Melien Edhel - LXIV. kapitola - část 2/2

Finrod sklouznul z koně a okouzleně se rozhlédnul kolem sebe.
„Míst takovýchto by více býti mělo…“ pronesl mírně lítostivým tónem s pohledem upřeným do zlatých korun mallornů.
„S tímto souhlasím… a rozhodně blíže Eryn Lasgalen by se nacházeti mohly!“ odtušil Erestor a s notně menší grácií sesednul.
„Cožpak jsi soukromí míti nechtěl? Tady nás přinejmenším nikdo rušiti nebude,“ snažil se ho rozveselit kapitán a opatrně položil zmítající se uzlík na zem, aby se z něho Astalder mohl vymotat a vyrazit na průzkum okolí, což také ihned dychtivě udělal.
Erestor ho chvilku sledoval, jak kolem nich skotačí, než se poněkud rozpačitě zadíval na svého druha. „Nu… a kterak soukromí toho využijeme?“
„Kterak jen nejlépe to půjde...“ mrknul na něho Finrod škádlivě, což rádce příliš neuklidnilo.
„Takže... čehož nyní učiníme?“ zkusil to znovu, neboť neměl sebemenší tušení, jestli se má odebrat do jednoho z talanů a tam vyčkat kapitánova příchodu a nebo k němu hned přistoupit a vášnivě ho políbit a nebo raději mlčet a nedělat pro jistotu nic. Co mu bylo platné, že věděl, jak vést složitá jednání s nejrůznějšími rasami, když právě teď se zmohl pouze na to, že bezradně upíral oči na objekt svého zájmu a cítil se neskutečně hloupě?
„Nu, pokud ničeho nenamítáš, pak se o koně nejprve postaráme a věcí našich do některého z talanů přemístíme. Poté bychom cos pojísti mohli a v jezírku blízkém koupele si dopřáti,“ navrhnul Finrod a povzbudivě se na něho usmál. „Ty obav míti nemusíš, já se tebe na podušce z listů mallornových zmocniti nehodlám... prozatím...“
„A kdy toho tedy učiniti míníš?“
„Já rád věřil bych, že tys natolik nedočkavým, však to bys ve tváři své výraz hrůzy míti nesměl... Cožpak slibu mého tobě nestačí, korkoamin?“ vyčetl mu lehce a přistoupil k němu, aby ho mohl vzít do náruče. „Já chci, by sis tohoto jako já užíval... Pověz, čehož by tebe upokojilo? Jen mi toho vyjev a já toho tobě vyplním...“
Erestor se k němu těsně přimknul a dotyk jeho solidního hřejivého těla oproti tomu jeho prochladlému a rozechvělému ho naplnil klidem a jistotou.
„Pouze se mnou trpělivosti zpočátku měj... Já vždy potíží s tím, čeho pro mě novým jest, mám...“ přiznal neochotně.
„Pak předstírej, že my nyní na jednání jsme.“
„Toho nezabere, neb jednání mé prvé katastrofou hotovou bylo...“
„Ty o tomto nikdy předtím jsi nehovořil,“ poznamenal Finrod a sklonil se, aby mohl ústy polaskat jeho ušní lalůček. „Čehož se přihodilo?“
Erestor se při té vzpomínce zamračil. „Já koktati začal... a poté jsem docela argumentů svých, jichž připraveno jsem měl, zapomněl... A nakonec... já síně opustiti musel, neb nevolnost mne zachvátila... Lord Elrond tím tehdy pranic potěšen nebyl.“
„Začátky vždy obtížnými jsou,“ utěšoval ho kapitán, zatímco příležitostně pokračoval ve smyslném oždibování jeho ucha.
„Vskutku? A ty tvé též takovými byly?“ optal se Erestor skepticky.
„Toho bys rád zvěděl, což?“ pousmál se Finrod. „Možná tobě později čehos svěřím... pokud si toho zasloužíš...“
„Zasloužím? Čehož tímto míníš?“
„Že já čehos požadovati od tebe budu a když vyhovíš mi, já tobě otázky jedné zodpovím.“
„Dobrá,“ přikývnul Erestor a natáhnul se, aby mu mohl něco pošeptat.
„Vskutku?“ opáčil kapitán chraplavě a rukama sjel po zádech až na jeho zadek, který pevně sevřel. „Pak si pospěšme... Neb i já dychtím tebe opět bez ošacení v pažích svých sevříti...“

Legolas s obavami sledoval, jak se král bezvládně svezl na krk svého koně, a pohotově ho přidržel, aby se nezřítil k zemi. A v tom okamžiku mu došlo, že se svým surovým zákrokem možná dopustil zásadní chyby.
Sice už nemusel ztrácet drahocenný čas nějakým beztak marným dohadováním, ale také se ani zatím nedostali výrazně blíže bezpečí. Spíše naopak, neboť otcův vraník se po chvilce nejistého běhu zmateně zastavil a odmítal pokračovat dál. Namísto toho poplašeně přešlapoval sem a tam, nevěda jakým směrem vyrazit.
Legolas tlumeně zaklel. Puklin kolem nich neustále přibývalo a jemu bylo jasné, že pokud se nerozhodne okamžitě, pak bude už příliš pozdě. Bez dalšího rozmýšlení se přesunul na hřbet Thranduilova obrovského hřebce a jenom doufal, že ten proti tomu nebude příliš protestovat. Nedalo se říct, že by to bylo zrovna krotké a snadno zvladatelné zvíře, a přestože krále vždy poslouchal na slovo, ostatní Eldar se ho kvůli jeho ohnivé povaze báli. Ne ostatně bez důvodu. Stačilo, že na něho nasednul, a Morelen se po něm ihned zlostně ohnal zuby.
„Auta, Morelen (Jeď, Morelene)! Auta (Jeď)!“ pobízel ho nesmlouvavě a ještě pevněji ho sevřel nohama, aby ho nemohl tak snadno shodit, což se vzápětí ukázalo být více než prozíravé, protože zdivočelý vraník se několikrát dost nevybíravě postavil na zadní.
Možná by býval udělal lépe, kdyby vzal otce před sebe na Celebra, jenže si nebyl jistý, zda by jeho kůň takovou zátěž zvládnul, přece jen nebyl tak mohutně stavěný jako Morelen. Znovu se ho pokusil přimět k pohybu, avšak to proklaté zvíře veškeré jeho pobídky zatvrzele ignorovalo. A očividně se mu nezamlouvalo, že se ho snaží vést přesně opačným směrem, než jakým si to předtím přál Thranduil. Pomalu ale jistě se ho začínalo zmocňovat neblahé tušení, že se odsud živi nedostanou, obzvláště když se přímo vedle nich propadla s hlasitým lomozem další část půdy. V Morelenovi to sice na okamžik probudilo pud sebezáchovy, jenže naneštěstí jeho snaha dostat je odtamtud konečně pryč skončila celkem záhy na okraji široké prolákliny.
Legolas se rozhlédl, aby zkusil najít místo, kde by se dala přeskočit, avšak celkem záhy byl nucen konstatovat, že žádné takové neexistuje. Byli docela v pasti! Morelen si to zřejmě uvědomil také, neboť když ho po chvilce pobídnul do klusu, bez zaváhání uposlechnul. Nicméně ani podrobný průzkum ostrůvku, na kterém zůstali zcela odříznuti od zbytku světa, nepřinesl pozitivnější výsledek. Praskliny, jež je obklopovaly, připomínaly spíše koryta mocných řek, s tím rozdílem, že na jejich dně místo vody proudila žhavá láva, ze které i na tu vzdálenost sálal neuvěřitelný žár.
Celebros, jenž se po celou tu dobu držel poblíž, znepokojeně zafrkal, a Legolas se k němu natáhnul, aby ho konejšivě pohladil po zpocených plecích.
„Amin hiraetha, meldir (Tohoto líto mi jest, příteli)...“ hlesl nešťastně, neboť ho tížilo vědomí, že jen díky jemu tu dnes všichni zahynou. On sám by ten úděl přijal s klidem, beztak za své hanebné chování k Lidianně nic jiného nezasluhoval, ovšem nemohl se smířit s tím, že by to měl odnést i někdo další.
„Heru Námo (Lorde Námo)! Tena amin (Slyš mne)!“ zvolal hlasitě ve snaze přivolat rozběsněného Valu k sobě, aby s ním mohl zkusit vyjednávat, jenže žádné odpovědi se mu nedostalo. Pouze Morelen zlostně hrábnul kopytem, jako kdyby ho chtěl varovat, že s někým takovým není radno si zahrávat.
Přesto se dožadoval jeho příchodu ještě několikrát, než posléze rezignoval. Bylo nad Eärendilovu hvězdu jasnější, že je tentokrát svou přítomností nehodlá poctít. Opět bezradně obkroužil jejich malé útočiště a pomalu mu docházelo, že mu zbývá pouze jediná možnost... Přestože se mu to ani v nejmenším nezamlouvalo, musel se alespoň pokusit tu nemožnou vzdálenost překonat... už jen proto, že země pod nimi se podivně třásla, jako kdyby se měla co nevidět propadnout do hlubin Ardy.
Aniž by věděl proč, zničehonic mu v mysli vytanula slova lady Nienny. Slyšel je tak jasně, jako kdyby stála hned vedle něho, možná ještě zřetelněji... jako kdyby se usídlila přímo v jeho hlavě.
„Na Ardě celé síly mocnější nad lásku není,“ sdělovala mu přesvědčivě a on proti tomu neprotestoval.
„Amin mela lle, Lidianna (Já tebe miluji, Lidianno)...“ vyslal v duchu ke své nepřítomné choti, než se rozjel rovnou proti doširoka rozevřenému chřtánu samotného pekla.

„Mani marte, tarien (Čehož přihodilo se, princezno)?“ otázal se Rúmil, když sebou Lidianna náhle prudce trhla. Bylo to spíše automaticky než ze skutečného zájmu, na to ho nyní přespříliš zaměstnávaly jeho vlastní starosti, které se nicméně netočily kolem nikoho jiného než jí.
Byl rád, že se posléze vzchopila natolik, aby mohli vyrazit zpátky do Imladris, neboť slunce se kvapem chýlilo k obzoru a on, ačkoli si před odjezdem dopřál malou svačinu v podobě jednoho nezdravě zvědavého ušáka, dostával opět hlad. Navíc se mu nechtělo znovu lehkovážně riskovat její život, a tak se raději rozhodl využít k návratu širokou cestu, po níž přijel Glorfindel. Neuniklo mu totiž, že směrem, kudy vedla ona nepříliš bezpečná stezka, se ozývá jakési zlověstné dunění, ne nepodobné běsnící bouřce.
„Nevím, něco jsem zaslechla…“ zamumlala Lidianna znepokojeně a její odpověď ho docela překvapila. Nepředpokládal, že by mohla mít tak jemný sluch, aby ten podivný hluk také zaznamenala.
„Skutečně? Nu, Vy proto obávati se nemusíte. Čehokolvěk toho jest, my od toho dostatečně vzdáleni jsme,“ ujistil ji takřka laskavě, zatímco v duchu ji procítěně proklínal.
Ani náhodou by ho nenapadlo, že se po té minulé zkušenosti rozhodne sdílet s ním opět koně. Když se spolu s dalšími pěti vojáky, kteří je doprovázeli, připravovali k odjezdu, dal jí možnost si vybrat, s kým pojede. A ona si navzdory všem předpokladům vybrala právě jeho!
Zatraceně… mohl by ji milovat… kdyby ovšem už nebyla zadaná… a ten, kdo si na ni činil nárok, mu nebyl zrovna tak drahý. Tolik se lišila od ellith, jež stihnul zpoznat... Byla odvážnější… a nebo jenom příliš hloupá, než aby chápala nebezpečí, které jí od něho hrozilo.
„Cože?“ vypravila ze sebe zmateně, skoro jako kdyby četla jeho myšlenky. „O čem to mluvíte?“
„Na tom nezáleží,“ odbyl ji nevrle. „Poslechněte… vy stále si ke komus jinému přesednouti nepřejete?“
„Chcete se mě snad zbavit?“ ohradila se dotčeně, ale pak rychle stočila hovor jinam. „Můžeme na chvíli zastavit?“
„Vždyť sotva jsme vyjeli!“
„To ano, jenže… potřebuju malou přestávku… Prosím… Copak Vám to něco udělá?“ žadonila naléhavě.
„Ovšemže, neb již takto zpoždění značného máme!“
„Ale tohle je důležitý!“ nenechala se odradit jeho příkrým tónem a on ji za to musel obdivovat.
I když ani to ho nemohlo obměkčit. Dobře věděl, že šelma v jeho nitru pouze dřímá… a lstivě čeká na svou příležitost…
„A čehožpak důležitého to jest, že Vás toho zastaviti nutí, princezničko?“ optal se jí s posměšným nádechem, o kterém doufal, že ji pobouří a přiměje na tu nesmyslnou prosbu zapomenout. Ale ona tu provokaci tentokrát ponechala bez povšimnutí.
„Měla jsem pocit, že jsem… zachytila Legolasovo volání…“ přiznala zdráhavě, protože se jí nechtělo o ten krátký vzkaz vůbec s nikým dělit. Bylo to důvěrné… a určeno jenom jí… a ačkoli si říkala, že by jí na tom nemělo tak záležet, zdálo se jí, že jí srdce vylétne snad samou radostí z hrudi. Pořád ještě ji miluje…
„Pokud toho volání o pomoc nebylo, pak důvodu nevidím, proč bychom zastavovati měli!“ odsekl jí Rúmil zlostně, protože ho nahněvalo, jak lehce sebou nechá Lidianna manipulovat. To jí opravdu stačí tak málo?!
„To nebylo, ale stejně jsem se s ním chtěla spojit… jenže na to se potřebuju soustředit a to během jízdy s Vámi prostě nejde!“
„Potom toho nejspíše do Imladris posečkati musiti bude!“ oznámil jí nesmlouvavě a pokud něco, tak ještě zrychlil.
„Tohle nesmíte! Chci okamžitě dolů!“
„A pročpak?!“ zareagoval na její naléhání prudce. „Byste mu sdělila, kterak stýská se Vám, a omluvila se, že chyby jste učinila?! Byste ho za příkoří, jež způsobil Vám, odprosila?! Cožpak nevidíte, že nyní jeho v nejistotě tápati nechati musíte?! Na nedosažitelnou si hráti?! Neb pokud toho neučiníte, on příště se k Vám ještě mnohem hůře zachová!“
Lidianna chtěla jeho slova ihned vehementně popřít, avšak čím déle o nich přemítala, tím více jí připadalo, že má v tomhle ohledu pravdu. A tak nakonec pouze posmutněle přikývla a bez dalších protestů se podřídila Rúmilově vůli.