Srdce bojovnice II - 58. díl

„Stále nemohu pochopit, jak se ti něco takového mohlo přihodit,“ pronesla jsem ne bez údivu.
Ležela jsem na dece s hlavou v princově klíně a ke spokojenosti mi nechybělo naprosto nic. Proč by také mělo? Vzhledem k tomu, že očividně myslel na všechno, dopřáli jsme si před chvíli výborné pečené maso s chlebem, zapili ho výtečným vínem, pak se pomalu a důkladně pomilovali a nyní jsme si spoře oděni jen tak hověli a povídali. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si podobné lelkování dopřála. A nutno říct, že jsem si ho užívala plnými doušky…
„Přiznám se, že ani já ne, Riel“ zasmál se Thranduil a bylo zřejmé, že tuto událost nehodlá detailněji rozebírat.
Jeho prsty se líně probíraly mými vlasy, jako když větve vrby skloněné nad jezírkem hladí jeho hladinu, a spolu s mírným větříkem, jenž příjemně ovíval mou sluníčkem zalitou tvář, přispívaly k mírumilovnému rozpoložení mé mysli. Nejspíš právě proto jsem nenaléhala.
„Nejraději bych tu zůstala...“ zašeptala jsem namísto toho zasněně.
„Nezačínej opět,“ pokáral mě princ lehce, ale jeho ruka mě nepřestávala laskat. „Víš dobře, že se musím vrátit, mám povinnosti, které nesmím zanedbávat.“
„Nemyslela jsem teď Imladris, ale tohle místo… Je tu moc krásně…“
„Mám ti popsat, jak to tu vypadá?“ nabídnul mi trochu váhavě.
„Nepotřebuji to vědět… dokáži si to představit…“
„Opravdu?“
Šťastně jsem se usmála. „Opravdu. Už jsem docela pozapomněla, jak naslouchat… a nyní… nyní se na to opět rozvzpomínám…“
„To mne těší.“ Thranduil se sklonil a políbil mne na čelo. „Nu… pak bys možná ty mohla vyprávět mně…“
„Já? A o čem?“
„O tom, co slyšíš.“
Neubránila jsem se dalšímu pousmání. Všechno tu bylo tak jednoduché… tak přirozené… tak správné… Nevládlo tu žádné nepřátelství… ani řevnivost… Tady jsem si připadala jako v milující náruči své dávno ztracené matky…
„Slyším vlnky potůčku, jak radostně tančí na kamenech za doprovodu žabího zpěvu… vysoká stébla trav si šeptají o mladých zajíčcích, kteří se zítra poprvé vydají na průzkum… listí stromů moudře ševelí v korunách tu nejkrásnější ukolébavku pro malá ptáčata… a vítr… ten se občas prožene kolem, aby se ujistil, že je vše tak, jak má být…“
„Když tě takhle držím, tak myslím, že bude vítr více než spokojený,“ poznamenal Thranduil hřejivě.
„Jak jsem jen mohla kdy zapomenout?“ nechápala jsem. „Tolik jsem se soustředila na výcvik… na to, abych uspěla… abych vůbec přežila… a přitom celou tu dobu stačilo pouze zavřít oči…“
„Někdy tě sem vezmu v noci, to je to tu ještě kouzelnější,“ přislíbil a já už se nemohla dočkat.
„Proč tu nemůžeme zůstat rovnou?“ zkoušela jsem to dychtivě.
„Dnes to nepůjde, Riel, potřebuji si promluvit s Elrondem. Zajedeme sem zítra, ano?“
Pokusila jsem se nedát na sobě znát své zklamání. „Dobře… co mám s tebou dělat jiného… Doufám, že mě nehodláte opět pomlouvat?“ nadhodila jsem s nádechem předstíraného veselí.
„To bychom si přece nedovolili,“ zasmál se Thranduil. „Pověz mi, jak pokračuje tvá výuka s Erestorem? Je na tebe aspoň hodný?“
„Ovšem, nic jiného by si přece nedovolil,“ poznamenala jsem s nadsázkou, i když podle princova nového smíchu jsem poznala, že jsem ho nepřesvědčila. „Včera třeba usoudil, že mé písmo je příliš kostrbaté a nechal mě několik hodin psát tu samou větu pořád dokola. Už jsem začínala přemítat o tom, že mu ten kalamář omlátím o hlavu!“
„Já jenom doufám, že se dostal i k něčemu jinému,“ podotkl princ znepokojeně a já si pospíšila, abych ho o tom hned ubezpečila.
„Jistě... zarputile mi vtlouká do hlavy všechna ta nesmyslná pravidla etikety a historií všech možných rodů by mě nejraději krmil i před spaním...“ sdělila jsem mu rozpustile.
„To bych mu rychle rozmluvil... před spaním si tě zamlouvám pouze pro sebe...“
„Ano, Vaše Výsosti!“ uculila jsem se. Měla jsem prostě výbornou náladu jako už dlouho ne. Jestli vůbec někdy.
„Rozkaz, pane, se mi zamlouval víc, Riel.“
„To věřím... ale nepochybně je to v rozporu s etiketou... Navíc by na nás asi ostatní hleděli divně, kdybych ti něco takového říkala. Ale jsem ochotná udělat menší ústupek v ložnici...“
„Že by ti Erestor vysvětloval i něco o diplomacii?“ nadhodil Thranduil pobaveně a vtisknul mi další polibek, tentokrát do vlasů.
„Nevěříš, že bych se ji mohla naučit sama? Někdy není tak obtížné poznat, co by sis přál...“ dobírala jsem si ho a jemně jsem zavrtěla hlavou, což na něho mělo přesně ten účinek, ve který jsem doufala.
„Vskutku? A poznáš nyní, co bych si přál?“ otázal se s chraplavým nádechem, jenž se u něho objevoval téměř pokaždé, když byl vzrušený, a jenž mě vždy zaručeně rozechvěl.
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem poslušně, než jsem se mu to jala dokazovat názorně.