Forsaken - 196. díl

Zlikvidovala jsem v pořadí už pátej stromek, i když ten poslední měl relativně štěstí, protože jeho spodní část zůstala skoro netknutá, a plácla jsem sebou na zem.
„Jsem už unavená!“ zabručela jsem k Rielovi, kterej mý výkony skoro uchváceně sledoval. „Copak tohle nestačí?“
„Pro dnešek jo,“ smiloval se konečně nade mnou. „Zítra tě vezmu někam na louku, kde to budeš moct dál trénovat. Měla by ses pokusit nějak ovládat intenzitu svých blesků.“
„To už mě taky napadlo, ale ještě bys mi mohl třeba poradit, jak to udělat!“
„To bych sice rád, Izabel, ale obávám se, že v tomhle směru nemám žádný zkušenosti. Musíš na to přijít sama.“
„Ty seš vážně učitel na baterky!“ udělala jsem na něho obličej. „To tu vážně není nikdo, kdo by měl podobný schopnosti a mohl mi poradit?“
„Ale jo... o někom bych věděl...“ zatvářil se Riel nevinně a já už čula nějakou bejkárnu.
„No, schválně!“ vybídla jsem ho.
„Andělé zkázy...“ zašklebil se na mě.
„Nad tímhle jsi musel hodně dlouho přemejšlet, co?“ dobírala jsem si ho. „Až na nějakýho anděla zkázy narazím, nebudu se trápit nějakou intenzitou blesku a napálím do něho maximum, co to dá!“
„To asi těžko,“ odtušil Riel a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.
„Proč jako ne?“ dožadovala jsem se odpovědi, zatímco jsem se nechala vytáhnout nahoru.
Avšak ani potom jsme se nepustili. Já tak setrvala, protože to bylo neuvěřitelně příjemný, a on... kdoví? V ten okamžik mi na tom ani moc nezáleželo.
„Jsi prochladlá,“ konstatoval a uvěznil i druhou mou ruku ve svý.
Nejprve jsem se chystala prohodit něco o jeho bystrosti, ale nakonec jsem to neudělala. Nechtěla jsem kazit tak hezkou chvilku.
„To je asi tou ztrátou energie... vždycky je mi pak divně...“ zamumlala jsem a trochu se k němu přitiskla.
Nic proti tomu nenamítal. Bez váhání mě objal a přivinul na svý hřejivý tělo, což jsem si plnými doušky užívala. Vždyť to bylo možná naposled, co se mi něco podobnýho poštěstilo.
„Rieli?“ ozvala jsem se znenadání, když jsme tam nějakou dobu jen mlčky stáli v těsném objetí.
„Jo?“
„Až budou výsledky těch testů... co se stane, jestli budou pozitivní?“
„Potom tě Alex vezme s sebou... vstoupíš do vyšší společnosti...“ sdělil mi s náznakem trpkosti.
„Já nemyslím, co bude se mnou... ale co bude s náma... To už tě nikdy neuvidím?“
„Možná ano... Život upíra je dost dlouhý,“ odvětil skoro lhostejně.
Příliš mě to neuspokojilo, nicméně jsem se rozhodla nenaléhat. „A když budou negativní?“
Upřeně se mi zadíval do očí. „Pak hádám, že spolu ještě chvíli pobudem.“
„To by tě asi štvalo, co?“
„Už jsem ti přece říkal, že proti tomu nic nemám. Jenom by pro nás oba bylo jednodušší, kdyby se naše cesty rozdělily co nejdřív.“
„Jasně. Máš ty svý poslání, kterejm se chceš věnovat, a já tě od nich akorát tak zdržuju, viď?“ hlesla jsem lítostivě.
Už se mi vážně zajídalo bejt pořád jenom na obtíž... Jediná blízká osoba, kterou jsem měla, byl můj táta, se kterým jsem si navíc nikdy moc nerozuměla. Tomu se říká suprovej život... fakt není nad to bejt upírem!
„Nezdržuješ mě, Izabel, jenom je těžký s tebou bejt...“
„Dík!“ procedila jsem mezi zuby.
„A kdybys mě nechala domluvit, tak bych ti vysvětlil, že to nemyslím tak, jak se domníváš.“
„Ty by sis fakt měl otevřít nějakou školu! Většina chlapů ženskejm absolutně nerozumí a ty mi už podruhý jenom za dnešek čteš myšlenky!“ poznamenala jsem jízlivě.
„Víš, co? Ještě štěstí, že máš tak prořízlou pusu... jinak bych měl nutkání udělat něco, čeho bych záhy litoval...“
„Jako mě třeba zabít?“ opáčila jsem ihned.
„Na druhou stranu to možná bude právě ta tvoje prořízlá pusa, která mě tak pokouší...“ prohodil zamyšleně, jako kdyby mě vůbec neslyšel, a oči upíral přímo na mý rty.
„Jo?“ Nervózně jsem si je olízla. „Ještě že si mýho táty tak vážíš, jinak bych se snad už začala pomalu bát!“
„To jistě... Jenže jsou chvíle, kdy i silní jedinci selžou...“ oznámil mi téměř omluvně, než se zarážející drzostí vyhledal má ústa.