Juliin deník - 57. díl

15. července, pátek

Všichni tři na mě civěli. Možná nechápavě, možná soucitně, nevím – oči se mi dávno zalily slzami a navíc jsem kvůli Juliovu „kouzlu“ ani pořádně nemohla pohnout hlavou.
„Nick,“ vzlykala jsem dál. „Nick... Ne...“
Za každým slovem se mi lámal hlas.
Zaslechla jsem, jak někdo ztěžka polkl.
„Nick bude určitě v pořádku,“ začala mě konejšit Kathrin.
„Ne!“ zaprotestovala jsem tak prudce, až se musela leknout. „Vy jste neviděli... ach...“
Tentokrát se slova ujal Hayle. „Co jsi viděla?“
Po jeho slovech zavládlo takové ticho, že jsem slyšela, jak všichni napjatě zatajili dech.
„Tede,“ požádala jsem ho šeptem a přehrála si před očima celý svůj sen. Byla jsem příliš vyčerpaná a zničená, abych ho celý popisovala. Teddy pochopil a v rychlosti převyprávěl Haylovi a Kathrin to, co jsem mu promítla v hlavě.
„Díky,“ hlesla jsem do šokovaného ticha, jak se všichni snažili vstřebat to, co se právě dozvěděli.
Jako první se vzpamatoval Hayle. „Takže ty myslíš, že Julius se teď vydal za Nickem, aby uskutečnil svůj plán...“
Chtěla jsem přikývnout, ale ostrá bolest v krku mi okamžitě připomněla, abych to raději nezkoušela. „Jo,“ popotáhla jsem nosem a pokusila se zase o vyrovnanější hlas. „Nejdřív vloží do Nickova těla část svojí odporné temné duše a potom... potom prostě půjde a ukradne smaragd. Přesně jako v tom dřívějším snu. Ve všech těch snech se mi ukazovala budoucnost... A teď nadešel čas, aby se budoucnost konečně proměnila v přítomnost...“
Stálo mě velké úsilí pronést tohle všechno klidným hlasem a bez emocí, ovšem jakmile jsem skončila, začala jsem mrkat řasami o sto šest, abych dala svým slzám najevo, že už mě nebaví pouštět je ven.
„Přece se to nemusí stát,“ ozval se Ted a snažil se o optimistický tón. „Proto taky vidíš budoucnost dostatečně dopředu – abys měla možnost ji změnit, dřív než se uskuteční...“
Přestala jsem se prát se slanou vodou ve svých očích a soustředila se radši na to, abych nevybuchla. Stačí přece počítat do deseti... Jedna... dva... tři... čtyři...
Připadala jsem si už docela klidná, když jsem odpovídala, ale tón, kterým jsem Teddymu odsekla, by se dal sotva řadit mezi nejmilejší. „Možná by se s tím dalo něco dělat, kdybychom tady právě všichni neseděli v týhle díře a mohli se hýbat!“
„To je fakt, taky mě to štve, nemůžu se poškrábat na hlavě,“ zabručel Ted.
„Tede!“ sykl na něj Hayle přísně.
„Ještě to přece nemusí být ztraceno,“ špitla Kathrin opatrně.
Frustrovaně jsem si povzdechla. „Máte snad někdo nějaký nápad?“
„Možná,“ zaváhala Kathrin. „Tede, myslíš, že by ses dokázal spojit s Nickem?“
„No...“ na chvíli se odmlčel. „Jo, řekl bych, že by to šlo. Pokud ovšem...“
„...nebude pozdě,“ dopověděla jsem za něj bezvýrazným hlasem.
„Nemusí být pozdě,“ řekl honem Ted. „Akorát mě napadlo, že podle toho snu Nick asi nebude úplně při vědomí, až Julius... no, až to bude provádět.“
Zamrazilo mě v zádech. Jeho slova mi dávala jasně najevo, že opravdu musíme počítat s tím, že se to stane. A já se s tím nechtěla smířit...
„Zkusím vyhledat jeho mysl,“ oznámil Ted. „Dejte mi chvilku.“
Uběhlo několik minut.
„Nejde mi do hlavy, co tím Julius sleduje,“ ozvala se Kathrin.
„Podle mě je to naprosto jasné,“ řekl tiše Hayle. „Je si vědom toho, že by něco nemuselo klapnout a my bychom ho mohli zabít. On ale nechce přijít o svoji duši, tak má v plánu ji uchovat v Nickově těle. Příliš si jí váží, aby jen tak dopustil její zničení. Nevím, co s ní zamýšlí potom – nejspíš si to ještě ani on sám pořádně nepromyslel, ale každopádně spoléhá na to, že Nicka kvůli tomu nezabijeme.“
Souhlasila jsem s Haylovou teorií. Ještě předtím, než ji vyslovil, mě napadlo, že to tak nějak bude. Ale slyšet to z jeho úst – když jsem si nemohla nalhávat, že se jedná pouze o mé hloupé domněnky – bylo jako by mě bodl přímo do srdce. Slyšet to bylo stokrát horší, než si to pouze myslet... Takhle to znamenalo, že jsem byla donucena si uvědomit, jak strašlivě to zní. Mnohem hůř, než bych bývala očekávala. Nick v sobě bude nosit část toho odporného ducha. Bude napůl netvor...
Zatímco jsem úzkostlivě zírala do prázdna, uslyšela jsem Haylův hlas. „Co se děje, Tede? Vidíš nebo slyšíš něco?“
„Co?“ ptala jsem se honem. Nemohla jsem otočit hlavu a podívat se na Teda, ale Hayle na něj zřejmě viděl dobře.
„Ano, vidím... Počkejte...“
Jeho hlas zněl soustředěně. Zatajila jsem dech a čekala, až vyřkne ortel.
„Nick se zdá... v pořádku. Jeho myšlenky jsou teď nějak nečitelné... Ale vidím jeho očima... Julius je s ním. A... je po všem...“
Srdce se mi zběsile rozbušilo.
„Jak to sakra myslíš, že je po všem?“ vyštěkla jsem.
„Nick má kolem sebe tu černou auru, jako jsi viděla ve snu. Stalo se to. Je mi líto, ale Julius už učinil to, po čem toužil. Rozdělil svoji duši...“
„Ach ne,“ hlesla jsem. Točila se mi hlava – pravděpodobně ze všech těch emocí, které se ve mně mlely jedna přes druhou – a kdyby to šlo, nejspíš bych i omdlela. Zhroutila bych se. Takhle jsem jen strnule – jinak to ani nešlo – seděla a dělaly se mi mžitky před očima.
„Je v pořádku,“ opakoval honem Teddy. „Jeho mozek je sice ještě lehce paralyzován, ale to ho, počítám, každou chvíli přejde...“
„Co to s ním udělá?“ zeptala jsem se jako v tranzu.
„Zatím přesně nevím. Musím počkat, až se mi lépe ukážou jeho myšlenky.“
Dalších pár minut uběhlo v napjatém tichu. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, jak může Juliův zásah Nicka ovlivnit... Byla jsem pořádně rozladěná už jenom z toho, že nemůžu bubnovat prsty o zem.
Jsem klidná, jsem klidná, jsem klidná, opakovala jsem si stále dokola. Tede, pospěš si!
„Už to vypadá celkem nadějně,“ ozval se mi v hlavě Tedův hlas, až jsem sebou škubla. „Co nevidět bude Nick schopen komunikovat, aspoň doufám.“
A nahlas dodal: „Julius ho tam nechal... odešel.“
Hrklo ve mně, když mi došlo, co to znamená. „Jde pro smaragd. Je to ztracený!“
„Zatím nic není ztraceno,“ prohlásila Kathrin tichým, pevným hlasem.
„Ale-“ Chtěla jsem začít protestovat, Ted mě ovšem přerušil.
„Kate má pravdu, nic není ztraceno. Berme to pozitivně – Juliovi nějakou dobu zabere, než smaragd najde, zatímco ty, doufám, znáš jeho přesné umístění.“
Na okamžik jsem zaváhala. „Vím, kde je, ale cestu k němu zná Nick. A Nick-“
„S Nickem se za vteřinu spojím. Půjde to snáz, když ho Julius nechal o samotě. Co já vím, jestli zase neobjevil nějakou novou fintu, jak se Nickovi dostat do hlavy...“
„A až se s ním spojíš, tak co, hm?“ uhodila jsem na něj. Začínalo mě štvát, jak je klidný – jako by o nic nešlo! Myslí si snad, že se z tohohle nějak jednoduše vysekáme? I kdyby, tak Julia už nemáme šanci dohnat. „Necháš ho snad běžet za Juliem? Budeš po něm chtít, aby ho sám zastavil? Vždyť ho Julius zmákne levou zadní! Zabít ho sice nemůže, ale může ho klidně omráčit nebo... nebo... prostě cokoliv! Budeš ho vystavovat ještě většímu nebezpečí?!“
Slova se ze mě nezadržitelně valila jako horká láva z vybuchující sopky. Jde přece o Nicka! Dokonce mě napadlo, že Nick nás vůbec nemusí chtít poslechnout, po tom, co mu udělal Julius, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala zpátky do kouta...
„Ne. Samozřejmě nemám v plánu ho v tom nechat! Půjdeme s ním,“ oznámil suše.
„Ha-ha. Asi jsi na něco zapomněl,“ utrousila jsem sarkasticky a potlačovala přitom nutkání zaťukat si na čelo. Potom jsem o něco nevrlejším tónem dodala: „Jak se odsud chceš hnout, když se ani nedokážeš podrbat, natož se třeba zvednout?!“
„Julie,“ mírnil mě Hayle. „Nějak se to kouzlo snad dá zrušit...“
Bezděky jsem otevřela pusu dokořán a nevěřícně nadzvedla obočí – bylo fajn, že aspoň pohyb svalů na obličeji nebolel. Byli všichni tři proti mně! To jsou tak naivní nebo slepí nebo nám prostě tak fandí, že ještě Julia zastavíme? Jsem tady snad jediná, kdo myslí realisticky?
Rezignovaně jsem si povzdychla a přemýšlela, jestli má cenu vymlouvat jim jejich sebedůvěru, ale Ted náhle sykl: „Ticho!“ a všichni jsme – pouze obrazně řečeno – ztuhli.
Téměř jsem nedýchala, jako bych snad doufala, že díky tomu zaslechnu telepatický rozhovor odehrávající se v Tedově hlavě.
Nepředstavitelně mě štvalo, že se nemohu natočit na Teda a pokusit se něco vyčíst z výrazu jeho obličeje dřív, než promluví. To ticho bylo zničující... Snažila jsem se vetřít Tedovi do hlavy, ale neposlouchal mě; byl příliš soustředěný.
Konečně – po uplynutí několika nesnesitelně se vlekoucích minut – Ted promluvil. Jeho hlas zněl stejně vyrovnaně jako předtím, tudíž moje naděje, že se s Nickem nic vážného nestalo, se rázem nafoukla do větších rozměrů.
„Nick je na cestě sem. Ve zkratce jsem mu vysvětlil celou naši situaci, takže doufám, že si pospíší...“
Slyšela jsem, jak se Haylovi a Kathrin ulevilo, a atmosféra se hned zdála uvolněnější.
„Takže...“ špitla jsem opatrně. „Nick je v pohodě? Nezanechalo to na něm následky?“
Teddy se opravdu snažil odpovědět okamžitě a přesvědčivě, já jsem však přesto cítila, jak na jednu setinu sekundy zaváhal. „Je mu fajn, vážně... Uvidíš sama.“
„Jo,“ řekla jsem úsečně. Neuvěřím jeho slovům, dokud se sama nepřesvědčím. „Dostane se sem snadno?“
„Úplně bez problémů,“ ujistil mě Ted. „Julius mu nějakým jeho dalším trikem ukázal cestu, takže Nick mířil přímo sem... Ale nakonec se Julius rozhodl jít mu naproti. Zastihl ho nedaleko odsud.“
Netrvalo dlouho a Nick se skutečně ukázal. Srdce mi poskočilo radostí, že ho vidím živého, ačkoliv byl rozcuchaný, obličej a ruce samý šrám a kalhoty potrhané. Ostatně nějak takhle už jsem ho viděla i v onom snu, takže mě to příliš nepřekvapilo.
Na první pohled se zdálo, že ho Juliův zákrok nijak nezměnil, a ráda bych uvěřila tomu, co říkal Ted. Jenže jakmile ho ozářila slabá záře z pochodně, neuniklo mi, že se v jeho očích na moment blýskly dva malé ohýnky... Hrozivě vypadající ohýnky. Takové, které k němu nepatřily.
„Nicku,“ vydechla jsem.
Nevím, jestli mě slyšel, ale nevšímal si mě – místo toho si pozorně prohlížel naše ruce, semknuté k sobě.
„Proč se těch pout nezbavíte?“ zeptal se se stopou výsměchu v hlase, jako by to byla ta nejprimitivnější věc na světě.
„Cože?“ vydechla jsem a byla si jistá, že ostatní se tváří stejně nechápavě jako já.
„Těžko se zbavíme něčeho, co ani nevidíme,“ namítl Hayle.
Teď pro změnu nechápal Nick. „Nevidíte? Ale já je vidím.“
„Tak proč nás jich nezbavíš?“ zaúpěla jsem.
„Už se stalo.“
Šokovaně jsem trhla hlavou; ano, i rukama jsem pohnula. Otočila jsem se k Haylovi, Tedovi a Kathrin – sledovali své osvobozené tělo stejně vyjeveně jako já.
„Julie, neděs se,“ ozval se Ted. Podívala jsem se na něj a všimla si, že jeho ústa zůstávají němá. Je pro něj telepatie pohodlnější nebo má dobrý důvod ji teď používat? „Ale vypadá to, že Nick spolu s Juliovou duší získal nějakým způsobem i některé z jeho schopností...“