ ŽIVOT

Po pár hodinách jsem pochopila. Čteme o tom knížky, díváme se na to, povídáme si o tom, ale nevěříme. Stala jsem se upírem. Zprvu jsem nevěřila a pak mi to najednou přišlo tak fádní. Všude o tom píší, strhla se potom hotová mánie, kdo by mi měl uvěřit, že je tohle pravda? Když tohle čtete taky to berete jako další povídku. Další s mnoha lži.
Kdysi sem četla knížku, nevzpomínám si jak se jmenovala jenom vím, že jsem kdysi četla hodně. Psalo se tam o žizní. Dokud se nedostavila nevzpomněla jsem si na ni, měla jsem myšlenky jen na svůj bývaly život. Ta žízeň nebyla tak strašná, jak jsem očekávala, bylo to jen jako šílena chuť na čokoládu, jako když mate najednou šílenou potřebu do sebe dostat nějaký cukr. Dalo se to vydržet, ale ta chuť. Pořád sem byla v lese, musela tu být někde nějaká zvěř. Šla jsem hledat. Čekala jsem že moje smysly budou nějakým způsobem extra silné. Byly lepší ale ne tak hodně jak sem čekala. Čekala jsem hodně věci .
Zrak sem měla ve svém prvním životě (jako bych své životy mohla počítat) špatný. Nosila jsem brýle. Nemůžu říct o kolik byl můj zrak lepši než lidský, ale viděla jsem a to mi stačilo. Co se týče hmatu byl neuvěřitelně citlivý, ale necítila jsem bolest. Nevím jestli jsem jenom nedokázala vyvinout takovou sílu aby mě to bolelo nebo jestli opravdu bolest necítím. Chladno, teplo, drsnost povrchu jsem rozeznala z neuvěřitelnou přesnosti. Nejvíc byl u mě samozřejmě vyvinut sluch a čich. Bylo to nepříjemné. V uších mi pořád hučelo, dokázala jsem sice zvuky rozeznat ale chybělo mi ticho. Čich byl sice ostrý ale nedokázala jsem rozeznat jednotlivé pachy a les byl plný vůni.
Asi po dlouhých 3hodinách sem narazila na zajíce. Byl hbitý, ale byla jsem hbitější. Byla to zábava, nikdy jsem v běhu nějak neexcelovala a tet mě nemohlo předběhnout jediný živý tvor na zemi. Bavilo mě jen tak běhat. Zajíce sem chytla za uši. Musela jsem vypadat komicky. Nevěděla jsem jak dal, držela jsem ho a koukala na něj měla jsem naň ho šílenou chuť. No nakonec jsem ho přece jen kousla do krku, když sem tušila že budu mít ostré zuby, ta lehkost s jakou jsem projela kůži mě překvapila. Vzhledem k tomu že zajíc ještě žil začala všude kolem stříkat krev. Zpanikařila jsem. Mým tělem projela vlna euforie. Nevěděla jsem co dříve, krev byla všude.
Jestli sem na začátku tvrdila že žízeň není tak strašná mýlila jsem se. Mýlila jsem se, protože jsem ještě neznala chuť krve. Nevím, asi nedokážu tu chuť k ničemu přirovnat. Byla jemná, jemná jako když přejíždíte prsty po hedvábí. A ta paleta chutí! Dokázala jsem rozeznat jednotlivé části krve, cukry, tuky, částečky soli, červené a bíle krvinky, krevní destičky, každá jednotlivá část měla svou příchuť. Nejsytější byly červené krvinky, to bylo to po čem jsem tak toužila, zbytek byly jen složky potřebné pro život. Červené krvinky měly tak zvláštní příchuť, nikdy sem nic tak dobrého nejedla, nevím k čemu to přirovnat, krev je něco, co obyčejné lidské buňky nedokáži rozeznat. Krev je napoj bohu a já teť patřím mezi ně.
Domov. Za se ta plačtivá vzpomínka. Můžu se tam ještě vrátit? Jak dlouho jsem asi pryč. Musí mě hledat, ale co jim řeknu? Že jsem se ztratila, co jiného. Že jsem se ztratila hluboko v lese. A Bella? Kde je moje milá fenka? Doma! Musela tam přeci trefit. Aspoň doufám. Dneska mi nezbývá nic jiného než doufat. Musím domu,nějak to dopadne.

Běh.
Ta osvobozující činnost.
Dovede mě domů?
Les mi nikdy nepřipadal tak velký.
Světlo. To mě dovede domů.
Louka, dům, potůček.
Blížím se k civilizaci.
Blížím se domu.

Měla bych sejit na cestu a volat o pomoct, ztratila jsem se přeci. Určitě vypadám ztrhaně, mělo by to projít.
„Pomóóóc, je tu někdo? Pomoc, pomozte mi prosím, prosím doveďte mě domu“
„Halo je tam někdo?“Lidský hlas.
„Pomozte mi ztratila jsem se a omdlela jsem nevím kde se nacházím a chci domu“ Překvapilo mě jak zním přesvědčivě.
„Pane bože! Co se ti stalo! Tebe jsem už viděl! Nejsi ty Venda? Vendula Doubravská?Pane bože! Oni tě všude hledají! Neomdlívej!“ jako bych mohla.
„Ano to jsem já“ nebo spíše byla. „Jsem v pořádku jen chci domu!“Tohle znělo naléhavě.
„Počkej zavolám vašim, pojď zamnou“
Šla jsem co mi zbývalo. Podezřeni neměl žádné. Asi u mě žádné fyzické změny neproběhly. Vešla jsem dovnitř, do malého dřevěného srubu, nejspíš novostavba. Vzpomínám si! Mají tu koně, vždycky přes pole dojdu k cestě u tohohle domu a jdu dál do lesa! Nemůžu být daleko od domova. Měl to tu hezky zařízené, typická chaloupka u lesa. Takovou bych chtěla. Jednou.