Srdce bojovnice II - 57. díl

Nevím, jestli to, co jsme předváděli, by se dalo nazvat soubojem, mně to více než cokoli jiného připomínalo právě tanec. A pouze díky tomu, že jsem v něm nedávno nalezla zalíbení, jsem si nyní nepřipadala tak hloupě.
„Jde ti to dobře,“ pochválil mne Thranduil během jedné z četných přestávek a já se trochu trpce pousmála.
Tohle že měl být výcvik?! Vždyť sotva se mi na čele zaleskla krůpěj potu, tak mi dopřál chvilku k odpočinku, své údery navíc prováděl v dostatečné vzdálenosti, aby se mých bambusů ani nedotkly. Nemluvě o tom, že jejich četnost také značně pokulhávala.
„Vyhlížíš zklamaně…“ poznamenal a podal mi vak s vodou, ze kterého jsem si hned vděčně přihnula.
„Možná proto, že tohle je akorát tak ztráta času!“ namítla jsem otráveně a otřela si rty hřbetem ruky. „Jaký to má účel, když už nikdy neuvidím?! Doufáš snad, že kdyby se na nádvoří paláce objevili pavouci, zbiji je bambusem?!“
„Riel, Riel… jako vždy netrpělivá, že?“ pokáral mne princ a nedbale mne pohladil po hlavě. „Dnes je tvoje první hodina, zatím spíše testuji tvé reflexy. Až půjde do tuhého, včas tě upozorním, aby sis oblékla něco vhodnějšího než šaty.“
Povzdechla jsem si. „Thranduile, nemysli si, že nejsem vděčná za to, co pro mě děláš, ale jsem si jistá, že ani ty nevěříš, že bych ještě někdy mohla v rukou sevřít skutečné zbraně. Tak proč mě tu trápíš těmito atrapami?“
„Protože nechci, abys vyšla ze cviku. A protože se domnívám, že tvůj sluch je natolik bystrý, že by jednou mohl nahradit tvé oči, pokud ho k tomu budeme dostatečně stimulovat.“
Vzala jsem jeden z těch bambusů do ruky a naznačila s ním pár výpadů. „Sám nejlépe víš, že to byla lukostřelba, v níž jsem vynikala…“
„Neboť ses jí usilovně věnovala. Když se budeš pravidelně věnovat tomuto, nepochybně brzy též získáš jistý cvik.“
„Výborně…“ zamumlala jsem nešťastně. „Kdyby náhodou došlo na obléhání paláce, mohu po nepříteli házet klacky…“
„Však nezůstaneme jenom u klacků, Riel. Ale dříve, než ti svěřím tvé staré zbraně, potřebuji si být nejprve jistý, že si s nimi neublížíš,“ konejšil mne princ a přitáhnul si mě na svůj klín. „Já na tebe spoléhám, ty moje hrdá bojovnice… nemůžeš mě v této bitvě nechat samotného.“
Schoulila jsem se v jeho náruči, abych mu mohla položit hlavu na rameno. „Vím, že to se mnou myslíš dobře, ale i kdybych se jednou dokázala ohánět zbraněmi, k čemu to bude? Stejně ve svém stavu nemohu do žádné bitvy vyjet… a ani se podílet na obraně, protože v tom shluku bych nedovedla rozpoznat naše muže od nepřítele…“
„To si plně uvědomuji, Riel, avšak stejně chci, abys byla schopná se v případě potřeby ubránit. Navíc kdybych tam z nějakého důvodu nebyl, musí přece někdo chránit naše dítě, ne?“
„Ty jsi hrozně zvláštní ellon, Thranduile,“ pronesla jsem s poněkud nevěřícným pousmáním. „A nemysli si, že nevím, že sis ohledně toho svého testu u krále Gil-galada vymýšlel. Elrond mi řekl, že v tom šlo o něco docela jiného…“
„Tak úplně jsem si nevymýšlel,“ ohradil se proti tomu nařčení. „Po dva dny jsme tam oba chodili s páskami a věř mi, že se ty dva dny zdály skoro jako týdny!“
„O tom nepochybuji… I když mi připadá směšné něco takového dělat kvůli sázce. O co v ní vlastně šlo?“ vyptávala jsem se zvědavě.
„Směšné? To si piš, že to bylo směšné!“ zasmál se Thranduil. „Takhle to ovšem dopadá, když jeden nechá promlouvat vlastní hněv. Elrond již měl z Gil-galadových jednání s mým otcem, kterých se občas účastnil, několik neblahých zkušeností a když jsme se střetli, neváhal mi sdělit pár poznatků o jeho osobě a vyjádřit svou naději, že se mnou snad bude v tomhle ohledu lepší pořízení. Jeho slova se mi nezamlouvala, a jelikož jsem toho o něm mnoho nevěděl, zaútočil jsem na jedinou věc, jež byla zřejmá a na niž je zrovna dosti háklivý… jeho původ. On na to opáčil, že je pořád lepší mít za otce jednoho z Edain než zdegenerovaného lesního Eldu, a než jsme si uvědomili, co se děje, dohadovali jsme se tam jako malé děti. Do toho se tam objevil Gil-galad, který zprvu jen nechápavě naslouchal naší vášnivé debatě, než sám navrhnul, abychom tímto jednoduchým způsobem rozhodli náš spor.“
„A kdo tedy vyhrál?“
„Elrond,“ přiznal princ neochotně. „Dodnes se ovšem domnívám, že to bylo pouze díky jeho znalosti tamějšího prostředí. Kdybych se nezřítil z toho záludného schodiště a nepochroumal si kotník, jistě bych zvítězil já. Takhle jsem se navíc musel nechat od Elronda potupně ošetřit.“
„Divím se, že tě něco tak triviálního jako kotník mohlo zadržet…“ poznamenala jsem překvapeně.
„Nešlo ani tak o můj kotník jako o Gil-galada, jenž prohlásil, že nehodlá riskovat válku s Oropherem kvůli mé nešikovnosti, a raději tu soutěž ukončil. A Elrond, jelikož do té doby žádné zranění neutrpěl, z toho vyšel jako vítěz.“