Forsaken - 192. díl

„Tohle sis mohla odpustit!“ syknul mi Riel zlostně do ucha, než mě popadl za loket a odvlekl ke svý motorce.
„Tak pardon, netušila jsem, že je to tajný!“ zatvářila jsem se zkroušeně. Ne teda, že by to nějak zvlášť zabíralo. K čertu s tím! pomyslela jsem si. To pokušení bylo příliš velký, než abych mu dokázala odolat. „Ty tady to oblečení od Marcella necháš? Bylo celkem fajn vidět tě v něčem jiným než v černý…“ pronesla jsem nevinně, i když hlas se mi trochu chvěl potlačovaným smíchem.
„Víš, že si koleduješ?!“ upozornil mě ostře a já se v zájmu svýho zdraví rozhodla ho radši dál neprovokovat.
„Takže… co bude dál?“ vyzvídala jsem neutrálním tónem, zatímco jsem se za ním pokoušela uvelebit.
Otočil se ke mně a já se na kratičký okamžik bláhově domnívala, že se mě chystá políbit. „Co myslíš?“ zeptal se namísto toho.
„Jestli mě zase hodláš honit po lese a nebo máš se mnou nějaký jiný plány.“
„To záleží na tom, jak dobře dokážeš ovládat ty svý blesky,“ odtušil stroze.
„Moc ne,“ přiznala jsem neochotně. „Tam v hale… chtěla jsem Marcella trefit, jenže mi to vůbec nešlo. Nevím proč…“
„Fajn, tak na tom zapracujem. Do doby, než budem znát tvý výsledky, zbejvaj ještě necelý dva tejdny, tak bychom je měli využít co nejlíp. Kdoví, co bude potom…“
„Se mnou a nebo s tebou?“ zajímala jsem se.
„Co bude se mnou, v tom mám celkem jasno. A co bude s tebou, po tom mi vcelku nic není.“
Tohle se mě dotklo. Jasně, věděla jsem, že nemám právo něco očekávat, ale stejně jsem doufala, že mu na mně mezitím začalo aspoň trochu záležet. Očividně ne.
„Že ti po tom nic není?!“ opáčila jsem kousavě. „Řekni rovnou, že je ti to naprosto ukradený! Stačí, abys mě už neměl na starosti a bude ti docela fuk, jestli mě Ariel hned v další chvíli sejme!“
„Tak to není, Izabel,“ povzdechl si útrpně.
„Tak jak to teda je?!“ dožadovala jsem se zarputile odpovědi.
„Tvůj osud mi rozhodně ukradenej není, jenže právě proto se od tebe musím co nejvíc distancovat. Je tu několik věcí, který musím udělat… a navíc by ti ve společnosti jenom uškodilo, kdyby ses stýkala s někým jako jsem já.“
„Máš na mysli společnost upírů?“
„Jo.“
„Marcell už se galantně zmínil, že i když testy budou pozitivní, tak pro ně nebudu nic víc než póvl. A taky říkal něco divnýho… měla jsem z toho pocit, že ten útok na tebe tehdy v noci nebyl až zase takovou náhodou… Někdo s tebou měl zřejmě plány… ale příchod mýho táty je očividně zhatil…“
„Mně je celkem jasný, že náš drahej Marcellek toho ví víc, než by se mohlo zdát… A já už si najdu způsob, jak ho přimět mluvit… Jen co najdu nějakou páku…“ přislíbil Riel výhružně.
„Myslíš udělat to samý, co dělá on? Fakt věříš, že má tvou sestru?“
„To hodlám zjistit. A taky to, kdo zabil Eriku.“
„Copak se to nesnažíš zjistit od toho dne, co se to stalo? Kolik ze svýho života tomu chceš ještě obětovat? Vždyť víš, že ona by si to nepřála,“ namítla jsem, ale ještě dřív, než jsem to vůbec vyslovila, mi bylo jasný, že je to marný.
„Možná, jenže já jí to dlužím,“ prohlásil Riel prostě. „Nemůžu začít znova, dokud neuzavřu tohle. Koneckonců na to mám celou věčnost.“
„A co z toho? Ji už stejně zpátky nepřivedeš! Stejně jako já se musím smířit s tím, že už mámu nikdy neuvidím!“
„To ti řekl ten David?“ překvapil mne tím, že to jméno tehdy vůbec zaregistroval.
„Jo. Vyprávěl mi, co se tu noc stalo… teda aspoň do okamžiku, než se prej přiřítil táta na koni a odvezl mámu někam pryč…“
„Říkáš to nějak skepticky…“ povšimnul si.
„No… to bude tím, že si tátu nedovedu představit na koni… Docela ráda bych to viděla… A taky co se dělo potom, když ji zachránil před Arielem…“
„Jestli chceš, tak mu večer zavolám, aby ses ho na to mohla zeptat. Je teď sice trochu zaneprázdněnej, ale na tebe si určitě čas udělá,“ nabídnul mi, ale já odmítavě potřásla hlavou.
„To zas tolik nespěchá, nechci ho rušit od povinností Nejvyššího,“ pronesla jsem s kyselým výrazem. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že tu funkci opět přijal.
„I tohle ti Marcell prozradil?“ podivil se Riel.
„Jo, měli jsme několik zajímavejch debat, zatímco jsi byl pryč… Třeba o tom, odkud berou upíři krev… je to dost otřesný…“ svěřila jsem se mu impulzivně a předpokládala, že bude buď stejně znechucenej jako já a nebo o tom třeba ani nemá tušení. Jeho reakce mě však zaskočila.
„Já vím…“ hlesl natolik provinile, že mě z toho zamrazilo.
„Neříkej, že…“ začala jsem zhrozeně, ale on mě nenechal domluvit.
„Tady ne, ano? Vysvětlím ti to pozdějc...“