Srdce bojovnice II - 56. díl

„Říkal jsem, že už je načase, abys opět pokračovala se svým výcvikem,“ zopakoval mi to Thranduil naprosto klidně a mně to znělo stejně absurdně, jako když to vyslovil poprvé.
„A jak si to asi tak představuješ? Nebo spíše představujete, pane?“ otázala jsem se uštěpačně.
Jistě, i mě potěšily pokroky, které jsem za ten krátký čas udělala, ovšem to neznamenalo, že se mohu znovu chopit svého luku! To princ hodlá jednou za den vyhlásit Rielinu chvilku, kdy se všichni pro jistotu schovají do svých příbytků, a já se budu pokoušet zasáhnout terč, který nevidím, šípem, který mohu pouze nahmatat?!
„Jak, Riel?“ opáčil, než si mě stáhnul z koně do své náruče. „Docela jako naše večerní tance, které se konaly především proto, abys nejprve získala více sebejistoty při pohybu ve větším prostoru. A nyní se přesvědčíme, jak ti to půjde, když ještě přidáme zbraně. Ale nejdřív…“
O chvilku později jsem na tváři ucítila měkký dotyk látky, kterou mi uvázal přes oči.
„Není to zbytečné?“ ušklíbla jsem se posměšně. „Bojíte se snad, že bych podváděla a mžourala zpod přivřených víček?!“
„Tohle není kvůli mně jako kvůli tobě, Riel,“ oznámil mi neochvějně. „Představ si prostě, že tohle je pouze test, kterým musíš projít, abych tě přijal do své jednotky. Neočekávám hned napoprvé nějaké zázraky, ale chci vidět nějakou snahu, rozumíš? Takže ne, že mi tu budeš stát jako solný sloup.“
„Vás není zrovna snadné uspokojit, pane…“ zamumlala jsem. „A jaké zbraně dostanu?“ vyzvídala jsem s obavami a byla vděčná za to, že tu není Lindir, jenž by mne v případě, že prince opět zraním, nejspíš už vlastnoručně vykostil.
„Tyhle,“ vtisknul mi Thranduil do rukou dvojici kulatých předmětů, které jsem po bližším ohledání identifikovala jako zhruba půlmetrové kusy bambusu.
„A jaké zbraně budete mít Vy?“ zeptala jsem se podezíravě, zatímco jsem ta dřeva obemkla prsty a snažila si na ně přivyknout.
„Jeden prut. Když se s ním švihne, udělá to dostatečně výrazný zvuk, abys ho dokázala zachytit,“ sdělil mi a pro ukázku to hned předvedl.
„Tohle mi nápadně připomíná jisté okamžiky ve Vaší pracovně, pane…“ nadhodila jsem sarkasticky. „Tehdy jste ovšem svůj úmysl neskrýval za řečmi o výcviku…“
„Ujišťuji tě, Riel, že výprask je to poslední, na co bych nyní myslel. Což ale neznamená, že když si nedáš pozor a přiblížíš se ke mně příliš, tak nějakou ránu neschytáš.“
„To jste mě velice povzbudil!“ procedila jsem mezi zuby. „Když si vzpomenu, že Elrond tvrdil, jak jste zodpovědný…!“
„A čeho nezodpovědného se teď dopouštím, Riel?“ Princ přistoupil až ke mně a uvěznil mou bradu ve svých prstech. „Pověz…“
Uslyšela jsem prásknutí, jak za mými zády prudce pročísnul vzduch prutem, a ačkoli mne nezasáhl, neubránila jsem se zachvění. Tentokrát to nebylo strachem, spíš ve sladké připomínce těch mučivých chvil, které jsem prožila ohnutá nad jeho stolem.
„Thranduile…“ polkla jsem s obtížemi a přitiskla jsem se těsně k jeho silnému tělu. „Jsi si naprosto jistý, že chceš nyní bojovat? Znám i jiné, daleko příjemnější aktivity…“
„Svádíš mne snad, vojáku?“ pronesl značně káravě. „Cožpak nevíš, že se tím protivíš zákonům?!“
„Skutečně?“ vydechla jsem naoko překvapeně a zakroužila jsem vyzývavě boky. „A jaký mi za to hrozí trest, pane?“
„Ten nejpřísnější!“ zavrčel nevlídně, ale podle odezvy jistých jeho partií jsem poznala, že si to užívá stejně jako já.
„Slyšela jsem už o Vaší přísnosti, pane… avšak přesto doufám ve Vaši shovívavost… neboť na tom, že jsem nyní selhala, nesete jistý podíl viny i Vy…“
„Tak? A jakpak to?“ vysmíval se mi.
„Neboť představujete neodolatelné pokušení, pane…“ Pustila jsem ten směšný bambus z rukou a namísto toho jsem rozvázala kličku na svém šněrování a rozhrnula ho natolik, aby se mohl pokochat mou bělostnou kůží.
„Vskutku?“ Thranduil nechal být mou bradu a jeho prsty drze vklouzly pod uvolněnou látku mého živůtku a krátce polaskaly má citlivá ňadra. „Dobrá… budu tedy výjimečně shovívavý… a až bude tvůj dnešní trénink u konce, smíš se tomu pokušení poddat… však dříve ne!“ oznámil mi nesmlouvavě a poodstoupil dozadu. „Raději se chop svých zbraní, Riel, byla by škoda zohyzdit tu neposkvrněnou pokožku rudými pruhy…“