Beze cti - 12. kapitola

Nejistě jsem se na ně usmála. „Dobrý večer …“ hlesla jsem nesměle a sedla si na dřevenou lavici. Arnika přede mě okamžitě postavila téměř vrchovatou misku polévky a já slastně přimhouřila oči, když mě libá vůně zasáhla přímo do nosu. „Dal je pěkně mizernej kuchař, co?“ Polekaně jsem se ohlédla po Randalovi. „To se teda pleteš, Timo! Když jsem na cestách, tak svým společnicím podávám tři až čtyři chody, abys věděl!“ zamumlal s plnou pusou. Ta zmínka o společnicích mě zasáhla. Daniel obrátil oči v sloup. „Jasně, Dale, chleba, chleba a jako zákusek pro změnu chleba, co?“ Timo se přidal. „Jo, a k tomu voda z nedalekého potůčku …“ Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, jak se do Randala naváželi. „To není pravda!“ pronesla jsem hlasitěji, než jsem původně zamýšlela. „Vaří výborně! Měli jsme fantastickou pečenou rybu a taky chlebové placky! Žádný obyčejný chleba, abyste věděli!“ Timo s Danielem se rozchechtali a já rozpačitě zalétla pohledem k Randalovi, který na ně upíral hněvivý pohled. Arnika mě konejšivě pohladila po ruce. „Neber si to osobně, Magdi! Kluci to nemyslej nijak zle! Jen se jim líbí, když si můžou někoho dobírat! Na to si zvykneš!“ Tím jsem si nebyla tak docela jistá. Z neznámého důvodu mě štvalo, že si z Randala tropili žerty. Navíc, on mi nepřišel jako někdo, kdo si to nechá líbit. Aspoň jsem si myslela a rozhodně jsem nijak netoužila vidět ho znovu v akci. Jednou mi to bohatě stačilo! Jen při té vzpomínce mě přešla chuť i hlad.Taky jsem cítila, jak mi mizí krev z tváří. Arnika si toho nejspíš všimla, protože se ke mně naklonila. „Co se děje, Magdi?“ zeptala se potichu, zatímco muži pokračovali ve svém špičkování. „Bojím se, že je Randal zabije …“ odvětila jsem po pravdě. „Magdi …“ jemně mi stiskla prsty. „Není čeho se bát! Jsou to kamarádi a dali by život jeden za druhého!“ Doufala jsem, že má pravdu! A také to tak vypadalo. Randal se očividně bavil a ti ostatní taky. Večeře probíhala i nadále ve velmi přátelském duchu a já se pomalu přestala obávat o jejich zdraví. Začalo mi docházet, že Randal je zřejmě muž více tváří, než jsem doposud tušila. Ale dobře jsem věděla, jak snadno se mohu zmýlit v odhadu. Strýc ke mně byl zpočátku taky milý, ale pak se zničehonic změnil. Nic, co jsem udělala, neshledal dobrým. Stále byl s něčím nespokojený. Zvláště když to souviselo se mnou. Najednou jsem byla drzá, líná, vzpurná … prostě ta nejhorší. A já nechápala proč. I když jsem občas mívala dojem, že má z něčeho obavy. Ze mě! Ale proč? Copak jsem mu mohla být nějak nebezpečná? Zatímco jsem přemýšlela, tak jsem snědla polévku, i maso s bramborama a teď jsem v úžasu hleděla na kus koláče, který se přede mnou jako zázrakem objevil. Jeho okraj byl dozlatova upečený, povidla voněla skořicí a jako perly na černém polštáři se tam skvěly půlky mandlí. Jako ve snách jsem se zakousla do té nádhery. Úplně se ta dobrota rozplývala na jazyku. „To je lahoda!“ vydechla jsem obdivně. „Jestli budeš chtít, tak tě to naučím!“ nabídla mi Arnika, očividně potěšená mojí reakcí, a já nadšeně přikývla. „Jo, to bude fajn, Niko! Pěkně ji všechno nauč, ať jste na to dvě, a můžete nám připravovat takovýhle hostiny každej den!“ Daniel se pohodlně opřel a spokojeně si založil ruce na břichu. „Jo, to určitě! A vy ztloustnete!“ odsekla mu Arnika rázně. „Ty budeš pomalej a chytnou tě při fixlování, Tima zase čapne první vojcl, protože ho bez problémů doběhne, a Randal se nevejde do tý svý drátěnky a bude muset nosit korzet jako nějaká zámecká slečinka!“ Timo se na ni zaculil. „To se nestane, neboj! My totiž cvičíme, víš?“ To sdělení Arniku rozesmálo. „Jistě, Daniel sedí celé dny za stolem a vykládá si karty a ty se pořád někde poflakuješ s rukama v kapsách! Jedinej z vás, kdo se občas vybičuje k nějaký fyzický námaze, je tady Dal!“ Jmenovaný se celý rozzářil, ale Arnika ho hned zpražila pohledem. „Ale abys spravil tu děravou střechu, to ne, tak se moc nenaparuj! Jste tu tři mužští a k pořádný práci, aby vás jeden hnal pometlem!“ Arnika se pěkně rozohnila a pánové zkrotli. Koukali na ni jako králíčci na zmiji. „To jsou samé plány na výpravy! A jak koho o něco obrat! A na smělé odvážné kousky, ale barák nám skoro padá na hlavu a vy nic! A najmout si čeledína? To taky ne! Nechceme tady nikoho cizího, aby nás nevyzradil!“ Randal se vzpamatoval jako první. „Niko! Magdalena to neví …“ chtěl pokračovat, ale Arnika ho přerušila. „A co? Že nejste sedláci, pozná sotva vás uvidí při práci! Ježíši, Dale, když měl Daniel naposled v ruce krumpáč, tak si s ním málem vyrazil zuby! Karty, meč a nůž to umíte držet skvěle, ale to ostatní? Darmo mluvit!“ Jen jsem zírala. Kam jsem se to jenom dostala?! Myslela jsem, že Randal je něco jako bohatý statkář, který má zálibu v dobrodružství, ale teď už to tak nevypadalo. Arničina slova ve mně vzbudila nejen obavy ale i zvědavost. Vždyť kdyby mi chtěl nějak ublížit, tak už by to dávno udělal, ne?