Duchové Phobie.

Duchové Phobie.
Archeologické vykopávky, „chodby“ v horách, vojenská základna United Armed Forces of Earth, planeta Phobie, 2.ledna 2620, 04:55 phobského času.

Dva archeologičtí pracovníci právě klečeli za „barikádami“ a čekali na rozkaz. Za chvilku k nim doběhl ženista a pyrotechnik. Všichni na sobě nosili vzhledem k extrémní toxicitě atmosféry v níž bylo 95.9% jedovatého Oxidu dusičitého, 1.5% smrtelně nebezpečného-jedovatého sirovodíku a 1.7% radioaktivních plynů, nakonec různé stopové množství vodíku a kyslíku.
„Jak to vypadá?“zeptal se archeolog, doktor David More.
„Vše je připraveno. Detonační zařízení byla uložena, čekáme na váš rozkaz…“ohlásil pyrotechnik.
„Odpalte nálože!“nařídil More.
„Ano, pane…“odvětil pyrotechnik a zmáčkl detonátor. Celou štólou se ozvala strašlivá exploze, hřmění jako při bouři…

USS Davison, válečný křižník 1.třídy UAFE, 24.ledna 2062, 12:00, zasedací brífinková místnost.
Do brífingové místnosti v níž se nacházelo 15 vojáků dorazil náš velitel, plukovník Henry Haise.
„Posaďte se…“řekl plukovník, když viděl, že tam jen tak postáváme. Já jsem teda nepostával, já rovnou objímal svoji přítelkyni, poručici UAFE-SU(Special Units) vycvičenou pro práci s elektronickými technologiemi a lehkými zbraněmi, Jenny Higgisonovou.
Posadili jsme se a světla v místnosti potemněla. Na velké obrazovce se objevila fotografie planety Phobie a před ní předstoupil náš statný velitel Haise. Šlo o již prošedivělého a postaršího, leč stále silného a elitního důstojníka SSEU(Special Search and Evacuation Units).
„Dámy a pánové. Včera, 23.ledna 2062 v 19:00 zachytila jedna z našich průzkumných vojenských stíhaček při kontrole planety nouzové volání. Už od 10:00 téhož dne neměla nedaleká vojenská základna na měsíci MX-475, kontakt s planetární kolonií, ani s vojenskou základnou a ani s těžebním komplexem. Toto je ono volání…“začal velitel a spustil audio-digitální přehrávač.
„…pomoc! Prosíme pomocte! Tady doktor Rodriguez, šéf civilní kolonie 2. Situace se nám kompletně vymyká z kontroly. Velitelé nám několikrát zamítli poslat signál o pomoc. Porušuji přímí rozkaz plukovníka Jamesona a žádám o rozsáhlý vojenský výsadek na povrchu planety, popřípadě zničení koloniálního zařízení… opakuji žádám urgentně vojenský výsadek… a sakra, Jameson a jeho vojáci! Ne! Nechte toho vy šílenče… už je pozdě všichni…“pak se ozvala palba ze laserové pušky a výkřik onoho muže.
„Vrchní velení lokálního jednotek UAFE i Zemské aliance dalo rozkaz. Dnes v 15:00 přistane na planetě, ve čtyřech vyznačených oblastech dohromady 150 vojáků podpořeni lehkou mechanizovanou technikou. V případě, že bude s výsadkem, tedy vámi a vašimi dalšími spolubojovníky ztracen kontakt na déle než 24 hodin zahájí náš křižník palbu na kolonii a koloniální energetický komplex, sekundární výbuchy pak zničí oblast o velikosti 750 miliónů kilometrů čtverečních. Nějaké otázky?“
„Jaké měla účely kolonizace Phobie?“zeptala se Jenny.
„Účelem kolonizace Phobie bylo získávání nerostných surovin, především vysoce kvalitního železa jehož planeta obsahuje 900 biliónů tun, uranu zbraňové kvality a zlata. Vedlejšími operacemi bylo rozšíření lidské populace, vytvoření vojenského výcvikového centra a vědeckých laboratoří zaměřených na archeologii a miniaturizační výzkumy…“
„Jak vypadá kolonie, na co přesně se dělí, kolik má budov?“tázal se náš kulometčík Geraldson.
„Kolonie jsou stavěny ve čtvercových formacích, dělí se na průmyslové jež se nachází na severovýchodě a jejichž primárním účelem je těžba a zpracování kovů, vojenské jež se nacházejí na jihu, ty mají za cíl cvičit vojáky v nehostinných a nebezpečných podmínkách, vědecké jež mají za úkol prozkoumat možnosti výzkumu na planetě, přítomnosti živých organismů a možnosti výzkumu miniaturizačních technologií, civilní jež se nachází na západě a kde žije přibližně 7 000 lidí a nakonec lékařské výzkumné centrum, které se spolu s přistávací plochou, zásobovacím střediskem a centrálním velením koloniálního systému nachází ve středu formace…“
„Jaký byl či je personál kolonií?“tázal jsem se.
„V koloniálním systému se nachází přibližně 10 000 civilistů celkově, dále 1 000 vědeckých pracovníků, 1 200 vojáků, 2 900 horníků a průmyslových pracovníků, 190 lékařů a zdravotníků, 40 důstojníků a 1 000 pracovníků pomocného personálu… ještě něco?“
„Zrekapitulujete nám úkoly?“tázal se granátník Manfried za přikyvování seržantky-samopalnice Vasquezové.
„Zaprvé, pokusit se znova kontaktovat kolonii. Zadruhé, přistát na planetě a zajistit centrální sektor kolonie. Zatřetí, lokalizovat vrchního velitele kolonie doktora Hanse Fjodorenka a zjistit co se děje. Začtvrté, zjistit stav průmyslové těžby a ostatních funkcí kolonie. Zapáté, informovat vrchní velení o situaci. Pro misi je nařízen stav režimu otevřeného nebezpečí, připravte se…“řekl velitel a dal rozchod. Já s Jenny jsme odešli do našich ubikací.
Hned jak jsme vstoupili do ubikace, tak jsem Jenny chytl kolem pasu a přitáhl ji k sobě. Byla to poměrně vysoká, brunetka s modrýma očima a jemnou pletí. Ač byla vojačka, byla uvnitř něžná…
„Operace nastane za skoro tři hodiny, nechceš se ještě odreagovat?“zeptal jsem se s úsměvem.
„Ty by ses pořád jen odreagovával…“namítla Jenny a políbila mě. Tak jsme se šli „odreagovat“.

14:42, hangár válečného křižníku USS Davison.
V hangáru již čekalo 10 elitních skupin výsadkové průzkumné speciální pěchoty, dva obrněné vozy a jeden těžký tank. My jsme byli ve skupině Alfa-2. Ta dostala za úkol prozkoumat předměstí civilní kolonie.
Na sobě jsme již měli černé ochranné kombinézy, neprůstřelné helmy s digitálním „menu“, zaměřovačem a radarem životních signálu.
„Dobře, přátelé. Přestože jsme 10x zesílili signál a dostali se na nejbližší možnou orbitu k planetě, aniž by nás přitáhla gravitace, tak se velení ani nikdo jiný z kolonie neozval. Analýza prokázala, že radiokomunikační středisko kolonie je v pořádku, tudíž vyhlašujeme stav extrémního nebezpečí a pokládáme kolonii za napadenou. Buďte připraveni…“řekl plukovník Haise, když se vrátil z kapitánského můstku a začal se oblékat do uniformy.
Už jsme se chystali nastoupit do výsadkových transportérů a vojenská technika už byla naložena a připravena k „vystřelení“ na planetu v ochranném vaku, když tu se otevřeli dveře od výtahu a do hangáru přišel admirál Kerenský a nějaký vědec, kterého jsme na USS Davison nikdy neviděli. Vědec byl vysoký asi metr osmdesát, byl zarostlý,měl černé vousy a vlasy a modré oči.
Všichni jsme se napřímili do pozoru a zasalutovali. Kerenský přikývl.
„Toto je doktor Andreas Baader, jeden z architektů koloniálního systému na planetě Phobie a spoluzakladatel kolonie. Poletí s vámi a bude působit jako technická a logistická pomoc při operaci…“seznámil nás Kerenský a odešel. Ten vědec se na nás celkem přátelsky podíval a radši se šel hned obléct do vědecké ochranné kombinézy.
Pak jsme si nastoupili do transportérů…

14:55.
Vyrazili jsme. Otevřeli se vrata hangáru, vypnul se systém podpory života v hangáru a my vyletěli ven z lodi. Baader byl v transportéru skupiny Beta-1. Ve skupině Alfa-2, jsem byl Já, Jenny, náš velitel Haise, kulometčík Rotherford, granátníci Oněgin a Petterson, radista Goddard, ostřelovačka Michajilovová, protitankový raketčíci Federson a Dobiášová, samopalníci Parson, Kent, Denison a Rutherford a nakonec medik Stevenson.
„Přátelé, našimi pod-úkoly jsou zjištění stavu na předměstí civilní kolonie, zajištění zbrojnice koloniální milice a nalezení starosty kolonie, Dimitrije Bogdanova.“dodal závěrečný brífink Haise.
„Pane, mám dotaz…“zeptala se Michajilovová.
„Ptejte se…“
„Kdo je přesně ten Baader?“
„Sorry, zlatíčko, ale to fakt nevím. Ledaže, by to byl ten Baader z článku Nové dění na Marsu, z vojenského časopisu United Army. Článek popisoval události z listopadu loňského roku, kdy církev 10.Dne osvobození, ti apokalyptičtí fanatici, vyvolali nepokoje v severních distriktech Marsu, obsadili vojenská střediska a začali s hromadnými popravami civilistů než je zastavila koloniální armáda. V článku stálo, že vysoce důležitý planetární inženýr, průmyslový architekt, sociální vědec a antropolog Andreas Baader se stal jednou z obětí tohoto teroru. Byl uvězněn, mučen ovšem nakonec osvobozen výsadkáři a později byl hlavním svědkem v procesu s představiteli církve 10.Dne osvobození…“odpověděl velitel.
„Ty zatracení parchanti…“vykřikl z ničeho nic náš kulometčík Rotherford.
„…co?“zeptal jsem se vylekaně.
„Milicionáři té církve tehdy zavraždili mého syna, který byl na stáži v té oblasti. Zničili mi v podstatě tehdy život, protože jsme se… ale to sem nepatří…“odpověděl posmutněle.
„POZOR! POZOR! K PŘISTÁNÍ DOJDE ZA 15 VTEŘIN!“ozvalo se z počítače transportéru. My jsme vstali, dokončili poslední přípravy a nastavili si zbraně na pohotovostní režim.

15:00, předměstí koloniálního města Phobie, 4 kilometry západně od centrálního sektoru.
Přistáli jsme a vyběhli z transportéru ven.
„VŠEM JEDNOTKÁM HLASTE SE…“
„TADY JEDNOTKA ALFA-1, JSME V POŘÁDKU. TANK JE TU S NÁMI. MÁME VIZUÁLNÍ I AUDIO KONTAKT S ALFA-3…“
„TADY JEDNOTKA BETA-1, AŽ 3. SHROMÁŽDILI JSME SE. OBRNĚNÝ VŮZ JE V POŘÁDKU…“
„TADY ODDÍL CHARLIE-1. MÁM AUDIOVIZUÁLNÍ KONTAKT S CHARLIE-2, ALE CHARLIE-3 NEVIDÍME A ANI SE NEHLÁSÍ. OBRNĚNÝ VŮZ JE S CHARLIE-2. VYDÁVÁME SE NAJÍT CHARLIE-3, OHLÁSÍME SE ZA PÁR MINUT KONEC…“
„TADY DELTA. VŠE JE V POŘÁDKU. DOPADLI JSME 3 KILOMETRY OD SPRÁVNÉHO MÍSTA SESKOKU, ALE JSME TÍM BLÍŽE K ARCHEOLOGICKÝM VYKOPÁVKÁM. VYDÁME SE PROZKOUMAT VYKOPÁVKY. KONEC!“
Teprve nyní jsme se pořádně rozhlédli kolem sebe. Kolonie nebyla zase tak velká, asi 3 000 domů z toho tak 200 panelových. Nebe bylo celé rezavé a skrze oblaka extrémně nebezpečných jedovatých plynů prokukovalo trochu slunce této soustavy vzdálené od planety asi 250 triliónů kilometrů.
Po chvilce pohled jsme se vyděšeně zasekli na místě. Ulice byli totálně prázdné, pár elektromobilů na silnici, ale většina zničená, některé dokonce ještě hořící.
„POZOR. VŠEM JEDNOTKÁM. VYHLAŠUJI STAV NEJVYŠŠÍ BEZPEČNOSTNÍ PRIORITY. PALTE PO VŠEM CO NEODPOVÍ NA PRVNÍ VÝZVU…“nařídil velitel poté co spatřil jak z rozbitého okna jednoho elektromobilu čouhá lidská mrtvola.
„Všichni, zaujměte formaci delta! Hicksi, Higgisonová, jděte zajistit co je to za mrtvolu…“nařídil velitel.
„Analyzujte hodnoty…“dodal pak směrem k medikovi a já s Jenny jsme se vydali k rozbitému elektromobilu na silnici.
„Atmosféra… to je divné…“řekl medik Stevenson.
„Co?“zeptal se Federson.
„Každý týden se provádí analýza atmosféry planety jednotlivých koloniálních systémů a slunečních soustav. Minulý týden byla atmosféra tvořena 95.9% Oxidu dusičitého, 1.5% sirovodíku a 0.017% radioaktivních plynů z špatně skladovaného jaderného odpadu, nakonec různé stopové množství vodíku a kyslíku. Podle nynější analýzy je ve vzduchu jen 12% Oxidu dusičitého, 0.00004% sirovodíku, ale zvýšila se přítomnost radioaktivních plynů na 2.9% a kyslíku na… 85%! Atmosféra jako taková se dá považovat za dýchatelnou, ale stále je zde 12% jedovatého Oxidu dusičitého. Nedoporučuji měnit bezpečnostní postupy…“oznámil medik.
„Souhlasím. Necháme si ochranné kombinézy…“odvětil velitel a vysílačkou informoval ostatní jednotky.
Já s Jenny jsme došli k elektromobilu a viděli, že ta mrtvola pravděpodobně velkým nárazem v podstatě proletěla sklem.
Jenny přišla první k mrtvole a opatrně ji nadzvedla svoji puškou, v tu chvíli se k smrti lekla a spadl na zem. Viděl jsem proč. Mrtvola měla ve tváři grimasu naprostého šílenství v níž se skloubil smích a radost. Zároveň podle zranění se tento člověk „smál a radoval“ ve chvíli, kdy ho někdo podřezal nožem. Nezemřel na následky „havárie“, ale byl v podstatě podřezán od ucha k uchu.
Pomohl jsem Jenny vstát a všiml si holografickou psí-známky toho kolonisty. Strhl jsem mu ji z krku a přečetl.
ANDREJ BAPTIST, 29 LET, ČÍSLO: 2794. MÍSTO BYDLIŠTĚ: PEKLO.
Ano, skutečně tam bylo napsáno peklo.
Jenny se začala vracet k jednotce a…a ta mrtvola se najednou ještě více zašklebila.
„…odsud neodejdeš…“řekla ta mrtvola, dál se šklebila, ale už jen „hrobově mlčela“. Já myslel, že dostanu infarkt. Jsem cvičen na boj s teroristy, povstalci, extrémisty, nepřáteli federace, vojáky koalice, ale ne na mluvení s mrtvolami. Raději jsem se vrátil k ostatním a pomlčel o této příhodě.
Ještě jednou jsem se otočil k té mrtvole, když už jsem byl u svých přátel a viděl, že už tam jen tak nehybně leží.
„Dobře. Rozdělíme se na tři skupiny. Skupina A prozkoumá budovy a okolí, skupina B půjde najít Bogdanova a prozkoumat administrativní středisko a skupina C zajistí zbrojnici milice…“nařídil velitel a pak nás rozřadil. Mě a Jenny vzhledem k našemu vztahu schválně vždy dával do stejné jednotky, oddílu či skupiny.
A vyrazili jsme najít Bogdanova.
Jednotky Charlie-1 a 2 stále nenašli jednotku 3 jak nás informovali. Beta nás informovala, že průmyslová střediska na severu jsou značně poškozená, těžební stroje úplně zničené a bude trvat minimálně čtyři měsíce za nejlepších podmínek než se obnoví těžba a zpracování.

Administrativně-správní bezpečnostní budova, 15:19.
Vstoupili jsme do budovy administrativy civilní kolonie a uviděli, že se tam prohnalo stádo býků… všechno zničené, počítače rozstřílené, na zdech dírky po kulkách, rozbité dveře, stoly a lavice, okna vymlácená, několik kusů nábytku a místností bylo v ohni. Na zemi krev a zbytky… lidí.
Hned jsem zakopal o co si co vypadalo jako useknutá lidská noha. Podle „oděvu“ na ní šlo o civilistku, zřejmě mladou dívku.
„Jdeme!“řekl Haise. Naše skupina byla tvořena mnou, Jenny, Haisem, Federsonem a Rotherfordem.
Šli jsme skrze „uvítací“ chodbu pomalu vpřed k několika stolům, kde byli zapisováni příchozí a za jakým účelem přicházejí. Všude krev a další zbytky lidských těl. Za stolem na židli „seděla“ mrtvola nějaké sekretářky, ruce byli pryč a oči vyřezané. Obešel jsem stoly a popadl elektronickou knihu návštěv a odchodů. Začal jsem ji pročítat, abych našel něco zvláštního.
„Nic… je to divné… od 21.ledna nejsou vedeny zápisy, jen v sloupci k 29.lednu je napsáno MILUJI TĚ JAMESI…“řekl jsem.
„Je to tady!“ozval se něčí výkřik. Já odhodil knihu a namířil spolu s ostatními zbraň směrem odkud ten výkřik šel. Směřoval z jedné chodby vedoucí k počítačové místnosti. V chodbě se po chvilce, kdosi objevil. No objevil, spíše přišoural a smál se.
Muž, menšího vzrůstu, také postarší… neviděli jsme mu do tváře, ale díky světlu jsme uviděli, že jeho siluetě chybí levá ruka.
Po pár vteřinách přišel asi na tři metry od nás a začal z ničeho nic plakat.
„Kdo… kdo jste?!“zakřičel zuřivě a plakal.
„Jsme průzkumné záchranné jednotky UAFE…“řekl Haise.
„MUEEEEEEEEEEEEEEEEE! VY NEJSTE DESÁTCI!!!!!“zařval zuřivě onen muž a pravou rukou vytáhl pistoli a prostřelil si hlavu.
„Desátci?“zeptal jsem se překvapeně.
„Nevím…“řekl chladně Haise a vydali jsem se dál. Jenny prohledala onoho muže, neměl u sebe psí-známky.
„Hele, něco tu mám…“řekla Jenny a my jsme k ní přišli.
Podala nám fotografii.
Byla na ní nějaká žena a ten muž. Objímali se. Otočil jsem tu fotografii. Vzadu byl děsivý nápis:“Miluji tě… vždy jsem tě miloval… i když jsem ti vytrhával zaživa zuby, i když jsem ti zaživa trhal nehty, i když jsem ti zaživa vyřezal oči, i když jsem snědl tvé maso…“
„TADY JEDNOTKY BETA. VELITELI HAISI. POSÍLÁME VÁM PŘES NETWORK-DATA-LINK ELEKTRONICKÉ DOKUMENTY A ZÁPISY Z HLAVNÍ KANCELÁŘE DŮLNÍ SPOLEČNOSTI A ŠÉF-INŽENÝRŮ…“ozval se z vysílačky jeden z vojáků jednotek Beta.
„Dobře… mám to…“řekl po chvilce Haise, když mu došlo přibližně 7 megabytů informací na PDA v kombinéze.
Velitel si začal prohlížet narychlo zápisy.
„Další divná věc…“řekl.
„Co?“zeptal se Rotherford.
„V knize návštěv byl poslední normální zápis z 20.ledna, že?“
„Ano, pane…“odpověděl jsem.
„Tyto zápisy končí včera v 22:00. Podle zápisů to vypadá jako by se v průmyslovém sektoru pracovalo, až do včerejší noci. Zápis uvádějí, že v celém průmyslovém a hornickém komplexu dochází k různým nehodám, ale stále se pracuje. Zápis z 20:05 mluví o strašlivé násilnosti v jedné štole. Dělníci a horníci se ve štole číslo 25, která se nachází v podzemí nedaleko vědeckých a archeologických laboratoří, začali vraždit a bít. Sundávali si ochranné kombinézy a vlastními nástroji zabíjeli sebe i své spolupracovníky… velitel bezpečnosti nechal nařídit palbu do těch horníků, ale jakmile do štóly vstoupili vojáci začali se zabíjet navzájem. Velitel bezpečnosti pak sám hodil těžký granát do štóly a ta se rozpadla… a zasypala vše živé…“
„Ať se tady stalo cokoliv zdá se, že jsme to trochu propásli…“namítl jsem sklíčeně.
Ozvali rychlé a těžké kroky z chodby vedoucí k úřednickým kancelářím a zpoza rohu vyběhl nějaký voják. Nebo to vypadalo aspoň na vojáka. Spatřil nás a začal křičet zoufale o pomoc. Pak spadl na zem, otočil se a z pistole začal střílet směrem do chodby. Rozeběhli jsme se k němu a pomohli mu rychle na nohy.
„Kdo jste?“zeptal se Haise.
„Jsem vojín koloniální milice Adrian Shepard, bezpečnostní pracovník administrativní správní budovy…“odpověděl zděšeně a my jsme spatřili čeho se tak bál. V chodbě se objevila asi dvoumetrová bytost. Měla velice tenké pohublé končetiny, „ruce“ měla zakončené drápy, celá byla v podstatě tvořena jen masem a kostmi, kus hlavy chyběl a to co zbývalo z „obličeje“ nevypadalo moc nadšeně.
„STŘÍLEJTE!“zaječel ve panickém děsu Shepard a my raději uposlechli a začali střílet na tu nestvůru. Vzhledem k její hubenosti bylo poměrně složité ji zasáhnout… dostala se na pět metrů k nám. V tu chvíli jsem sebral všechnu odvahu, kterou jsem měl, vytáhl jsem laserovou mačetu, skočil před tu nestvůru na zem a přesekl ji nohy. Tento okamžik se mi navždy zapsal jako jeden z nejhrůznějších do života. Jakmile jsem přesekl nohy, ta obluda se doslova rozpadla… rozpadla na mnohem menší bytosti s chapadly, které začali všude možné pobíhat. Ostatní z jednotky na ty bytosti začali střílet, jedna ale skočila přímo na moje záda. Vykřikl jsem strachy, když jsem spatřil, že je to pozůstatek té hlavy z níž trčí chapadla, která mě ovinula. Jenny ke mně přiběhla, chytla tu hlavu za hlavu a mrštila s ní o zeď, kde se rozsekla na malé kousky. Mezitím mí spolubojovníci postříleli ostatní malé obludy.
Otočil jsem se k Haisovi. Všichni se na mě vyděšeně dívali.
„Veliteli, podávám návrh, na bombardování koloniálního systému a zničení veškeré infrastruktury planety…“řekl jsem.
„Souhlasím…“řekl Haise a zavolal na loď.
„Zatraceně…“
„Co je?“zeptal se Federson.
„Něco ruší radiosignál s USS Davison…“odpověděl velitel.
„Co to znamená?“tázal jsem se.
„Musíme najít zdroj toho rušení. Ale ještě předtím se aspoň pokusme najít a zachránit Bogdanova… Sheparde, žije Bogdanov?“
„Nevím. Nevím…“řekl Shepard a plakal strachy. Šlo o poměrně mladého vojáka, na těle měl mnoho lehkých zranění a jeden prst na levé ruce měl utržený.
„Vzchopte se vojáku…“řekl Haise.
„Držte hubu! Držte tu svoji špinavou držku! Kde jste byli? Tři a půl dne jsem v tomhle pekle! A vy hovada sedíte někde na zadnici a děláte kulový…“začal na nás hystericky ječet.
„…kdybych neměl odvahu už dávno se odprásknu jako mnoho jiných vy idioti! Já a mí spolubojovníci, seržant Kobzaněnko a plukovník Ford jsme se snažili s velením a nejbližšími základnami UAFE spojit skoro celý den… před pár minutami Ford i Kobzaněnko zemřeli… smrt je tady všude. Oba je ty nestvůry zabili… pojďte sakra, zavedu vás k Bogdanově kanceláři…“dokřičel Shepard a vydal se směrem k výtahům.
„Adriane, co se tady stalo?“zeptala se Jenny. Adrian byl stále udýchaný ze svého hysterického křiku.
„To vám řekne Bogdanov…“odsekl a otevřel dveře do výtahu.
Vešli jsme do výtahu a Shepard zmáčknul knoflík pro jízdu do nejvyššího patra.
Když se po chvilce otevřeli dveře naskytl se nám hrůzostrašný pohled. Přímo na konci chodby, na dveřích do kanceláře Bogdanova byl nějaký ukřižovaný člověk. Přišli jsme k němu.
„To je Bogdanov…“řekl Haise, který Bogdanova znal.
Bogdanov byl na zdi, v rukách a nohách zabodnuté ocelové hřeby přibité do zdi, zuby vytržené, jazyk vyřezaný a většina těla stažená z kůže. Sotva poznat ho bylo možné pro Haise.
Haise se zapotácel, opřel se pravou rukou o zeď a levou si strhl helmu, aby mohl začít zvracet.
„Sundejte toho chudáka…“řekl pak a stále nebyl schopen se dát dohromady. Bogdanova znal dost dlouho. Byl to jeho švagr a zároveň zachránce života po jedné nehodě na měsíci Marsu Deimosu.
„…zatracení prokletí bastardi…“dodal a zhluboka oddechoval. My jsme sundali Bogdanova a odložili ho na zem ke zdi.
„Veliteli, máme tu misi…“řekl jsem a položil Haisovi ruku na rameno. Haise přikývl a nandal si zase helmu.
Adrian pak užil „Univerzální kód“ a odemknul kancelář Bogdanova. Vešli jsme dovnitř.
Kancelář byla ještě relativně zachovalá. Sice byla všude krev, poličky byli rozbité, knihy a dokumenty poházené, ale jinak… celkem v pohodě.
Jenny zasedla k počítači a začala se nabourávat do něj, aby zjistila více informací.
„Sheparde, myslím že nyní je nejlepší možnost nám říct co se děje…“řekl jsem.
Haise ještě předtím zkontroloval stavy ostatních jednotek. Charlie-1 a Charlie-2 vzdali pátrání po Charlie-3 a vydali se zajistit vojenské a výzkumné zařízení. Jednotky Alfa už prozkoumali centrální sektory, hlavní zásobovací sklad a administrativní centrum. Vše bylo zničeno, všichni mrtví, jinak na nikoho nenarazili. Dokumenty, informace a spisy byli zničeny. Jednotky Beta dokončili průzkum a zajištění průmyslového sektoru. Podle záznamů zjistili, že tam docházelo k rozsáhlým seismickým činnostem, přestože podle záznamů geologů a inženýrů by tady měla být klidná oblast. Já začal prozkoumávat a pročítat dokumentace se záznamy seismické činnosti zapsané šéf-inženýrem.
Shepard si přitáhl jednu židli a opatrně se na ní posadil. Promnul si tvář.
„Máte… vodu? Trochu vody a jídla…“žadonil Shepard. Jenny mu dala sušenku a láhev s vodou.
„Tři dny jsem nejedl a poslední co jsem pil byla voda z jedné kaluže včera večer…“dodal a hltavě jedl a pil zároveň. Jak hrozivý, tragikomický, pateticky a smutný pohled zároveň to byl.
„…všechno v podstatě začalo 7.ledna. Skupina archeologů nám oznámila, že našla nějaký artefakt. Uskladnili ho do jedné laboratoře. Nevím co se pak dělo. Všechno vím jen tak říkajíce kuse, protože 1.ledna jsem si naštípl kost v ruce. 19.ledna mě propustili a to si mě a ostatní vojáky a důstojníky milice zavolal vrchní velitel bezpečnosti. Oznámil nám, že doktoři James Kyne, Terrance Madison a Gerald Tayson, spáchali něco jako hromadnou sebevraždu a že krátce poté začali výbuchy násilí, nenávisti a paranoii v celém archeologickém výzkumném ústavu… 20.ledna se situace zhoršila. Lidi se téměř nenáviděli. Nevím co to do lidi vjelo, já… já sám jsem se stal obětí toho. Když jsem se 20.ledna probudil zdálo se mi, že ke všem lidem v mém okolí cítím nenávist, bál jsem se jich a přál jsem všem lidem, přátelům i neznámým lidem jen to nejhorší. Když mě lékařská sestřička vyrušila, abych šel na kontrolu k lékař zbil jsem ji do bezvědomí… já… já nechtěl. Ale udělal jsem to a někam utekl. Po 20.lednu jsem byl já a většina vojáků i důstojníků v pohodě, ale v celé oblasti, vlastně všude ve všech částech kolonie započali strašlivé nepokoje, přesně si pamatuji, že ty násilnosti vypukli 21.ledna v 05:00, lidi se začali mlátit navzájem na ulicí, trhali si vlasy, zuby, nehty, oči… ničili vše na co přišli… a když nemohli ublížit jiným lidem ubližovali sobě…“
„Adriane, říkal jste, že násilnosti vypukli 21.ledna v 05:00?“zeptal jsem se.
„Ano… proč?“
„Vzpomínáte si jestli jste cítil otřesy a nárazy nebo něco takového?“
„Ano. Přesně! To je ono! Když to vypuklo asi třicet vteřin jsem si myslel, že se pod námi planeta rozpadne. Nastalo strašlivé zemětřesení jako ještě nikdy předtím co jsem byl na planetě…“
„Poslouchejte…“řekl jsem a začal číst hlášení geologů z 21.ledna 05:02.
„05:00 proběhlo doposud nejsilnější zemětřesení od doby co lidská noha vstoupila na tuto planetu. Přibližně třicet vteřin a asi 300 000 kilometrů severní od kolonií vypuklo zemětřesení jehož síla dalekosáhle přesahuje Richterovu stupnici. Podle odhadů mohlo mít kolem 16 bodů Richterovy stupnice. Na Zemi ani na Marsu či na jiných kolonizovaných planetách nebylo nikdy zaznamenáno zemětřesení vyšší než 9.7 bodu. Provedli jsme analýzu a zjistili, že část geomagnetického pole planety na severu je vychýlena, v podstatě poškozena zemětřesení. Zatím nedokážeme odhadnout jaké důsledky to může mít…“
„Chcete mi říct, že jsme od toho zemětřesení byli 300 000 kilometrů a bylo to tak pekelně silné?!“zeptal se Adrian.
„Asi ano…“odpověděl jsem.
„Pokračujte…“nařídil Haise.
„V 10:00 jsem se já a malá skupina milicionářů shromáždili v jídelně a začali pracovat na nouzovém plánu. Rozhodli jsme se kontaktovat flotilu. První pokus byl marný. Zjistili jsme, že někdo úmyslně sabotoval anténu a radiokomunikační zařízení. Když jsme ho opravili zjistili jsme, že někdo ruší signál. Vrátili jsme se do jídelny a museli se rychle zabarikádovat, protože se proti nám, 20 milicionářům, vyřítilo asi 500 šílených kolonistů, sotva již připomínajících lidi. Dva dny jsme vzdorovali. Pak jsem já, Kobzaněnko a Ford prchli pryč, když už byla většina spolubojovníků mrtvá… potloukali jsme se a snažili se přežít… pak zabili Kobzaněnka a Forda… a pak jsem narazil na vás. Více toho nevím…“vypověděl nám Adrian.
„Co budeme dělat teď?“zeptal se Rotherford.
„Jsme schopni zjistit co blokuje nebo ruší signál s lodí?“zeptal se Haise Jenny.
„Odsud určitě ne. Radiokomunikační středisko je nedaleko výzkumného sektoru… odtamtud možná dokáži lokalizovat problém…“odpověděla má překrásná Jenny.
„Dobře. Dobře. Půjdeme tedy zkontrolovat jednotky Charlie…“nařídil Haise.
„Veliteli, pokud by se nám nepodařilo spojit s křižníkem a stále by jste trval na zničení kolonie, mohu aktivovat MAS…“
„MAS?“
„Manuální Auto-destrukční Systém. Systém je rozdělen na tři obvody, jeden je možné aktivovat odsud, druhý z centrálního sektoru z hlavní administrativní budovy a třetí z výzkumného sektoru z biologických laboratoří. Pokud aktivujeme všechny tři dojde k výbuchu 10 vodíkových bomb umístěných v podzemí. Zničí to celou oblast. Pokud by se nám nepodařilo aktivovat všechny tři obvody stále je zde možnost odpálit je jednotlivě. Tím dojde k menší explozi, například když bych teď spustila MAS obvod v městské kolonii výbuch zničí jen město. Můžu tedy odjistit tento systém a ovládání pak pošlu přes data-link do svého bojového obleku…“
„Dobře. Odjistěte tento sektor. Pokud se věci budou vyvíjet špatně, budeme moci aspoň vyhodit tento sektor do vzduchu…“
„Rozumím…“odpověděla Jenny a odjistila místní MAS obvod.
„Jak daleko přesně je výzkumné středisko?“zeptal jsem se Adriana.
„450 kilometrů na východ…“
„Jakou nejvyšší rychlost, aniž bychom zlikvidovali motor nebo jinak poškodili tank, je ta mašina schopna vyvinout?“zeptal se Haise Federsona.
„71.5 kilometru za hodinu. Tankisti z toho mohou vytáhnout 80 km/h, ale to už by nemuselo být bezpečné…“odpověděl Federson.
„SKUPINY 1 A 3, OKAMŽITĚ SE VRAŤTE K TANKU… TANKISTI, PŘIPRAVTE SE. ZA CHVÍLI POJEDEME, PŘISTAVTE TRANSPORTNÍ PROSTOR PRO PĚCHOTU…“nařídil do vysílačky Haise.
„Počkejte, ještě si vzpomínám na jednu věc. Ta nestvůra, kterou jste viděli, takové a i mnohem horší se začínají rojit po všech koloniálních oblastech v noci…“dodal Adrian.
„Dohajzlu… VŠEM JEDNOTKÁM A TÝMŮM. OKAMŽITĚ SI NAJDĚTE BEZPEČNÉ ÚKRYTY A PŘIPRAVTE JE PRO ZABARIKÁDOVÁNÍ. ZAJISTĚTE SI POTRAVINY, ZBRANĚ A MUNICI. MÁTE PÁR HODIN NEŽ SE ZAČNOU ROJIT VŠUDE ODPORNÉ NESTVŮRY…“
„TADY BETA-2, UŽ SE TROCHU ROJÍ. NACHÁZÍME SE U JEDNÉ ZE ŠTÓL, VLASTNĚ JSME OD TÉ ŠTÓLY MUSELI UTÉCT, VŠUDE SE ZAČALI OBJEVOVAT DĚSIVÉ OBLUDY. VYPADALI JAKO NĚCO MEZI PSEM, ČLOVĚKEM A HADEM. VYSOKÉ ASI JAKO ČLOVĚK, MĚLO TO I LIDSKOU TVÁŘ. TĚLO BYLO SPÍŠE PSÍ A BYLO PRUŽNÉ JAKO U HADA. JSOU JICH V TĚCH ŠTÓLÁCH MINIMÁLNĚ STOVKY!“
„DOBŘE. DRŽTE SE MÝCH ROZKAZŮ…“řekl velitel a kývl na nás, abychom šli. Jenny ještě stáhla všechny informace, data, zápisy a protokoly z počítače do datadisku a odeslala zabezpečeným signálem skrze rušení na loď.
Vyběhli jsme pryč z chodby, Haise věnoval poslední pohled na Bogdanovi a vstoupili jsme do výtahu.

Kajuta admirála Kerenského, tou dobou.
Do kajuty admirála Alexandra Kerenského, dekorovaného hrdiny Zemské aliance a UAFE v boji proti Gordijské republice, vstoupil zmocněnec CSI(Central Security Inteligence), Jeremias Freeman.
„Ah, pan Freeman… posaďte se…“nabídl zdvořile velkoadmirál, poddanému z CSI. CSI byla obávaná alianční tajná policie. Likvidovala politické a vojenské odpůrce Aliance a prominentní členy odbojových organizací a demokratických hnutí. Mimo jiné její pod-organizace se dopouštěli nejšílenějších a nejukrutnějších operací na celém spektru lidských oborů, od průmyslové a vojenské špionáže, přes vědecké experimenty, až po podporu různých proti-Gordijských extremistických hnutí.
„…tak kohopak jste přišel zabít dneska? Nebo snad bude hromadná poprava?“tázal se sarkasticky a s opovržením velkoadmirál.
Armáda, námořnictvo i letectvo opovrhovali CSI, považovali ji za zbytečnou a zločineckou instituci. Stejně tak 79% občanů Aliance a 95% řadových příslušníků UAFE mělo negativní vztah vůči CSI. CSI přežívala jen díky podpoře ze strany státní byrokracie, vládnoucí Strany jednotné demokracie a soukromých podnikatelských vrstev.
„No a víte, že nejste zase tak daleko od pravdy…“řekl s úsměvem Freeman a chystal se posadit.
„Nesedejte si. To byla čistě falešná slušnost… nechci, abyste mi to tady zaneřádil štěnicemi, odposlouchávacími systémy a podobnými kravinami…“
Freeman byl byrokrat. Byrokrat od pohledu.
„Nu budiž, dobře. Zaznamenali jsme skrze své lidi, že vaše loď už pár hodin nemá kontakt s jednotkami na povrchu planety, které jste tam vyslali…“
„Ano… a co vás to zajímá?!“obořil se na Freemana nasupeně Kerenský.
„Podle vašich rozkazů, pokud se neozvou do 24 hodin tak zahájíte bombardování povrchu planety…“
„Ano.“
„To neuděláte…“
„A můžete mi říct jediný důvod proč bych to neměl dělat…“
„Nezačnete bombardovat kolonii, ani nepošlete posily. Jinak váš syn, snach a žena zemřou…“řekl ke Kerenského zděšení Freeman.
Kerenský bleskem vstal a popadl Freemana pod krkem a přiškrtil ho.
„Ty syčáku. Jestli se jim něco stane vlastnoručně tě zabiji. To si pamatuj…“
„Když mě pustíte, nedáte bombardovat planetu a nepošlete posily… tak se vašim milovaným nic nestane.“
„Dobře…“řekl Kerenský a švihl s Freemanem na zem. Freeman vstal, oklepal se, vrhl na Kerenského nenávistný pohled a odešel pryč.
„Freemane… proč?“
„Co proč?“
„Proč nemám bombardovat planetu?“tázal se nakonec ještě Kerenský.
Freeman jen pootočil hlavou.
„Struktury CSI jsou tak zamotané a složité, že ani já nevím proč jsem vám to měl říct… a nechci to zjišťovat…“odpověděl znechuceně a odešel.
Kerenský se posadil a promnul si tvář.
„Hodně štěstí… ať je tam dole cokoliv…“řekl Kerenský.
Ale v tu chvíli dostal nápad. Vstal a odešel za technickým šéf-inženýrem lodi.

Kolonie, silnice na předměstí, 16:29.
Odešli jsme z administrativní budovy a došli k tankistům a již shromážděným skupinám na křižovatce. Shepard mezitím dýchal přes speciální masku, kterou jsem sebou měli, ale ta nemusela moc vydržet.
„Vše je připraveno veliteli…“ohlásil šéf tankistů a Jenny rychle dopravila Sheparda do transportního prostoru tanku, aby mohl normálně dýchat.
„Dobře, všichni nastupovat…“nařídil Haise a my jsme tak učinili. Vydali jsme se na dlouhou cestu.
Rozjeli jsme se rychlostí přibližně 71 kilometrů za hodinu po pouštních cestách a zbytcích silnic. Transportní prostory byli dva, do každého se vešlo 8 lidí, tedy akorát. Oba byli částečně prosklené neprůstřelným sklem takže člověk viděl na scenérii venku. Tank jako takový byl podobný staré americké M60tce, ale asi trojnásobně větší, výkonnější a s lepší palebnou silou v podobě iontových šrapnelů.
„Cesta bude trvat asi 6 hodin…“informoval nás tankový řidič. Shepard se mezitím najedl a napil z dalších zásob, jež jsme měli v tanku. Taky jsme mu dali uniformu UAFE, helmu a výzbroj.
Já, Jenny a Haise jsme seděli s několika dalšími vojáky v levém prostoru. Shepard, Federson a Rotherford v prostoru napravo. Mezi prostory byl v zadní části tanku ještě malý průchod.
Začali jsme trochu „relaxovat“. Zvláště Shepard si potřeboval odpočinout. Konečně měl chvíli klidu.

19:00, o 106 kilometrů dál, 344 kilometrů od vědeckého sektoru.
Jeli jsme stále v tanku a já si pročítal další data z počítačů. Obrovské množství informací bylo šifrováno, blokováno nebo úplně smazáno což nám moc nepomáhalo. Částečné informace mi říkali, že jde o nějakou epidemii nebo infekci, ale nic přesnějšího.
„Zdá se mi to, nebo je támhle písečná bouře…“řekla ostřelovačka Michajilovová a my jsme se podívali směrem kam ukazovala. Skutečně, několik kilometrů severně od cesty po níž jsme jeli na východ, byla bouře.
„Bouře?!“vyjekl Shepard, když to slyšel z pravého prostoru a rychle k nám přišel.
„Co se děje?“zeptala se Jenny trochu vystrašeně.
„Tady písečné bouře téměř nejsou…“
„Tak jsme narazili na vzácnost…“řekl jsem s úsměvem.
„Vy to nechápete. Pár hodin poté co vypuklo všechno to vraždění a násilnosti se skupina asi 30 vojáků vydala na pomoc na pomoc vojenskému personálu v centrálním sektoru. Mluvili jsme s nimi vysílačkou, říkali že vidí nějakou písečnou bouři… po pár minutách zjistili, že to není písečná bouře, popsali to jako nestvůru ze samotného pekla. Pak jsme uslyšeli zoufalý křik a ztratili s nimi kontakt…“řekl nám Shepard.
„Připravit zbraně!“nařídil velitel.
„Panebože… další!“vykřikl jsem a ukázal směrem na severozápad, to bylo pouhé dva kilometry od nás.
„Zavolejte jednotkám Alfa-1 a Alfa-3, ať okamžitě re-aktivují obranné palebné systémy základny…“vykřikl velitel.
„Co chcete dělat?“zeptal jsem se.
„Pojedeme do centrálního střediska. Jak daleko odsud je?“
„Ještě minimálně 30 minut jízdy…“odpověděl tankista.
„Vytáhněte to na stovku!“zakřičel Heis.
„Ale pane, to vydržíme maximálně deset minut, i tak bude zbývat ještě pět minut…“
„Devět minut jeďte stovkou a pak to snižte zase na 71 km/h.“
„Pane, ozvali se naši z centrálního střediska. Informovali nás, že zajistili základnu, zabili asi 20 nestvůr a aktivovali obranné systémy. Do budov se ty nestvůry už nedostanou. Vylézají podle toho co se ví odněkud zvenčí nebo ze starých šachet nedaleko základny. Vše je nyní zajištěno. Laserové kulomety a těžká automatická iontová děla jsou aktivní. Pokud se včas dostaneme k základně měli bychom to přežít…“informoval nás radista.
„Zavolejte jednotkám Beta, ať se dostanou do centrálního střediska…“
„Ano, pane…“
Pak se ozvala strašlivá rána. Ta bouře, která byla k nám blíže přestala být bouří. Z písku se skutečně vynořila „nestvůra ze samotného pekla“!
Obrovský, co obrovský, gigantický červ, podepíraný čtyřmi nohami, byl vysoký minimálně 20, až 30 metrů. Červ to asi nebyl, ale bylo to tomu podobné. Ony „nohy“ byli potaženy černou kůži, ale „červí“ část těla byla červená a zakončená obrovským otvorem s několika řadami ostrých zubů. Ta nestvůra běžela k nám.
„Střílejte na nohy!“zakřičel velitel Haise.
„Na to žluté…“dodal jsem, když jsem spatřil podivnou žlutou masu nějakého masa v oblasti, kde by mělo být koleno jedné z těch noh.
Tankista-střelec tam zahájil palbu.
A naštěstí dal na moji intuici a trefil se do „žluté masy“. Ta doslova explodovala a celá noha se utrhla a rozpadla. Onen gigantický červ spadl a „rozbil si držku“ o písek. Ale během vteřinky zase vstal a dokázal se udržet jen na třech nohách.
„Pokračuj!“křičel Haise.
Pět!
Viděli jsme pět dalších bouří…
Tankista se znova trefil a podlomil zadní nohu za tou co zničil první. V tu chvíli se ta nestvůra stala již pohybu neschopná.
Tankista hned zahájil palbu na nohy těch ostatních přibližujících se nestvůr…
Tankista byl elita, hravě zlikvidoval další tři nestvůry, ale velice rychle se objevili další. Když už bylo pět dalších nestvůr jen pár stovek metrů od nás začali jsme se modlit za spasení boží.
Z ničeho nic se z nebe snesli modré blesky a modré ohnivé koule.
„350mm laserová fuzní děla!“vykřikl radostně radista, když viděl jak zasáhli ty nestvůra a spálili je na kusy. Kerenského posádka, tak aby to vypadalo, že to dělají bez jeho svolení, lokalizovali všechny možné nebezpečné cíle hýbající se cíle a zahájili proti nim palbu. Zabili přes 100 různých velkých bestií.

Silnice u centrálního střediska, 2 kilometry od střediska.
Již jsme jeli celkem pomalu neboť jsme byli krytí palbou těžký děl na „hradbách“ střediska, které vlastně bylo spíše pevností. Administrativní „budova“ se nacházela ve skutečnosti v podzemním komplexu, na povrchu byla v podstatě vojenská základna.
Na hradbách stáli vojáci Alfa-1 a Alfa-3.

19:40, jídelna, centrální středisko, 4 patra pod zemí.
Všichni jsme byli shromážděni v jídelně. Bezpečnost spravoval automatický palebný systém a samočinné kulomety, které se aktivovali při detekci pohybu kolem základny a zároveň podivných pohybů v základně. Byli na speciální „samonabíjecí články“, jinak řečeno na nekonečno nábojů, což nám dost dodávalo na klidu… nyní jsem se rozhodli projednat co a jak dál.
Centrální středisko bylo fakt stejné, všude krev, zbytky mrtvol a rozstřílených oblud a tak dále…
„Přátelé, bohužel mám velice špatnou zprávu…“začal Haise a povzdechl si.
„…ztratili jsme kontakt s jednotkami Charlie a navíc doktor Baader jak nám ohlásili důstojníci z jednotek Beta, někam zmizel a nemohou ho najít. Podle nich určitě není v důlním-průmyslovém komplexu…“
Čím dál tím lepší.
„…shrňme si tudíž co víme. Zaprvé, pravděpodobně nikdo nepřežil a pokud ano dávám jako parametr mise záchranu těchto přeživších. Zadruhé, máme pevný a bezpečný bod. Toto středisko. Zatřetí, našli jsme ve skladištích pár dalších obrněných transportérů a jednu bojovou helikoptéru. Začtvrté, musíme zjistit co se stalo ve výzkumném středisku. A zapáté, příslušníci jednotek Beta nás informovali, že v diáři jednoho z horníků je poznámka o tom, že za vším stojí údajně nějaký výzkum…“dodal Haise.
„Takže poletíme zachránit Charlie?“zeptal se granátník Johnatanson z Alfa-3.
„Ne. Teď ne. Přečkáme noc tady v bezpečí. V noci se ty obludy objevují nejvíce…“namítl Shepard. Už byl celkem klidný.
„Ano, je to tak. Proto, dejme si odpočinek. Zásoby potravin a pití máme, dostali jsme díky zesílení výkonu radiopřijímačů zprávu z USS Davison, že nás nebudou bombardovat. Kerenský nás, ale také uvědomil, že se do toho plete tajná policie…“informoval nás Haise. Půl hodiny jsme se radili co budeme dál dělat. Rozhodli jsem se, že s bojovou helikoptérou provedeme výsadek jednoho z oddílů ve výzkumném sektoru, v 10:00 příštího dne. Po tomto rozhodnutí jsme se všichni začali postupně trousit pryč. Někteří odešli do herny, jiní do společenské místnosti a jiní se šli jen najíst nebo prospat.

Já a Jenny jsme si zabrali jednu menší ubikaci. Nejdříve jsme měli pár hodinek klidu a „odreagovávali jsme se“. Pak tam přišel Shepard, posmutněle se na nás díval, posadil se na třetí postel, která tam byla a zeptal se jestli tam u nás může přespat. Vypadal trochu jako malé smutné dítě nebo smutné zvířátko. Samozřejmě jsme mu nemohli odmítnout.
„Magdalena a Ethel…“řekl kolem 10.hodiny večerní Adrian.
„Cože?“zeptal jsem se. Stále jsme byli vzhůru. Já si četl jednu vojenskou brožuru, Jenny ještě procházela nějaká data a Adrian jen tak ležel na posteli.
„Magdalena byla moje snoubenka a Ethel naše 2-měsíční dcera. Včera ráno jsem na vlastní oči viděl jak je ty nestvůry rozsekali na kusy…“řekl a začal plakat.
Já a Jenny jsme vstali a přišli k němu.
„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Vrátíš se na Zem a na všechno se zapomene…“snažila se Jenny konejšit plačícího Adriana.
„…byly to jediné pro co jsem žil…“dodal a stále plakal. Vyčerpáním, ale brzy usnul. Jenny šla ještě raději zamknout dveře ubikace, přeci jen, strach v nás trochu byl.
Pak jsme šli spát.

Měl jsem sen.
Stál jsem v nějaké chodbě. Na zemi byl písek nebo kamení, ale strop a zdi byli umělé. Nejdříve jsem myslel, že lidského původu, ale pak jsem na nich spatřil podivné symboly, které jsem nedokázal přiřadit k žádnému známému jazyku.
Kolem mě prošel nějaký pyrotechnik a inženýr a přišli k dvěma archeologům, kteří klečeli za nějakými „barikádami“. Chvíli s nimi mluvili a pyrotechnik pak zmáčkl nějaký knoflík. Ozvala se exploze vzdálená z konce několik kilometrů dlouhé chodby a přiřítil se obrovský závan prachu a písku. Archeologové pak vyrazili ještě s nějakými nástroji a přepravkou směrem ke konci chodby. Šel jsem za nimi. Šli jsme několik minut, až jsme došli k zničeným vratům za nimiž byla obrovská jeskyně.
„To je ono…“řekl jeden z archeologů a ukázal směrem k nějakému podstavci. Seskočil jsem tam. Konec konců to byl sen. Došel jsem k váze a uviděl, že jsou na ní podobné znaky a také vyobrazení nějakých bytostí.
„Vezmi to a vracíme se… tým 2 to tu zítra důkladně prozkoumá…“řekl jeden z archeologů a druhý sebral vázu.

V tu chvíli mě probudili rány, výstřely a křik.
Stejně tak Jenny, Adrian tvrdě chrápal.
„Co se proboha děje?!“vykřikla Jenny.
„VELITELI CO SE DĚJE? CO JE TO ZA RÁNY A VÝSTŘELY?!“zeptal jsem se do vysílačky.
„AH, HICKS, DĚVKA JENNY A CHUDÁČEK SHEPARD! NA VÁS BYCHOM ÚÚÚÚPLNĚ ZAPOMNĚLI!“ozval se hlas Haise, ovšem nyní byl plný šílenství a perverzního chtíče.
Po chvíli se začali ozývat rány na dveře.
„Sakra, my máme zbraně v jídelně, že?!“zeptala se Jenny. Já se šokovaně zamračil.
„Probuď Adriana, prolezeme ventilační šachtou…“řekl jsem a přisunul jednu postel k vstupu do větrací šachty. Nebylo to sice nic světoborného a originálního, ale šlo o to si zachránit životy.
Povedlo se… vzbudit Adriana, rychle jsme se oblékli a vlezly do ventilační šachty po posteli.
Postel jsem pak ještě skopnul na zem a začali jsme prolézat šachtou. Dostali jsme se nad jídelnou a skrze malé otvory spatřili hrůzostrašné scény.
Dva naši vojáci na jednom stole drželi Michajilovovou a třetí ji mačetou začal usekávat jeden prst po druhé. Pak ji vybodnul jedno oko a snědl ho, zatímco Michajilovová zoufale křičela. Jeden z těch vojáků co jí drželi na ní skočil a začal znásilňovat… co se dělo dál je, až moc nechutné.
„Ke zbraním ani munici se nedostaneme a ani k výstroji… pokud se dostaneme do hangárů a získáme helikoptéru… mohla by tam být nějaká výzbroj a výstroj…“řekl jsem.
„Dobře… víš jak se tam dostat?“zeptala se Jenny.
„Já to vím, jdeme…“řekl Adriana a skrčeni jsme šli za ním.
„…je to jen pár stovek metrů, potrubí je naštěstí neprůstřelné… a vydrží i zásahy granátem…“dodal, aby nás uklidnil.
„Co se to sakra vůbec stalo?“zeptal jsem se.
„Nevím. Takto nějak zešílela i většina kolonistů…“odpověděl Adrian a po pár minutách chození, lezení a šplhání jsme se dostali do hangáru vrtulníků. Stáli tam dva „naši“ a pažbami pušek se navzájem mlátili a pak i škrtili.
Když se konečně zabili byla to naše příležitost. Jenny naskočila do helikoptéry a začala ji startovat. Já a Adrian jsme si vzali bojové kombinézy a výzbroj a jednu hodili i pro Jenny. Adrian pak otevřel střechu hangáru a naskočil si do helikoptéry.
Vzletěli jsme, ale na poslední chvíli do helikoptéry skočil Haise a s ústy od lidské krve a zuřivým křikem se nás pokoušel zabít. Adriana uhodil pěstí a ten spadl a bouchl se o nějaký kovový plát. Já vstal, chytl se za jednu trubku a skopl Haise pryč z vrtulníků. Haise spadl z výšky asi 40 metrů přímo do bedny s hřebíky a nástroji.
„Au…“řekl jsem s úsměvem a rychle pomohl Adriánovi vstát.
„Jenny, za jak dlouho budeme o výzkumného centra a kolik je vůbec hodin?“zeptal jsem se.
„U výzkumného centra budeme za deset minut. A je 5:09…“odpověděla a hleděla skrze sklo do dáli. Na povrchu se to hemžilo stovkami nestvůr a oblud.
Některé se nás pokusili i „sundat“, ale neúspěšně.

Výzkumný sektor, 5:20, přistávací plošina.
Mezitím se nestvůry začali pomalu ukrývat a utíkat. Vědecké laboratoře vypadali zdevastovány, ale opuštěny. Jenny přistála na jedné z plošin uvnitř komplexu obestaveného železobetonovými zdmi a vystoupili jsme. Fakt, nikde nikdo. Jen spoušť.
Tak jako všude jinde…
Vydali jsme se k hlavním dveřím. Vedle nich vyseli podřezané lidské mrtvoly.
Výbušninou jsme „otevřeli“ poškozené dveře a opatrně vešli dovnitř. Na chodbách kupodivu fungovalo osvětlení.
„Zlato, mám tu nějakou známku života, jde o člověka. Chodbou rovně, pak zahnout doprava a do druhé laboratoře…“informovala mě Jenny a dívala se na display radaru.
„Dobře, jdeme…“nařídil jsem a šli jsme pomalu vpřed.
Prošli jsme přes chodby kudy prošla snad samotná apokalypsa, chodby plné mrtvol bezbranných vědců i vojáků jež se navzájem povraždili.
„Za chvíli tam budeme…“řekla Jenny a ukázala na dveře s nápisem Archivní místnost.
Vstoupili jsme dovnitř. Místnost byla plná polic s knihami, dokumenty, zprávami a hlášeními. Samozřejmě klasický evergreen všude krev… a zlověstný smích.
„Kdo je tu?!“vykřikla Jenny vyděšeně.
„Dopustili jsme se chyby. Jsme jen zhovadilá pseudo-rasa…“vykřikl hlas Andrease Baadera a my šli po jeho hlase, až jsme se dostali k jednomu konci místnosti napravo od vchodu, kde se nacházel stůl s knihami, nějaké židle a na nich s jednou nohou přes druhou seděl Baader. Oči plné nenávisti a radosti zároveň, ústa od krve, jizvy na tváři.
„…nemáme právo kolonizovat vesmír, neboť jsme nic a jen a pouhé nic!“vykřiknul se smíchem.
„O čem to mluvíte?“zeptal jsem se.
„Dopustili jsme se chyby a dopouštíme se jich zas a znovu… to co se stalo 2.ledna bylo předzvěstí konce této prokleté kolonie a všeho lidského na ní…“
„Ptám se znova, o čem to mluvíte?!“vykřikl jsem už naštvaně.
„…7.července 2619 jsme objevili chodby. Chodby hluboko v horách, které nebyli vytvořeny člověkem, místo kam lidská noha nikdy nevstoupila a které bylo technicky vyspělé. Zkoumali jsme chodbu a našli úplně nový jazyk, který se nám téměř nepodařilo rozluštit. Jejich abeceda byla tak složitá a odlišná, že jsme nemohli vycházet z vůbec žádných podkladů. Podle toho taky dopadli překlady stovek, možná tisíců nápisů na zdech. Rozuměli jsme kulové! To ovšem nebránilo lidskému chtíči po získání potencionálních vojenských a průmyslových technologií. CSI se rozhodlo pokračovat ve výzkumu i proti naléhání několika předních vědců, kteří následně na protest opustili projekt. Argumentovali tím, že nerozumíme tomu pradávnému jazyku a můžeme otevřít něco co by mělo navždy zůstat skryté. Ale my je neposlechli a pokračovali v průzkumu. Kopali jsme a pročesávali cestu dlouhou mnoho kilometrů, až jsme našli mohutné masivní dveře vysoké 5 metrů. Nedokázali jsme určit z čeho jsou ani jak je otevřít. Mezitím samozvaní překladatelů pracující pro CSI informovali vládu o tom, že se údajně v jeskyni nachází biologická vojenská technologie. Vláda souhlasila s pokračováním projektu… a pak se to stalo. Konečně se nám podařilo 2.ledna letos odpálit dveře. Museli jsme použít jadernou nálož. Obrovským štěstím bylo, že hora v níž se chodby nachází byla jedna z nejpevnějších a nejtvrdších jaké jsme, kdy objevili ve vesmíru a tak jaderný výbuch neměl na její strukturu valný efekt, ale dveře to odpálilo. Vešli jsme dovnitř a našli tam podivný artefakt. Vázu. Ale co nás v tu chvíli podivilo nejvíce byla velikost jeskyně a to co bylo na zdech. Jeskyně byla větší než osm fotbalových stadionů a na zdech byli nápisy ve všech vesmírných abecedách a dorozumívacích znacích, včetně naší azbuky, latinky, asijských jazyků atd., v tu chvíli bylo už pro lingvisty podstatně jednoduší rozluštit co znamená co. Stálo tam, že ta váza je úkryt…“
„Úkryt pro co?“zeptala se Jenny.
„…pro mimozemšťany!“odpověděl s úsměvem.
„Ano. Pro mimozemskou rasu… před 1 miliardou a 200 milióny let se podle těch nápisů vymírající rasa Sakáriů schovala před svým zánikem. Tato technicky dalekosáhle vyspělejší a vyvinutější rasa dokázala svá těla změnit na aerosolové bakterie a čekali stovky miliónů let než se objeví někdo kdo je vysvobodí. Proč vymírali? Podle toho co se podařilo přeložit se nedokázali dobře reprodukovat a výsledkem byla postupná degenerace jejich genofondu a vývoje. Chtěli tomu zabránit a to tak, že až někdo najde jejich vázu a vypustí je, oni do něj vstoupí, postupně ho ovládnou, zkombinují svůj genetický kód s jeho a vylepší se. Vytvoří tak nové stabilní jedince a tím obnoví i svoji rasu. A tak jsme se tu objevili my… otevřeli jsme vázu. Vojenští vědci nás informovali, že ve váze se nic nenachází. Ale život tam byl, jen my jsme ho nedokázali zaznamenat… otevřeli jsme vázu. Všechno se zdálo v pořádku, váza se zdála být nepoškozená… otevřeli jsme vázu…“
„Proč pořád opakujete otevřeli jsme vázu?“zeptal se Adrian.
„Protože tím, že jsme ji otevřeli jsme předznamenali konec lidské rasy… jejich rasa se v podobě aerosolu dostala do ovzduší a začala pomalu a postupně ovládat neurologické systémy lidí, zjišťovat fyziologickou strukturu a tak dále. Lidi jež nemohli být užiti pro převzetí kontroly a vytváření nových jedinců začali páchat sebevraždy a navzájem se zabíjet. Ti, jež jsou kompatibilní s genetickými a neurologickými strukturami Sakariu si ničeho nevšimnou, ale už po pár minutách se začne měnit částečně jejich struktura. Víme akorát, že chtějí takto… dá se říct infikované… lidi změnit dle obrazu svého. Viděli jste ty nestvůry a obludy, až na toho gigantického červa, který se na této planetě vyskytuje milióny let a kterého jsme nedávno probudili, jsou všechny ty monstra Sakariové…“
Oči i ústa jsme měli otevřené do kořán.
„To přece nemůže být pravda!“vykřikl jsem.
„…ale ano, jsou to Sakariové ještě v transformaci, v mutaci než se změní na svoji původní formu. Někteří to ovšem již dokázali… ti nejsilnější a nejvyspělejší. Ti od nichž se budeme učit, ty jež nás spasí před námi samotnými…“začal šíleně překotně říkat Baader a vstal. Namířili jsme na něj zbraně.
„Mě si vybrali jako svého nejvyspělejšího hostitele…“řekl se smíchem.
„Co budeme dělat?“zeptala se Jenny.
„Pošleme to tu do pekla!“řekl jsem.
„Myslíš…“
„Ano. Odpálíme celou kolonii…“
„TO NE!“zařval Baader a vrhl se na nás. Zastřelili jsme ho, skácel se mrtev na zem.
Najednou se jeho mrtvola ozářila a zář nás na chvíli oslepila. Když jsme konečně zase začali vidět stála tam nějaká podivná bytost. Byla spíše menší, měla velké černé oči, lesklou šedou kůži, humanoidní tvar a dívala se na nás dost nepřátelsky.
„Co to sakra…“
„…my jsme Sakari…“ozval se něčí hlas, ale ta bytost vůbec nepromluvila ústy.
„Sakari?“tázal se Adrian.
„Ano. Správně by jste nás neměli ani vidět, ani znát naše jméno vzhledem k tomu jací primitivní barbaři jste… vezmeme si vaši civilizaci… vezmeme si vaše planety, tím že se rozneseme do vaší populace, až se vrátíte na své lodě…“
„Jenže my se tam nevrátíme…“řekl jsem.
„Trochu pozdě… nyní už se vrátila skupina vojáků z centrálního střediska, kteří jsou kompatibilní s námi a kteří přežili masakr…“
„POBĚŽTE!“vykřikl jsem a rozeběhli jsme se ke dveřím.
„Co chceš dělat?“zeptala se zoufale Jenny.
„Už se odsud stejně nedostaneme. Musíme zničit tuto planetu, aktivovali jsme MAS obvod v městské kolonii, kde se nachází MAS obvod tady?“zeptal jsem se.
„Měl by být v řídící místnosti hlavního vědeckého týmu… dovedu vás tam…“řekl Adrian a my jsme uslyšeli děsivé zvuky. Nestvůry a obludy se začali dostávat do základny.
„Snaží se nás zastavit…“
„ASTEROID!“vykřikl Adrian a zastavil se.
„Cože?“zeptali jsme se s Jenny.
„Těžební korporace použila jednu speciální technologii, aby mohla těžit z jednoho obrovského asteroidu, který se přiblížil k planetě. Asteroid o velikosti 400 000 kilometrů v průměru je chycen gravitačními technologiemi na orbitě planety. Pokud se podaří z průmyslového střediska sabotovat geomagnetické a gravitační držáky asteroid dopadne na povrch planety, výbuch bude tak strašlivý, že to zničí planetu a tlaková vlna i váš již infikovaný křižník… musíme se vrátit k helikoptéře…“řekl Shepard a otočili jsme to. To, ale už proti nám vyrazili různé nestvůry nejodpudivějších tvarů. Začali jsme je kosit a probíhali chodbami. Některé vypadali ještě jako znetvoření lidé, jiné už vůbec nevypadali jako lidé, ale jako nějaká přerostlá zvířata. Díky bohu se nám podařilo dostat pryč z laboratoří a naskočili jsme do helikoptéry. Jenny nastartovala a Adrian kulometem rozstřílel několik desítek oblud. Vzlétli jsme! Bylo to fakt těsný…

„NEDOVOLÍME VÁS ZNIČIT NÁS!“ozvalo se nám v hlavě a hlavy nás začali pekelně bolet. Čím výše jsme byli nad zemí, tím méně boleli.
„Pospěš si!“řekl jsem Jenny a sedl si vedle ní do kokpitu.
„Budeme tam za pár minut…“řekla a já pohlédl k nebi. Viděl jsem ten gigantický meteorit. Podle vědců se „odloupl“ při kolizi jedné velké planety s druhou ve vzdálené sluneční soustavě. Nyní to měla být naše záchrana… záchrana lidstva…

5:55, průmyslový sektor na severu.
Objevili jsme se nad přistávací plochou průmyslového sektoru a já spatřil, že dole se nachází příslušníci jednotek Beta, kupodivu ještě živí a dokonce i při smyslech.
Přistáli jsme u nich a vyskočili z helikoptéry.
„Co se sakra děje?“vykřikl velitel jednotek Beta, Andrej Vorošilov.
„To je dlouhý příběh, musíme uvolnit asteroid…“řekl jsem.
„Zbláznili jste se?!“vyjekl jeden z vojáků.
„Je to jediná šance na…“chtěl jsem doříct „záchranu“, ale přerušil mě hluk blížících se nestvůr, oblud a „létajících“ Sakariu.
„Vidíte ty létající bastardy, do nás všech už nanesli své buňky v aerosolové podobě a je jen otázkou čas než se z nás stanou taky ti bastardi…“vykřikla Jenny.
„Tak rychle, Alexy, Stevensone, Johanko, seberte výbušniny a položte je k gravitačním generátorům… my deaktivujeme centrální řízení z kontrolní místnosti…“řekl Vorošilov a všichni jsme vběhli do budov průmyslového sektoru.
Vojáci ještě stihli zabarikádovat vchodová vrata, než do nich vpadli nestvůry.

6:10, kontrolní místnost.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se.
„Výbušniny už byli položeny. Pokud je odpálíme výkon gravitačního pole klesne o 35-40%… ale to nebude stačit…“řekl Vorošilov.
„Odpalte výbušniny, Jenny dokážeš ten počítač hacknout?“
„Ano, vydrž chvilku…“řekla Jenny a začala se nabourávat do počítače, aby mohla deaktivovat úplně gravitační pole.
„ODPALTE BOMBY!“řekl Vorošilov do vysílačky. Ozvalo se několik tlumených explozí a gravitační paprsky mířící z komplexu se trochu zeslabili.
„Mám to!“vykřikla Jenny, ovšem v tu chvíli sklo v řídící místnosti, kterým jsem viděli ven do prostoru průmyslového sektoru explodovalo a nějaká „tlaková vlna“ nás odhodila pryč. Cítili jsme neuvěřitelnou bolest a strach. Já jsem ještě vykašlával krev a strašlivě se třásl.
Pak jsem spatřil nad svým tělem Sakarie. Pousmál se.
„Co…“
„Už je pozdě. Gravitační pole sice selhává a asteroid pravděpodobně neudrží, ale hold je pozdě…“řekl.
„Jak to?“
„Kerenského válečný křižník je právě již na cestě k Zemi. Naši spolubojovníci, bratři a sestry nyní nabudou podoby lidí a infiltrují na Zem. Tato planeta sice bude zničena, ale s tím už se nedá nic dělat…“řekl Sakari a odešel pryč. Já jsem ucítil, že jsem ochrnul na celé tělo.
„Kerenský je ještě tady…“ozval se hlas dalšího Sakarie. Ten co ke mně mluvil se na druhého zděšeně podíval.
„O čem to mluvíš?“
„Admirál Kerenský těsně předtím než ho ostatní zabili zničil motory lodi granátem a výbušninami. Bude trvat šest hodin než se podaří motory opravit…“
„Šest hodin… za šest minut, ani ne šest minut, dopadne ten asteroid na planetu…“řekl první Sakari a odešli pryč. Spatřil jsem, že Jenny se začala plazit ke mně.
Když byla dostatečně blízko chytla mě za ruku.
„Miluji tě…“řekla, přisunula se ke mně a políbila mě.
„…já…tebe…taky…“vypadlo ze mě.
Jenny mě držela za ruku a tak jsme spolu trávili posledních pár minut. Shepard mezitím spáchal sebevraždu…
A za těch pár minut… gravitace planety přitáhla asteroid k sobě. Dopadl asi 7 000 kilometrů severně od průmyslového střediska. Během vteřiny jsme zemřeli… během dvou, možná tří vteřin, výbuch zasáhl jádro planety a ta po pár chvilkách doslova explodovala.
Výbuch byl tak obrovský, že za pět vteřin zasáhl kerenského loď a zničil ji. Rasa Sakariu přestala existovat… rasa jež doplatila na svoji pýchu a nenávist.
Sekundární výbuch planety způsobil poškození slunce v soustavě, poškození tak silné, že i slunce explodovalo. V podstatě nastala řetězová reakce. Za minutu už ona sluneční soustava neexistovala.