Forsaken - 197. díl

Ještě než jeho jazyk vklouznul do mých úst, jsem byla pevně rozhodnutá ho od sebe hned odstrčit. Přece mám nějakou hrdost, ne? A on na jednu stranu tvrdí, že si spolu nemůžem nic začít, a na druhou stranu si neodpustí, aby se se mnou občas nepomazlil. Za co mě sakra má?!
Jenomže když svůj polibek prohloubil a rukama mi troufale sjel na zadek, aby si mě k sobě mohl přimáčknout, moje odhodlání poněkud zesláblo. Vždyť nikomu neublíží, když se těm jeho dotykům na chvilku poddám... Pouze na kratičký okamžik...
Riel se ode mě pomalu odtáhnul a zkoumavě si mě prohlížel.
„Hajzle!“ vypravila jsem ze sebe téměř láskyplně.
„Já vím. Zasloužil bych pořádným bleskem,“ pronesl kajícně.
„Jo... ale naštěstí pro tebe na to už nemám dostatek energie,“ přinutila jsem se k pousmání.
Co jen to na Rielovi je, že mne to vždy přiměje porušit své zásady a předsevzetí? Můžu se tisíckrát zapřísáhnout, že už tomu jeho kouzlu nepropadnu, že budu ignorovat tu přitažlivost mezi náma, a pak stačí jeden dotyk a já jsem dočista ztracená. Znovu a znovu... Odsouzená k nenaplněné touze...
Sakra! Vždycky jsem si myslela, že tohle jsou jenom ubohý bláboly z červený knihovny! Ostatně vztah s Petrem mě v tomhle názoru ještě utvrdil. Žádný výbuchy vášně, žádný ohňostroje a chvění při pouhým pohledu. A pak mě něco takovýho zničehonic potká a musí to bejt zrovna s tak rozporuplnou osobou... a navíc upírem. Tenhle svět je fakt padlej na hlavu! A pěkně zlomyslnej!
„Mám za to, že ženský používaj na dotěrný chlapy i jiný metody,“ poznamenal Riel a jeho dlaně stále spočívaly na mým pozadí.
„Fajn. Jakmile začneš s tím dotíráním, tak to vyzkouším,“ nadhodila jsem mnohoznačně.
„Tvůj otec by mě zaživa stáhnul z kůže, kdybych se tě jen dotkl.“
„Pochybuju, že můj táta žije v bláhový víře, že jsem dosud panna. A krom toho... je teď kdoví kde!“
„To mě ale neospravedlňuje, abych porušil pravidla, Izabel,“ trval na svým Riel.
„Copak jsi je právě teď neporušil?“
„To byla jenom obyčejná pusa...“ zlehčoval to.
„Jasně... kdyby to tátovi někdo nahlásil, tak můžeš tvrdit, žes mi jenom dával umělý dýchání, co?! No, jedno bych ti asi měla říct...“
„A to je?“ nadzvedl tázavě obočí.
„Marcell mi prozradil, že tenhle barák je plnej kamer, který někdo neustále monitoruje...“ varovala jsem ho a byla vcelku zvědavá na jeho reakci.
Jenže žádný překvapení se z jeho strany nekonalo. „Já vím, Izabel, a to je jeden z důvodů, proč se držím zpátky. Nepochybuju totiž o tom, že Marcellek by tu nahrávku velice ochotně ukázal Alexovi...“
Zamračila jsem se a koukala se mu co nejrychlejc vytrhnout. „A jak dlouho už to víš?! Proč ses ani neobtěžoval mi to říct?!“
„Protože jsem tušil, že budeš takhle vyvádět,“ odvětil věcně. „Navíc s tím stejně nic nenaděláš, když je to šmírování na příkaz Alexe.“
„To je vážně skvělý...“ zamumlala jsem nasupeně. „A nezmiňoval se ti taky náhodou, kdy se hodlá objevit osobně?“
„Tipnul bych si, že někdy příští týden.“
Rezignovaně jsem přikývla. „Připadám si, jako když mám domácí vězení,“ poznamenala jsem otráveně.
„To se ti někdy stalo?“
„Ne, rodiče byli moc zaneprázdnění, než aby si všimli, že jsem něco provedla. A pokud jsem dostala špatnou známku ve škole, tak mi táta pouze udělil kázání, že to s tímhle přístupem daleko nedotáhnu. Jeden by si myslel, že na malýho fakana to nemůže zabrat, ale na mě jo, vždycky jsem se hrozně styděla, když mi takhle promlouval do duše. Obdivovala jsem ho, protože věděl snad úplně všechno... Teď už se tomu nedivím, když pomyslím, kolik na svý studia měl času, ale tehdy jsem ho považovala skoro za boha. Směšný, co?“
„Ani ne. Tvůj otec je typ člověka, ke kterýmu se dobře vzhlíží. Vždyť i pro mě je vzorem... a hádám nebylo jednoduchý se mu zavděčit,“ odtušil téměř soucitně.
Pokrčila jsem rameny. „Měla jsem divný dětství... Dřív jsem se domnívala, že to způsobil ten jejich rozvod. Vždycky jsem se cejtila tak nějak... navíc...“
„To určitě nejsi, Izabel,“ pohladil mě Riel konejšivě po vlasech. „Pro mě ne.“