Srdce bojovnice II - 59. díl

Princ dostál svému slibu a hned následující večer mne vzal do toho hájku znovu.
Dlouhou dobu jsme leželi na dece v těsném objetí a mně bylo až příliš krásně, než aby se mi chtělo navrátit zpátky. Toužila jsem tu ještě zůstat a naslouchat tajemnému šepotu stromů. A doufala jsem, že s tím bude souhlasit.
„Nevím, jestli je to zrovna bezpečné, Riel,“ namítl Thranduil starostlivě poté, co jsem to navrhla.
„Obáváš se snad, abych se nenastydla?“ dobírala jsem si ho. „Jsem přece voják, ujišťuji tě, že už jsem párkrát venku přespávala.“
„To ti nikdo nebere, ale nepředpokládám, že to bylo za účelem milostného dostaveníčka. Měj rozum, Riel, vždyť sama dobře víš, že se lesy nepřáteli jen hemží.“
„Vždyť si budeme dávat pozor... Já mám své dva bambusy a ty meč, jestli by je tohle neodradilo, pak už nevím co,“ zažertovala jsem ve snaze ho přesvědčit.
Tiše si povzdechl. „Jsem moc rád, že se opět směješ, ale byl bych ještě radši, kdybys neměla tak divoké nápady.“
„Divoké nápady? Včera večer jste si na mou divokost nestěžoval, pane!“ připomněla jsem mu s poťouchlým pousmáním. Hned jsem ale zase zvážněla. „Prosím...“
Chvíli mlčel, než nakonec neochotně rezignoval. „Dobrá... splním ti toto tvé pošetilé přání, Riel, avšak o to větší úsilí chci vidět během výcviku, rozumíš?“
„Já bych ti předvedla řádné úsilí, kdybys mě neustále nenutil odpočívat!“ ohradila jsem se proti té nespravedlivé kritice.
„Protože se musíš šetřit. Elrond mi schválil jenom nenáročné cvičení ne vojenský dril, za což bys měla být vděčná.“
„Měl to říct i Erestorovi, za to bych byla vděčnější,“ zamumlala jsem.
„Copak? Trápí tě moc?“ zajímal se princ, zatímco mě ledabyle hladil po boku.
„Tohle odpoledne poměrně ano,“ přiznala jsem. „Byla jsem neskonale šťastná, když ses objevil v knihovně a vysvobodil mě. Nechápu, proč si najednou usmyslel, že se musím naučit hovořit quenyou. To naše sindarština už není dost dobrá?“ vyjádřila jsem svůj podiv nad dnešním požadavkem mého učitele. Ještě jsem dovedla pochopit nutnost osvojení si pravidel etikety a také nezbytnost mít jakýsi přehled o historii, ovšem význam tohoto mi dosud unikal.
„A ty ses ho nezeptala, proč to po tobě chce?“
„Samozřejmě, že zeptala!“ odvětila jsem trochu dotčeně, že mě má za takového hlupáka. „Avšak on pouze odvětil, že to bylo rozhodnutí lorda Elronda a více mi k tomu odmítal říct. Prý ať se raději učím, že již nemám příliš času. Co tím myslel, Thranduile?“ otázala jsem se ho na to, co mi už od odpoledne vrtalo hlavou. „Týká se to nějak té tvé včerejší rozpravy s lordem?“
„Částečně. Musím se neprodleně vrátit do Eryn Galen... pohovořit s otcem a oznámit mu své rozhodnutí ohledně našeho sňatku.“
„A kdy odjíždíš?“ vyhrkla jsem úzkostlivě. Představa toho, že mě tu zanechá samotnou, mě poněkud děsila.
Věděla jsem, že není moudré na něm přespříliš lpět, avšak nemohla jsem si pomoct. Vždyť to on dával mému životu nějaký smysl, bez něho jsem se bála, aby mě opět nepohltila beznaděj a trudomyslnost.
„Hádám, že je to otázka pár dní...“ prohodil neurčitě.
„Hádáš? Ty to nevíš jistě? Na čem to vlastně závisí?“ svraštila jsem znepokojeně čelo.
„Čekám ještě jednu důležitou zprávu. Jakmile posel dorazí, vydám se do Eryn Galen.“
„Posel od koho?“ vyzvídala jsem zarputile. „O co tu jde? Souvisí tohle s tím Elrondovým plánem?“
„Bystrá hlavička...“ pochválil mě princ, než se zmocnil mých úst, nejspíš aby nemusel odpovídat.
Když jsme se od sebe posléze odtrhli, už se ani neobtěžoval k tomuto tématu vracet, nejspíš ze stejného důvodu, jako se to přede mnou rozhodl tajit Elrond. Pomalu jsem si začínala připadat jako oběť nějakého spiknutí.
„A kdo mě bude trénovat, až tu nebudeš? Těšila jsem se, že ještě někdy sevřu v rukou dýky, které jsi mi věnoval! Kdybych tedy věděla, kde je jim konec!“ povzdechla jsem si lítostivě. Tanec s bambusy, jakkoli dobrý pro mé zdraví, se mi zdál již dosti nedůstojný. Vždyť nejsem malé děcko, které se musí hlídat, aby si neublížilo! Já už přece zbraně používala a nyní se mám spokojit s nějakými klacky?!
„Tvé dýky mám prozatím já... a vrátím ti je, až usoudím, že jsi na něco takového připravená,“ trval na svém předchozím rozhodnutí Thranduil.
„A kdy budu podle tebe připravená?“
„Až přestaneš naléhat, abych ti dal nějakou skutečnou zbraň. Vždyť v rukou bojovníka je přece zbraní cokoliv,“ poučil mne s notnou dávkou arogance.
„Výborně! Až příště pojedeš na nějakou výpravu, vem si s sebou pouze bambus! Budeš naprosto neporazitelný!“ sdělila jsem mu a otočila se k němu zády.