Forsaken - 194. díl

„Alex za mnou tehdy přišel a skoro zářil nadšením. Podařilo se mu získat seznam dívek, který si upíři vybrali jako svý další oběti. Vyhledávaj je přes záznamy v počítačích nemocnic, kam maj neomezenej přístup, a jejich osobní údaje pak předávaj lovcům, aby je zajistili a dopravili na předem určený místo. Alexovi se tenhle postup ani trochu nezamlouval a díky svým kontaktům přišel na způsob, jak to zarazit…“
Riel se na chvíli odmlčel a já mu ani tehdy nepřestávala skoro prosebně viset na rtech. Nijak jsem ho však nepopoháněla, chápala jsem, že na tohle vyprávění potřebuje svůj čas.
„Mezi svýma lidma měl i pár chemiků a ti mu připravili látku, která když se údajně píchne do žíly, způsobí trvalý změny v krvi. Dotyčnýmu to prý nijak neublíží, ale pro upíry se stane jeho krev naprosto nepoužitelná.“
Začínala jsem tušit, kam tohle všechno spěje, a jenom jsem doufala, že můj otec nic z toho neudělal úmyslně.
„Zdálo se mi to divný, a tak Alex zavolal jednoho z těch chemiků a ten mi to podrobně vysvětlil. Samozřejmě, že jsem z toho výkladu moc nepochytil, ale znělo to vcelku přesvědčivě. Proto jsem už nic nenamítal, popadl jsem kufřík s injekcema a vyrazil ven…“
Riel se opět odmlčel. Ze skříňky vytáhnul sklenici a napustil si do ní z kohoutku vodu, kterou na jeden zátah vypil.
„Tu noc se mi podařilo zastihnout všechny dívky… Po aplikování toho séra jakoby upadly do hlubokého spánku, ale to mě nijak nezneklidňovalo, neboť o tom ten chemik mluvil. Líčil mi to dokonce jako ohromnou výhodu, protože tak budu mít příležitost se zase nepozorovaně vytratit a ty dívky si pak po probuzení nebudou na tu událost vůbec pamatovat…“
Riel odložil sklenici na linku a trpce se pousmál.
„Vlastně se ani tak nemýlil… ty dívky si opravdu na nic nepamatují… Jenom se stala menší chyba… ony se už nikdy neprobudily… To jsem zprvu netušil a když jsem skončil s tou poslední, odjel jsem za Alexem, abych mu oznámil splnění úkolu. On u sebe ale nebyl, a tak jsem čekal…“
Žíznivě jsem si olízla vyschlý rty a žádostivě se zadívala na kohoutek. Taky bych se s chutí napila, jenže se mi nechtělo přibližovat k Rielovi. Nejspíš to vycítil, protože naplnil čistou skleničku a poslal ji přes téměř celou linku ke mně.
„Když se konečně objevil, byl v tváři docela popelavý. Vrhnul se ke mně a zapřísahal mne, abych mu řekl, že jsem nějakou z těch dívek nenašel… Nechápal jsem, co se děje, dokud mi otřeseným hlasem nesdělil, že ho ten chemik zradil… A já za jejich pomoci ten večer zmrzačil skoro třicet dívek…“
Dychtivě jsem vyprázdnila obsah sklenice a po celou tu dobu jsem nespouštěla z Riela oči. Jasně, mohla to bejt klidně přetvářka, ale přísahala bych, že ho to, co se stalo, upřímně mrzí. A podle tónu hlasu si to dosud neodpustil.
„Naléhal jsem na Alexe, že přece musí bejt nějaká protilátka, něco, co by ty dívky opět probralo, ale nic takovýho jsme neměli. To, co nám ten chemik dal, byl novej způsob upírů, jak z vybranejch jedinců udělat povolný dárce, a my jim v tom nechtěně pomohli… Žádal jsem Alexe aspoň o to, aby mi dovolil ty nebožačky vysvobodit od jejich údělu, jenže to on nepřipustil. Vysvětlil mi, že to, co se přihodilo, je sice strašlivé, ale že jim již nemůžeme pomoci. Necítí bolest a díky svý oběti ušetřily životy jiným. Nakonec jsem uznal, že na tom něco bude…“
„Ale podle toho, co říkal Marcell, se to děje stále!“ vyhrkla jsem pobouřeně, když Riel ztichnul.
„Jsem si toho vědom… jenže jak bys proti tomu chtěla bojovat?“
„Já nevím, ale něco se přece udělat musí!“ namítla jsem rázně. „Ta krev… kterou pijeme… ta je od nich?“
„Pravděpodobně.“
„Copak tobě na tom nezáleží?!“ vybuchla jsem zlostně.
„Nezamlouvá se mi to… jenže krev potřebujeme… S tímhle prostě nic nenaděláš.“
„Jsou i jiný alternativy, ne? Umělá krev… nebo zvířecí… cokoli!“ skoro jsem ho prosila.
„Ty ti nepomůžou, Izabel. Vím to, protože jsem to zkoušel na sobě… A taky chápu, jak se právě teď cítíš, jenže když se nad tím zamyslíš, tak zjistíš, že tvůj otec má v tomhle pravdu… Díky oběti pár dívek se ty ostatní nemusí ničeho obávat. Je to kruté, to uznávám, ale s tímhle nic nezmůžeš, leda by sis našla někoho, kdo by pro tebe krvácel dobrovolně. Akorát se obávám, že pokud na někoho vyrukuješ s tím, že jsi upír, tak skončíš dřív v blázinci…“